Dokument bez obrazu má své přednosti

Rozhovor s autorkou rozhlasových dokumentů Bronislavou Janečkovou

Jaká je současná situace českého rozhlasového dokumentu?

Dokument byl a je i v novodobém rozhlase vždycky tak trochu vyvzdorovaným žánrem, který přežívá jen díky několika nadšencům. Podmínky pro jeho rozvoj nejsou příliš příznivé. I ve vysílání většiny stanic Českého rozhlasu převažuje proudové vysílání, v němž se střídají krátké slovesné vstupy s hudbou. Mezi rozhlasáky se vedou diskuse o tom, do jaké míry je dnes rozhlas poslouchán soustředěně, či jako zdroj informací, anebo zvuková kulisa. V současnosti převažuje klipovité vnímání, které dává přednost krátkým informacím a zestručnění obsahů. Slovesné pořady, a tedy i dokumenty, jsou stále častěji přesouvány do večerních hodin, protože přes den podle řady expertů na výzkum poslechu neodpovídají biorytmu, jaký má současný posluchač. Pochybnost o účinku delších slovesných ploch je uvnitř rozhlasu patrná a myslím, že někdy je větší než mezi posluchači samými. Pozvolné ubývání slov může být jen dalším krokem k tomu, aby se v budoucnu vytratila schopnost intenzivního poslechu.

Jaké má dokument produkční a dramaturgické zázemí?

V Českém rozhlase není speciální oddělení dokumentární tvorby. Jeho personální struktura je totiž postavena na prioritě zpravodajství a publicistiky a nepřeje specialistům-dokumentaristům. Téměř na každé stanici je sice tvůrce, který dokumenty dělá nebo má tu ambici, ale skoro nikdo na ně nemá čas, protože musí především moderovat, točit krátké příspěvky, kloubit moderované proudy. Tvůrci nemají dokument jako hlavní pracovní náplň, a tak vzniká většinou mimo pracovní dobu, „jako koníček“. Ani s externími rozhlasovými dokumentaristy nelze zatím příliš počítat. Systém honorářů a práce nejsou nastaveny tak, aby se jim spolupráce vyplatila nebo aby se jí někteří externí tvůrci mohli věnovat soustavně. Odrazuje je i fakt, že na rozdíl od televize a filmu je rozhlasový dokumentarista sám sobě natáčecím technikem, střihačem a režisérem. Externista tedy musí investovat do profesionální techniky, pořídit si do počítače program na střih a hlavně se musí naučit techniku zvládat. I když je pak nezávislý, pro mnohé začínající tvůrce to bývá nepřekročitelná překážka. Obvykle pak natočí z fandovství jeden dva dokumenty do roka.

Současná témata není kam dát

Jsou v Českém rozhlase pravidelná okna pro vysílání dokumentu?

Na Vltavě se vysílá Radiodokument ve středu večer ve 21.45, na „Dvojce“ je pak čas pro dokumenty v neděli ve 22 hodin. Český rozhlas 6 dává po dvacáté hodině prostor historickým a politickým tématům, ale častěji v publicistické podobě. Úspěšný cyklus Stanislava Motla Stopy, fakta, tajemství o tajemstvích historie, vysílaný v neděli dopoledne na Dvojce, dokazuje, že dokument posluchače zajímá, patří k těm nejposlouchanějším. Je zvláštní, že tři čtvrtiny rozhlasových dokumentů jsou o historii. Současná tematika bývá autorsky těžší a také je obtížnější ji umístit do vysílání. Aktuální dokumenty by tématem patřily na Radiožurnál, ale nehodí se tam žánrem. Radiožurnál dokumenty téměř nevysílá. Je tedy paradox, že vyloženě aktuální témata není kam dát. Na jednadvaceti stanicích. Tím, že se nezpracovávají pravidelně, stanice s nimi pak v dokumentární podobě nepočítají. Je to i tím, že v posledních letech jde proti dokumentu i posun priorit rozhlasových žánrů a pojetí vysílacího schématu veřejnoprávního rozhlasu, které počítá spíše se střídáním hudby a krátkých příspěvků.

Nedávno se nám v týmu několika dokumentaristů podařilo natočit hodinový dokument Čas rozhodování o odchodu lékařů z nemocnic. Na různých místech jsme dva měsíce mapovali, co se v nemocnicích děje a jak tuto situaci prožívají a vidí různí lidé včetně ministra zdravotnictví. Čili po dlouhé době ryze aktuální téma. Nakonec bylo docela obtížné dostat tento dokument do vysílání.

V čase stále větší popularity audioknih mezi posluchači ten zájem určitě je. Jaký má však rozhlasový dokument u nás institucionální rámec? Vyučuje se například někde?

Nevyučuje. Uvažuje se o přednáškách v rámci studijního programu orální historie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Ale myslím, že možná i na FAMU či na žurnalistice by rozhlasový dokument měl mít své místo. Mohlo by to motivovat další potenciální tvůrce k tomu, aby se mu věnovali. Dobrých rozhlasových dokumentaristů není mnoho. Občas si pomáháme sami, vozím z mezinárodních festivalů ukázky zahraničních dokumentů, pouštíme je s kolegy, rozebíráme je. Situaci komplikuje i fakt, že tvůrci pracují na různých stanicích, nemají příležitost se potkávat a dokument vlastně ani nemají v pracovním úvazku.

V jakých podmínkách vzniká rozhlasový dokument v zahraničí?

Tvůrčí investice do dokumentů je v některých zahraničních rozhlasech nesrovnatelná. Například loňský vítěz Prix Italia v kategorii radiodokumentu Jens Jarisch z Německa za rok natočí jako nezávislý dokumentarista dva až tři velké dokumenty, a tím se uživí. Složitostí a pracností je lze přirovnat k procesu vzniku rozhlasové hry. Odjel do Afriky, aby zachytil zlomky příběhů lidí z těch nejchudších států, a vytvořil úžasný dokument s názvem Děti ze Sodomy a Gomory o tom, proč je snem mladých lidí z Afriky žít v Evropě. Vznikla tak působivá dokumentární sonda do osudů mnoha mladých lidí bez perspektivy. Má neuvěřitelně živou zvukovou stopu, každá výpověď charakterizuje prostředí počínaje ruchem hrabání na skládkách odpadu, zvuky vesnic a ulic, zabíjením ovcí, zpěvem, křikem a střelbou konče. Autor sbíral materiál téměř půl roku. Rozhlasové dokumenty u nás nikdy nedostaly šanci vznikat s takovou tvůrčí, ekonomickou a časovou investicí.

Kolik dokumentů by musel český autor za rok udělat, aby se tím uživil?

Kdyby točil pro Vltavu, pak takových dvacet dokumentů do roka. A to není samozřejmě možné, protože například ten dokument o situaci českých lékařů vznikal dva měsíce, i když jsme ho dělali v šesti lidech. Na rovinu řeknu, že se čistě rozhlasovou dokumentaristikou nelze externě uživit. Honorář za autorský dokument se pohybuje v rozmezí osmi až patnácti tisíc korun, ale to je včetně nákladů, které dokumentarista s natáčením má.

Proč rozhlas nedokáže na dokumenty vyčlenit víc?

Protože je personálně i finančně postavený převážně na publicistice a zpravodajství. Každá stanice zvlášť může svůj rozpočet ovlivnit. Každý šéf však uvažuje ekonomicky a většinou dá přednost obvyklé jistotě běžného proudového vysílání před pracným a drahým pořadem. A pak je to začarovaný kruh, protože v rozhlase se někdy právem ozývá, že dokument je nudný nebo nekvalitní, a proto si ty podmínky nezaslouží, ale aby mohl být kvalitnější, lepší podmínky potřebuje. Je také zavádějící hodnotit kvalitu podle poslechovosti, protože ve většině případů je dokument nasazen do méně poslouchaných časů. Ale když je tomu jinak, jako v případě cyklu Stanislava Motla, zapne si ho 300 tisíc posluchačů. To je jedna z největších poslechovostí dané stanice.

Vyjít ven ze studií

Proč se dokument nestal přirozenou součástí vysílání? Vychází tento postoj i z historických kořenů?

První pokusy o pořady s dokumentárními prvky vznikly ve třicátých letech, kdy tvůrci vycítili, že jakmile jim to technika umožní, musejí vyjít ven ze studia. Ale to se ještě vůbec nepoužívalo slovo dokument,to byla rozhlasová pásma. Obvykle šlo o rozhovory, reportážní popisy nebo aranžované scénky na jedno téma, které spojoval komentář a hudba. Jejich vývoj přerušila válka a tři roky po ní následovaly únorové události v roce 1948. Totalitní režimy tomuto žánru nepřejí, protože nestojí o to, zaznamenávat realitu s jejími kontrasty. Nejstarší zachovaná nahrávka reportážního pásma Haló, vzhůru do Prahy! z roku 1938 byla natočena jako simulace přímých vstupů z nejrůznějších koutů Prahy v čase všesokolského sletu. Při představě tehdejších těžkopádných a objemných záznamových zařízení je takto dynamické pásmo technologickým zázrakem, protože se v něm prolínají autentické zvuky a rozhovory s komentářem reportéra.

