Hranice (každé) práce

Dokumentaristka Apolena Rychíková o svém dokončovaném příspěvku do Českého žurnálu nazvaném Hranice práce

V okně sedí Saša a kouří cigáro. Kouká do vnitrobloku. Její prostřední syn v tichosti snídá čokoládové kuličky s mlékem. Hodiny v kuchyni nahlas tikají – je sedm ráno. „Zkus prosím tě nemlaskat,“ řekne Saša vlídným hlasem. Otočí se zpátky do okna a z posledních sil se pokusí usmát. Unavená tvář se jí ale sevře lítostí a z očí se najednou řinou slzy. Je duben a náš projekt, v rámci kterého se pod upraveným jménem nechává zaměstnávat v různých špatně placených zaměstnáních, je přesně ve své polovině. Stejně jako naše společné natáčení pro Český žurnál.

Čekání na hrdinku

Sašu Uhlovou znám několik let, přivedla mě k publicistice a díky ní jsem kdysi napsala a uveřejnila svůj vůbec první text. Když mi v létě 2016 řekla, že má v plánu zakusit na vlastní kůži pracovní podmínky ve špatně placených, nekvalifikovaných zaměstnáních v České republice, ještě jsme nebyly kolegyně v A2larm.cz, ale že ten její ponor mezi lidi, kteří za každodenní dřinu nedostanou zaplaceno ani tak, aby uživili sebe a svou rodinu, natočím, to jsme si dohodly hned. Měly jsme velké plány a možná jsme si nedokázaly představit, že se někdy opravdu vyplní. Teď je všechno v procesu – každou středu vychází na A2larm.cz její texty a já společně se střihačkou Kateřinou Vrbovou dokončuji film o její více než půlroční pouti. Pojmenovala jsem ho Hranice práce. Věřím totiž, že každá práce by měla mít své hranice, které je nutné ohledávat a určit. Při naší spolupráci jsem si navíc několikrát musela sama definovat vlastní hranice. Bylo těžké pozorovat blízkého člověka, který s emocionalitou sobě vlastní prochází celým procesem od hledání práce přes její opouštění. I když Saša dokázala po celou dobu reflektovat svou pozici i fakt, že se celý ten půlrok neděje tak úplně doopravdy, dopadal na ni zakoušený proces se všemi svými důsledky. Kde je pro režisérku dělicí čára, když točí o kamarádce, kterou šikanují v práci, nevídá své děti a ještě v jednom kuse pochybuje o své schopnosti každou drobnou i větší zkušenost předat tak, aby to těm skutečně postiženým opravdu pomohlo?

Hranice práce jsme začaly natáčet v lednu od chvíle, kdy si Saša obarvila vlasy a obočí, upravila jméno a se skrytou kamerou v brýlích se vydala hledat první práci. Dohodly jsme si, že si každý den bude psát deník, což nám umožnilo zůstat ve spojení, i když zrovna žila na ubytovně ve Vodňanech nebo u kamarádů v romském ghettu v Krupce. Stal se z toho náš rituál. Skoro každý den jsem si před spaním přečetla, co Saša zažila, a postupně se její deník transformoval do mého scénáře.

Kód filmu byl od začátku jasný: záběry z její kamery (které jsem nemohla režírovat, takže to bylo vždycky trochu o nervy), deníkový záznam a zpřítomňování celého koloběhu, který za experimentem stál. Cestování, shánění ubytování, skypování s manželem, čas trávený s dětmi, pochyby o vlastních schopnostech v rozhovorech s dalšími členy naší redakce. Návštěvy lidí, kterým o svém projektu řekla, navazování přátelství, vstávání ve čtyři ráno a návraty domů třeba i po několika týdnech. Nestála jsem o film, ve kterém rozmazané obličeje budou zmutovaným hlasem vyprávět, co se jim kdy stalo. Ne proto, že bych si nevážila pracujících lidí a nechtěla předávat jejich životní peripetie dál, ale protože si myslím, že Sašina autenticita, schopnost vyprávět a přiblížit příběhy lidí bez zbytečného akcentu na sebe samu, je v českém novinářském prostředí unikátní. 

Doufám, že se díky jejímu osobnímu nasazení podaří problematiku nízkých mezd a špatných pracovních podmínek u nás alespoň otevřít. O dekády přehlíženém tématu, skutečnosti, že zhruba pětina lidí v republice nedostává za svou práci zaplaceno více než 82 korun na hodinu a nemůže proto vést důstojný život, by se konečně mělo začít diskutovat mezi lidmi, kteří často mají pocit, že svůj osud si každý určujeme sám. Někteří možná namítnou, že si holka z dobré rodiny odskočila na půl roku ze svého relativně pohodlného života, aby českou společnost šokovala příběhy každodennosti. Není to tak. Stála jsem těch několik měsíců blízko hrdinky, která ani chvíli neupřednostnila sama sebe před těmi, jejichž osudy nám chtěla přiblížit. Ano, díky tomu, že je respektovaná novinářka, se k její osobě teď stahuje velké množství pozornosti. Ale ve skutečnosti je Saša jen megafonem, který přehlížené hlasy dobře ozvučil. 

Snad se ten její záznam doby podaří časem dostat i k těm, kterých se nejvíc týká. Do té doby můžeme my ostatní – víc privilegovaní – společně pracovat na tom, aby se z alarmujících pracovních a životních podmínek podstatné části lidí u nás stalo probírané a řešené téma, nejenom cynicky konstatovaný fakt.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

2.19O nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová Tyson
1.19Dunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid Butula
6.18Ako som sa stala partizánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková o svém připravovaném filmu Ako samo sa stala partizánkouVera Lacková
5.18 Ve světle ikonZdeněk N. Bričkovský o svém novém filmu Ve světle ikon Zdeněk N. Bričkovský
F1.18PasažéřiJana Boršková o svém dokončovaném filmu PasažéřiJana Boršková
4.18Natáčení ve skrytém městěTomáš Elšík o svém filmu Central Bus Station.Tomáš Elšík
dok.revueDobré zprávyOndřej Šálek o svém novém filmu s pracovním názvem Dobré zprávyOndřej Šálek
3.18Máme na vícDokumentarista Robin Kvapil o svém novém filmu Máme na víc, jenž odhaluje pozadí prezidentské kampaně Michala Horáčka. Robin Kvapil
dok.revuePoslední slovo Charlotty Garrigue MasarykovéJosef Císařovský o svém novém filmu CharlottaJosef Císařovský
dok.revueVIVA VIDEO, VIDEO VIVAAdéla Komrzý o svém novém filmu Československý obraz elektronickýAdéla Komrzý

starší články

.DOK.REVUE
11. 09. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková