Doba post-faktická ve světě televize a dokumentárního filmu

Kolektivní rozhovor významných osobností dokumentárního i televizního prostředí

Kolektivní rozhovor významných osobností dokumentárního a televizního prostředí má za úkol rozkrýt uvažování této sféry mediálního světa o stále častěji skloňovaném fenoménu post-pravdivé či post-faktické doby. Zahajovacím článkem rozhovoru se stal ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava Marek Hovorka, který svoji první otázku směřoval ke generálnímu řediteli České televize Petru Dvořákovi, ten po odpovědi poslal svoji otázku dál. A tak může tento žánr pokračovat ještě několik měsíců či let.

Marek Hovorka, otázka na generálního ředitele České televize Petra Dvořáka: O dnešní době se čím dál více mluví jako o post-faktické, kdy mnohá média zprávy nevytvářejí, ale přebírají, aniž by byla garantem jejich pravosti. Dokumentární filmy tak ještě více přebírají analytickou roli médií a stávají se autentickým prostorem pro kritické myšlení. Co to pro vás znamená a jak to ovlivní význam dokumentární tvorby České televize ve vašem nadcházejícím období?

Petr Dvořák: Ze změny diskurzu popisované jako obrat k post-pravdivé společnosti vyplývá pro Českou televizi primárně jeden úkol, a to úkol být pevným bodem v záplavě různých mediálních alternativ, bodem nevychýleným ani k jedné z názorových stran. Být normou, tím, kdo s informací pracuje pečlivě a odpovědně. Je to postoj, který se pravděpodobně nepromítne pouze do oblasti zpravodajství či publicistiky, ale i dokumentu. A v tomto smyslu klade zmiňovaný obrat nároky primárně na tvůrce, na ty, kdo budou fakta vybírat, definovat a stavět je do souvislostí. Je to nesmírně těžké tvůrčí pole, toho jsem si vědom. I proto dostane dobrý dokument v České televizi vždy prostor, je vítaný, chtěný i poptávaný.


Petr Dvořák se ptá kritika, publicisty a ředitele Českého rozhlasu Vltava Petra Fischera: Jak očekáváte, že obrat a posun k post-pravdivé společnosti a post-faktické době ovlivní práci a roli kritika? Do jaké míry bude v kritice přípustná autorská a individuální práce s fakty? Do jaké míry bude do kritické interpretace díla vstupovat tendence jakýkoli tvůrčí, případně kritický, postoj politizovat?

Petr Fischer: Otázka je položena v budoucím čase, přitom vše, co se v ní naznačuje, už dávno několik let probíhá. Politizace díla se v Česku – minimálně od premiéry Českého snu v roce 2004 – stala oblíbenou disciplínou, jejímž smyslem je znehodnotit autorské gesto a vtáhnout ho do trapného politikaření, které znemožňuje kriticky myslet a vidět věci z odstupu, a tudíž je i řešit, protože kritika, vycházející ze slova krize, řecky kritein, je také chvíle rozhodování na rozcestí, kudy se vydat dál. Kritika není jen psaní, ale vždy i čin!

Politika v dílech samozřejmě je, ale prakticky skoro vždy v širším smyslu probírání věcí veřejných, nikoli ve smyslu stranicko-politickém. Kdo vtahuje do hodnocení díla otázku stranickou či ideologickou, ať už záměrně, nebo nahodile, omezuje otevřenost díla a jeho možné vnímání. Ochuzuje přitom především sám sebe, neboť vyřazuje perspektivy, které mohou být podstatnější než ty, které skrze svou ideologickou mřížku samozřejmě vidí.

Nemyslím, že by doba post-faktická či post-pravdivá nějakým zásadním způsobem změnila kritickou práci, protože ta se vztahuje především k vnitřnímu etickému rámci kritika. Problém bude spíše s vnímáním kritiky v prostředí, kde se zájmově roztříštilo publikum, ale kde především nefungují dohodnuté způsoby vykazování pravdy a faktů a vedení rozpravy o nich a kde dokonce chybí i dobrá vůle mluvit se sebou a dohodnout se na společném rámci. Každý kritik i tvůrce tak více než kdykoliv jindy dnes vytváří specifický rámec vykazování pravdy a reality, který se jako legenda na mapách stává součástí díla i jeho reflexe.

Svět se tak stále více podobá podivnému souboru fantasmat, s nimiž si moc nevíme rady a která nás pro svou rozplizlost děsí. Fantasma ale není fikce či iluze, nýbrž realita či pravda jiného druhu, než jsme byli doposud zvyklí. Fantasma má konkrétní efekt, hýbe naším tělem a myslí, stává se tedy realitou, a tím i určitou pravdou. S tímto FAKTEM a s touto tenkou hranicí pravd a realit si budou muset poradit jak umělecká díla, tak kritika.


Petr Fischer se ptá dokumentaristy Víta Janečka: Naznačuje vrstvení prefixů „post-“ (post-faktisch, post-truth) i něco ve vztahu k dokumentárnímu filmu, kde se problém pravdy a faktu tematizuje především v otázce tvorby obrazů a způsobů jejich inscenace či konfigurace? Nebyl dokument v tomto smyslu vždy „post“?

Vít Janeček: Zvolený žánr se mi líbí, čtu řádky předtím a současně přemýšlím, jak navázat konkrétněji. Doba post-faktická se mi jeví jako únava vědomí. Kultura je tenčí slupka nežli šedá kůra mozková. Žiju se svými selháními, podlehnutími, rozpory a hříchy, které nevyhnutelně zpomalují jistotu mého jednání, přinášejí distanc a pochybnosti. Narušuje to celistvost bytí a její znovunabývání v sobě nese diskomfort, utrpení a dlouho to trvá.  (Dobrý) dokument stejně jako (dobrá) fikce spíše sledovaly právě dramata těchto cest, a přestože jsou i v těch nejintenzivnějších momentech pouhou reprezentací reality, jeví se mi spíše faktické, nežli „post“.  (Jak se vyhnout paušálním tvrzením?) Doba post-faktická posouvá důraz na rétorickou fázi „actio“, na performanci, na ludický princip, věci i lidé mohou být snadněji tím, čím se jeví být, člověk je tím, co „ustojí“, je tím, jak dokáže hrát.

I takový svět má také svoji hodnotu, zábavnost a je výzvou k poznávání. Přinejmenším v mezičase však vzniká tento dramatický/politický problém: pár století budované společenské instituce, zvláště ty na přerozdělování vlivu a moci, pracovaly se svojí strukturou tak, že „nahoře“ či v klíčových uzlech se počítalo s lidmi, kteří se fakticky znají, se všemi svými rozpory, bez ohledu na to, jak hrají. K tomu se upínalo pěstování rozlišovacích schopností. V době post-faktické herectví váží víc. Není dokument tím, co může obracet či alespoň inspirovat obrat vektoru vývoje a vracet post-fakta k faktům?


Vít Janeček se ptá ředitele programu České televize Milana Fridricha: Když jsem byl naposledy před pár měsíci v Asii, skoro všichni tam měli „hodinky“, které sledují tělesné funkce a různě postrkují člověka k tomu, aby třeba neseděl tak dlouho na místě a hýbal se, nebo jej informují o dalších aktuálních stavech jeho těla. Lidé na přístrojích možná postupně zažívají jiný obraz světa, je víc vztažený k tělesným stavům, je možná plnější obav z jejich výchylek. V každé z českých televizí programoví pracovníci hodně sledují výstupy peoplemetrů. Jsou také svým způsobem „na přístrojích“. Nejde mi o kritiku, že se s těmito daty pracuje, ale využívám této nečekané příležitosti k otázce, jestli tato symbióza, když už ji člověk vpustí do svého života, nekomplikuje možnost dělat televizi, která je publiku více výzvou nežli naplněním jeho očekávání? (Protože ta první možnost v sobě nese větší riziko výchylek). Nevstupuje post-pravda do našich životů skrze nárůst tohoto typu symbióz ve stále více oblastech života?

Milan Fridrich: Myslím, že klíčem k pochopení každé situace je ptát se po motivaci a cíli lidského konání. Asie zažívá dramatičtější a fatálnější civilizační změny. To, co v Evropě trvalo dvě stě let, tam se událo během dvaceti až třiceti let. Míra, s jakou vstoupili tamní lidé do digitálního informačního věku, je ohromující. Jako by ten komplex nedávné zaostalosti vůči „Západu“ u nich nyní vedl k dychtivějšímu přijímání všech novinek, aniž by přemýšleli nad širšími souvislostmi. Má to ale i jiné důvody. Lidem v dravých asijských ekonomikách, zvláště ve městech, během několika dekád zmizel jejich původní přirozený svět, kde panovala samozřejmá fyzická i duševní jednota s obecným řádem – životním prostředím, prací a duchovnem. Vykořeněnost, kterou ztráta tradičního řádu přináší, si hledá nové způsoby, jak obnovit rovnováhu, jak sladit individuální bytí s novým prostředím digitálních megapolí. Tou pomůckou jsou i informační mobilní technologie. Asijské země většinou přejaly výkonnostní styl ekonomiky a životního stylu v drastičtější podobě než Evropané. Udržovat svoje tělo tak, aby obstálo v tvrdé konkurenci na trhu práce, při hledání životního partnera, a oddanost oné výkonnostní společnosti jsou faktory, které lidi tlačí k tomu, aby se více podřizovali „kontrolním“ systémům, které jejich schránku udrží v nejvyšší kondici a řeknou jim, „co je správné“. Obraz světa, který takto lidé získávají, a jak se mu podřizují, jsou ale pouze projevem podřízení se mnohem brutálnější a větší moci „informační a digitální revoluce“, která tyto státy změnila k nepoznání, rozvrátila jejich tradiční svět a stvořila nový. Dezorientovanost, potřeba nového „přirozeného řádu“ vytváří na jedince enormní podvědomý i vědomý tlak, který z něj činí instrument budování, součástku samopohybu ekonomického růstu. Tento svět není podle mě post-faktický, nýbrž naopak nekompromisně faktický – datový.