Takovýchto pokusů zachytit realitu bylo velmi málo a pak na dvacet let téměř vymizely, dokument umřel, protože rozhlas byl nástrojem politiky. Až politické uvolnění šedesátých let možnosti pro dokumentaristické metody rozšířilo. Po roce 1969 je tradice českého dokumentu znovu nadlouho přerušena. Během normalizace na tomto poli téměř nic pozoruhodného nevzniká.

Tradice dokumentu v rozhlase tedy pokračuje až po pádu komunistického režimu?

Po roce 1990 se mění i terminologie a začíná se hovořit o dokumentech a takzvaných featurech. Dokumenty vznikají z logické potřeby znovu a jinak komentovat dějiny. Ten skutečný dokument vytváří až Zdeněk Bouček. V té době se začínají mapovat nové fenomény současnosti. Například jeho dokument Před koncertem po koncertě o střetu skinheadů, punkerů a anarchistů, v němž naplno zaznívají názory extremistů. Po roce 1990 se vyvíjí i specializovaná dramaturgie dokumentů, v rozhlase vznikají speciální dokumentární řady a tento žánr se stává pravidelnou součástí programových schémat.

Bezprostřednější než na kameru

Máte zkušenost i s televizním dokumentem. V čem vidíte přednosti toho rozhlasového?

Rozhlasoví dokumentaristé se vyjadřují zvukem, který nahrazuje obraz a vyvolává vjemy. Neexistence obrazu může být zvlášť u určitých témat výhodou. To si uvědomuji i při sledování některých televizních pořadů, v nichž je obraz doslova zbytný a režisér jej vycpává záběry, které pozornost diváka spíše oslabují. Pokud je základem televizního pořadu vyprávění či rozhovor, nebývá taková obrazová bezradnost výjimkou. Jsou dokumenty, v nichž režisér nutí své protagonisty neustále chodit odkudkoliv kamkoliv, věšet suché prádlo na balkoně a dělat různé úkony, aniž by to mělo vnitřní obsahovou spojitost s tématem. V takovém případě stačí zavřít oči a zjistíte, že vám obraz nechybí, a co víc, že vás neruší. Ono totiž jak v rozhlase, tak v televizi platí, že skutečný dokument nejde ošidit.

Čím je rozhlasový dokumenty typický v používání výrazových prostředků?

Jednou se mne někdo zeptal, zda by pouhým zrušením obrazu u televizního dokumentu automaticky vznikl rozhlasový dokument. To určitě ne. Rozhlasový dokument má svou dynamiku, vnitřní strukturu, svou interpunkci… a drze řeknu, že i svou barevnost a obraznost. Jeho základem je příběh, který se odehrává ve zvukovém prostoru. S prostorem pracuje režisér rozhlasové hry, herec, ale i rozhlasový dokumentarista. Takový prostor není reálně vyměřen, ale jeho podobu vytváříme stereofonním zvukem, pohybem v exteriéru, slovem jako výrazovým prostředkem. Pracujeme s ruchy, s hudbou, ale i s tichem. I pauza má svoji dramatičnost.

Čeho se obáváte nebo co vám v současnosti nejvíc chybí?

Trápí mne nedůvěra některých kolegů ve vztahu k tomuto žánru. Jsem přesvědčená, že v rozhlase je tvůrčí potenciál vytvořit kvalitní, mezinárodně srovnatelné a poslouchané dokumentární cykly. Chybí však možnost specializace rozhlasáků na dokumentaristiku a lepší podmínky pro externisty. Dokumentů nemusí být mnoho, ale měly by z programu zasvítit v časech, které jsou poslechu příznivější. Když už se podaří špičkový dokument, málokdo ho slyší. Posluchači potřebují vědět, že se někde pravidelně setkají s kvalitou. Například nyní se začal v Českém rozhlase 6 vysílat zajímavý dokumentární cyklus o historii Rádia Svobodná Evropa, který by si zasloužil minimálně jednu reprízu na některé z celoplošných stanic. Ale jsem nakonec optimistka a myslím, že rozhlasový dokument je natolik výlučná a originální disciplína Českého rozhlasu, že ji ta lepší období teprve čekají.

Bronislava Janečková

Začínala v Československém rozhlase jako redaktorka a moderátorka pořadů pro mládež a stereofonních pořadů. Od roku 1985 pracovala jako publicistka a dokumentaristka Československé, později České televize, současně externě spolupracovala s Českým rozhlasem. V roce 2006 se do něj vrátila. Nyní pracuje jako odborná redaktorka pro dokumentární tvorbu.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

1.11DOK.REVUE
04. 03. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková