Der absolute Čihák

Lenka Střeláková o knize Ponorná řeka kinematografie Martina Čiháka. Recenzi doplňuje ukázka z Čihákovy knihy.

Martin Čihák při přednášce na PAFu 2013 (autorka fotografie: Tereza Darmovzalová)

Ponorná řeka kinematografie je „spisek“, který „sšelmilé kinematografii“ navzdory předkládá smělý výčet filmových avantgard v „žánru tradičně označovaném jako odborná poezie“ a dané filmové universum nakonec poměřuje „způsobem kinogeometrickým“.

Autorská explikace z obálky knihy Martina Čiháka vyvolává pocit určité nepatřičnosti, znejistění a ztráty orientace, což je prvek, s nímž Ponorná řeka pracuje cíleně. V hlavním plánu se ovšem zabývá tvarozpytem filmových avantgard, resp. jejich systematizací a rozborem jednotlivých filmů; namísto obvyklého chrono-geografického klíče používá adekvátnější klíč formální. Avantgardy jsou nahlíženy a pojmenovány „na základě jejich vztahu k použitým výrazovým prostředkům“, přičemž samotné jejich seřazení v šesti kapitolách „vykazuje jakýsi sestupný gradient od sdílení k sdělování“.

Záměrně vychylovaná forma Ponorné řeky ale sugeruje (ještě) jiný účel, který bude záhy identifikován jako metodicko-pedagogický. Tradiční věnování nahradilo varování, úvodů je vícero pro různé typy čtenářů a odborná terminologie bytuje v sousedství archaických výrazů, z nichž autor pořádá sestup až k lingvistické archeologii. Vzhledem k tomuto vědomému „zcizování“ formátu akademického psaní Ponorná řeka vzbuzuje kritickou pozornost ještě předtím, než se dostane k vlastnímu předmětu zkoumání. Prvek zcizení či vytržení ovšem navazuje právě na něj, když totiž vytváří jistou paralelu k filmovým dílům odkrývajícím percepční a kognitivní mechanismy.

Skladebné postupy filmových avantgard

První kapitola je zasvěcena strukturálním filmům, jejichž „výrazové prostředky a postupy nejsou používány symbolicky […], ale stávají se vlastním tématem filmu“. Autor se odtud pochopitelně dovolává samé podstaty filmu, „kterou není iluze pohybu, ale řada světelných impulzů, které mají iluminovat diváka“. Strukturální filmy ji stvrzují tím, že divákovi nic dalšího nesdělují, nýbrž jej vyzývají ke sdílení a obracejí tak jeho „pozornost k samotnému aktu percepce“. Z tohoto principiálního uvažování o filmu vychází též autorovo důsledné a přiznané omezení oblasti zájmu na díla analogová s tělem filmové matérie. Což znamená, že na experimenty s pohyblivými obrazy jiného původu, byť by snad i navazovaly na předešlou autorskou tvorbu ve filmu (jako např. u Johna Whitneyho), se v Řece již nedostane.

Po strukturálním filmu Čihák charakterizuje absolutní a čistý film, film sklížený, spontánní a film avantgardní. Opírá se při tom o autority oboru – Gidal, Weibel, Sitney, Youngblood, Le Grice aj. – a jejich definice (strukturální film), které ale různě koriguje (absolutní film), anebo vychází z vlastních pozorování (sklížený film). Tím upřesňuje i řadu nesrovnalostí, jejichž původ vidí například v automatizovaném přenášení pojmosloví z kunsthistorického oboru do oblasti tvorby experimentálních filmů, kterou oproti tomu zasazuje do širšího vztahu k dějinám idejí.

Fascinujícím dokročením této linie uvažování je pak závěrečná kapitola-úvod do autorského konceptu kinogeometrie, jenž reprezentuje výstřední teoretický nástroj k uchopení filmového universa. Sedmeru osvětlujících řezů lze s odstupem rozumět i jako nutnému aktu vyměření prožitku singularity, s nímž experimentální film vědomě pracuje, vztažením k obecné, theoretické povaze poznání. Ale také jako nikoliv svévolnému, leč k zodpovědnosti se hlásícímu odkrytí bytostných diskursivních základů autora. Ponorná řeka je s nimi natolik věrně spjatá a natolik zřetelně se jich dovolává jako své poslední instance, že má smysl je zde připomenout společně s genezí textu, o níž se nakladatelství překvapivě nezmiňuje.

Avantgarda avant internet

Text K teorii strukturálního filmu poprvé vyšel již v roce 1999 v 11. čísle časopisu Iluminace zaměřeném na experimentální film. O autorovi studie se zde psalo: „Filmař a učitel. Vystudoval učitelství na MFF UK a poté katedru střihu na FAMU […]. Publikování se systematicky vyhýbá a věnuje se hlavně přednáškové činnosti a vlastní filmové tvorbě.“ Erudovaná stať představovala jednu z kapitol jeho disertační práce, kterou – coby doktorand na pražské filmové vědě – aktuálně promýšlel (a která tvoří základ Ponorné řeky).

V procesu jejího rozvrhování sehrála významnou roli Čihákova souběžná přednášková činnost, v níž se soustředil na historické, teoretické i praktické základy filmové a fotografické avantgardy. Své studenty s mimořádným zápalem a sebeodevzdáním vystavoval výzvě nikterak menší než spatřit svět a sebe sama v něm nově – a to skrze zavazující vzájemnost sdílení, k níž v knize odkazuje termínem κοινοβιος. Autorova orientace ve filosoficko-matematických otázkách a do hodin začleňované lekce z chemie, optiky či dějin zobrazování ve výtvarném umění patřily k argumentačním standardům. Newtonovské časoprostorové akvárium lineárních perspektiv bylo zesměšněno, literární symbolismus a narace postaveny do kouta, Chronos byl popraven. Velebeni byli Kairos, a především pak (černobílá) matérie světla chtivá: obraz milenců, jejichž spojení již navždy zůstane uchováno v halogenidech stříbra.

Materiály k absolvování kursů i případné změny v termínech se tradovaly osobně, jelikož e-mailové schránky teprve čekaly na své založení. Když autor upřesňuje, že disertaci upravil spíš střídmě, neboť chtěl „zachovat ráz doby vzniku práce, tedy doby bez internetu“, dává to smysl. Zatímco detaily v podobě novějších zdrojů aj. lze snadno doplnit, aktualizovat právě onen stav informačních a komunikačních technologií a z něho plynoucí naladěnost, kdy sdílení neslo jednoznačný význam jedinečného naplněného setkání, nikoliv sharování, možné prostě není. Což je jeden z důvodů, proč Čihákova Řeka, byť se přimyká k určitým dobově definovaným teoretickým pramenům a nelibě nese např. „současné reakční postavení narativní kinematografie“, zároveň plyne v jakémsi bezčasí.

Mezi sdělením a sdílením

Zatímco Skladebné postupy filmových avantgard byly v roce 2004 založeny do registru obhájených disertací, jejich autor na universitách a filmových festivalech pokračoval ve své osvětově-pedagogické činnosti, jež se stala brzy legendární. Právě odtud je třeba rozumět oné didaktické krustě v čele se všemi aktuálně dopsanými úvody a rámci, které měly text v souvislosti s vydáním pevněji usadit, ale i autorovým rétorickým a argumentačním postupům. Způsoby osvojené pedagogickým působením, médium přednášky s rozbíhavými liniemi okamžitých inspirací a spikleneckých narážek se do textu částečně prokopírovalo.

Čtenáře to sice udržuje v bdělosti, nicméně jeho mentální aktivita ve vztahu k chladnému, nízkodefiničnímu médiu knihy probíhá odlišně. Tak třeba opakované spílání (tvůrcům, terminologii, narativně-iluzivnímu spektáklu), v rámci přednášky schopné fungovat jako předěl či mnemotechnické punctum, v knize energii spíše odčerpává. Také insiderský smysl pro humor se mnohem lépe uplatňuje v momentě, kdy je okruh recipientů známý. To, co opravdu funguje, jednoduše nejsou ostře formulované výtky, ale inspirativní vedení – mezi nimiž kniha lavíruje. Jejím konečným smyslem přesto není separace pohledů, nýbrž naopak možnost přivedení pohledů k názoru jedinému, celistvému, kino-geometrickému.

Knihu je proto třeba číst napříč rámci jako absolutní autorský počin, umanutou odbornou poezii anebo jako monolit mlčícího tvůrce. Čihákovým cílem, ať už jde o přednášku anebo knihu, je totiž, jak sám říká, „samotná aktivizace diváka (čtenáře) na cestě k uvědomělému rozpoznání své vtělené přítomnosti“. Tedy to, co se odehrává na ose mezi sdělením a sdílením, samostatně, a přesto nikoliv osamoceně, uvnitř světlopisného kruhu filmu.


Martin Čihák: Ponorná řeka kinematografie. NAMU – nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, Praha 2013, 302 s.


Ukázku z knihy Ponorná řeka kinematografie si můžete přečíst níže.

 




výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

dok.revueJak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.0Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron
2.18O vytváření PřetvářeníPřetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945Sara Blair, Joseph Entin, Franny Nudelman
1.18Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupyAustralský profesor z melbournské univerzity Adrian Miles představuje zcela novou antologii zaměřenou na podobu dokumentární tvorby v éře digitálních a online médií.Adrian Miles

starší články

1.14DOK.REVUE
28. 04. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl

související články:

3.13Kniha plná kinogeometrieRozhovor s Martinem Čihákem, který vydává svou první a pravděpodobně také poslední knihu o avandgardní kinematografii s názvem Ponorná řeka kinematografie