Myslím, že způsob, jakým pracuje televize s daty, je jiná. Pokud by média nepřijímala výzvy, byla by už dávno mrtvá, protože samopohyb i v naší euroamerické společnosti nikomu nedovoluje držet se pouze jednoho směru nebo postávat na místě. Česká televize v tomto smyslu výzvy přijímá neustále a data analyzuje proto, aby zjistila, zda se její vysílání setkává s porozuměním. Vysílání se neanalyzuje dopředu, aby se zjistila očekávání, nýbrž až pro zpětnou vazbu, a vysílání se hodnotí nejen po částech, nýbrž i jako celek, který je součtem tisíců různých informačních, zábavních a estetických potřeb, názorů a preferencí. Dělat televizi bez zpětné vazby nejde, neboť divák je jejím smyslem... Na druhou stranu je televize rovněž prostorem pro neprobádané a inovativní. Právě napětí mezi poznaným a chtěným, a na druhé straně nevyzkoušeným a provokativním, tradicí starších generací a vzpourou mladších, je základem inovací. Zda se inovace podařily, zjistíte na základě analýzy zpětné vazby, která pomáhá televizi, aby se právě neocitla v post-faktickém světě, který má své kořeny v sílící disharmonii mezi skutečným životem lidí, jejich potřebami a pocity a tím, co jim říkají nebo vysílají instituce. Rozumět divákům je obranou proti post-faktickému „žvástu“, proti oné disharmonii. Dá se říct, že porozumět divákovi a přitom osobitě a originálně tvořit je v tekutém informačním věku rychlých změn vkusu a nálad možná tou největší výzvou...


Milan Fridrich se ptá dokumentaristy Víta Klusáka: Současná dekáda přinesla různě po světě potřebu silných autoritativních vůdců, „tatínků“, kteří jedou na vlně post-faktické rétoriky tekuté společnosti. Nepřispívají k budování těchto kultů ale rovněž média, když podobným typům dávají enormní prostor a jsou jimi evidentně fascinována? Není vlastně náš mediální systém, včetně sociálních sítí a aplikací, pomocníkem v této post-faktické revoluci, ačkoliv se jí zároveň cítí být posléze nejvíc ohrožen jakožto nositel „faktického světa“?

Odpověď Víta Klusáka i jeho otázku pro dalšího respondenta z řad dokumentárních či televizních sfér si budete moci přečíst v horizontu příštích dnů.




3.17DOK.REVUE
26. 06. 2017


z aktuálního čísla:

Nový filmVšechno bude fajnRobin Kvapil o svém novém filmu o Brně Všechno bude fajnRobin KvapilSportKdyž se příslib nepromění v realitu, nastává nekončící šichtaPoznámky z poslední projekce Živého kina Praha 2017Veronika HanákováBáseňLabyrint a stereotypZkrácený úryvek z kapitoly Pátý hlas archandělský Efeta (Žena v množném čísle) básnického „románu“ Zpěv TříkralovýJiří KuběnaTeoriePohyb kamery a intenzita prostoru. Doplněk ke studiu pohyblivého obrazuVýznamný profesor filmových studií Ústavu dějin umění na Chicagské univerzitě Tom Gunning, známý především pro svůj pojem „kinematografie atrakcí“, přednesl v roce 2015 na každoroční konferenci SCMS v Montrealu příspěvek na téma pohyb kamery.Tom GunningRozhovorNic ve filmu není náhodaRozhovor s kurdsko-norským dokumentaristou Zaradashtem Ahmedem, jenž se jako host účastnil třídenního semináře Hranice filmu – Anatomie zločinuMartin SvobodaRozhovorTočím, ať se děje, co se dějeRozhovor s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou o časosběrné metodě a zprávě pro příští generaceŠárka SlezákováNová knihaNeviditeľné dejiny slovenských dokumentaristovRedaktor nakladatelství SFÚ Martin Kaňuch o knize vzpomínek slovenského režiséra, dramaturga, scenáristy a filmového publicisty Rudolfa Urce.Martin KaňuchÚvodníkVytržené záběry, unáhlené závěry4. číslo dok.revueJitka Lanšperkovávideo dok.revueMasterclass: Bill MorrisonVyjdi ze zdrojevideo dok.revueInspirační fórum: Michail DurněnkovLekce ruského divadelníkaPoznámkyDominic Gagnon a digitální dystopieÚvod ke slovenské retrospektivě amerického tvůrce digitálních found footage filmů Dominica Gagnona, jež se uskuteční na podzim 2017 v BratislavěTomáš Hudák