Energie nečekaných spojení

Jan Gogola, ml., František svého druhu a inspirativní spojování zdánlivě nespojitelného

František svého druhu (Jan Gogola, ml., 2014)

„Kdo kouří, přemýšlí o životě.“ Jestli je někdo živoucím důkazem tohoto Goetheho citátu, je to Jan Gogola, ml. – se sklánějícím se říjnovým sluncem a zakouřenou atmosférou katedry dokumentárního filmu za zády.

Film je z cyklu Příběhy neobyčejné energie, který vznikl v koprodukci České televize a ČEZu. Jak byste popsal spolupráci s těmito subjekty a přiblížil okolnosti, které vedly k tomu, že je váš film součástí právě takového cyklu?
Před rokem mi volala Erika Hníková, jestli bych měl zájem jít do osmidílné koprodukční série České televize a ČEZu o lidech, kteří dělají něco navíc. V televizi se měl objevit inzerát jako výzva, aby lidi posílali návrhy možných adeptů. A to buď sebe samotných, nebo někoho ze svého okolí. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a nakonec se do toho rozhodl jít s jistou nejistotou, jak tato koprodukční spolupráce dopadne. Nad obavou z toho, v jakých možných nedobrovolných tlacích se člověk ocitne, převážily tři důvody: zajímala mě zkušenost s ČEZem jako s jiným světem, než se kterým jsem se doposud ve vztahu autor–producent setkal. Jestli bude možné spolupracovat i s takovým typem mocné instituce tvůrčím způsobem. Šlo o sociálně-osobní výzvu analogickou k tomu, že se ve filmech snažím o to, aby se potkala prostředí a souvislosti, které k sobě na první pohled jakoby nepatří. Žít jen v určitém kontextu mi přijde jako sektářství. Svoji roli sehrál i fakt, že byla Erika dramaturgyní celé série. Je pro mě inspirativní v tom, jak myslí, v dobrém slova smyslu, jednoduše o složitých věcech. A taky mě zajímalo samotné téma lidí, kteří dělají něco navíc, než musí.

Příběh Františka jste si zvolil sám?
Ne, já jsem do soutěže přihlásil jiného pána, který neuspěl. Ale na svojí volbě osobnosti jsem účast v sérii nestavěl. Na filmování mě mimo jiné baví i to, že se ocitáte v situacích a s lidmi, které neznáte. Je to jedna z možností, jak nebýt stejný. Do připravovaného cyklu se přihlásilo kolem 500 projektů. Z těch bylo v prvním kole vybráno 20. Každý přijel do televize, kde byli zástupci ČT, ČEZu a všichni režiséři kromě mě, jelikož jsem točil v zahraničí. Z tohoto setkání vyplynul výběr 8 osob, které si pak režiséři mezi sebou rozebrali. František byl jednou ze dvou osobností z konečného výběru, o které jsem měl největší zájem, a v této preferenci jsem přitom nebyl sám. Ale na základě losování a vyjednávání jsem se k Františkovi nakonec dostal.

Co vám v konečném důsledku přinesla spolupráce s ČEZem, něčím tak odlišným?
Že můžete třeba i s ČEZem spolupracovat tak, že vznikne něco, co je podle vás smysluplné. Nemám na mysli jen to, že ze strany firmy nedošlo při práci na našem filmu k politickému či ideologickému nátlaku, ale třeba i to, že při projekci ve střižně vidíte, jak lidi z ČEZu reagují. Někdo vlažněji a jiný naplno jako dítě. Ten člověk byl potěšený z toho, že mohl být u vzniku něčeho, co je z pohledu standardní podoby tzv. dokumentárního filmu divné. Ale především: já nechci žít způsobem, který bude apriorně rozlišovat mezi těmi, s nimiž se mluví, a těmi, s nimiž nikoli. V tomto smyslu vnímám pozitivně i to, že nejen ČEZ, ale i další velké firmy jsou partnery i samotného jihlavského festivalu. Nebo máme po těchto firmách chtít, aby podporovaly jen fotbal či rodinné filmy? Musí například autorské filmy vznikat jen v kontextech a pro kontexty apriorně dané? Musím přitom dodat, že případná špatná zkušenost z této spolupráce by samozřejmě hrála roli v mém případném dalším rozhodování, jestli do podobné producentské konstelace jít.

Zasahovaly tyto dva subjekty (ČT, ČEZ) nějakým způsobem do stylové roviny filmu, autorského pojetí, nebo to nechávaly zcela na vás?
Ne. Respektive šlo o běžnou podobu dramaturgické spolupráce, v tomto případě s kreativní producentkou ČT Martinou Šantavou a zejména s dramaturgyní Erikou Hníkovou, kterým se navíc nápad na základní princip filmu od začátku líbil. Rád bych přitom zdůraznil to, že se za autora „svých“ filmů nepovažuji. Jde o spoluautorské pojetí. Vždy jsem pracoval kolektivně, vždy mě zajímalo, co si o filmu lidé ze štábu myslí, jaké mají návrhy, co se jim nezdá, čemu nerozumí. Nemám majetnický pud ve smyslu toho, že je to můj film, do kterého mi nemá kdo mluvit. Takže kdyby na to přišlo, tak klidně půjdu „svůj“ film vysvětlovat i na poradu ČEZu. Myslím, že by to bylo v každém případě inspirativní setkání. Jedním z důvodů, proč filmy dělám, je to, jestli a jak osloví i lidi, kteří uvažují jinak, a takoví se samozřejmě nachází i v samotném štábu.

Film je doprovázen hlasem vypravěče Rímského, kterého známe především z přírodovědných dokumentů. Proč jste se rozhodl pro tak specifickou formu komentáře?
U každého filmu se snažím, aby jeho forma vyplynula z jeho kontextu. A aby byl tedy každý více či méně jiný. V případě Františka jsem vycházel z toho, že jde o neobvykle systematického a racionálního člověka, který je zároveň neobvykle fascinován přírodou, protože by jinak nedělal to, co dělá. A že je vlastně těžko určitelné, do jaké míry žije ve světě lidí nebo ve světě zvířat. A že bychom tedy mohli udělat portrét v žánru přírodovědného filmu, který bude otázkou po tom, co je ještě lidské a co nikoli a jestli nějaká daná hranice mezi těmito světy vůbec existuje. Proto volba daného žánru, proto jsem například použil v podstatě poprvé postupy komentáře či filmové hudby. Zároveň šlo o to, aby zvolené východisko nezastřelo étos Františkovy neobvyklé činnosti.

V čem myslíte, že tkví jeho neobyčejnost?
Budu obecný, abych z filmu příliš neprozradil. Františkova práce má výrazný vliv na přírodní diverzitu v okolí Břeclavi, ale také třeba na úrodu obilí. Rozměr jeho činnosti snese analogii s knihou, respektive s filmem Muž, který sází stromy, i když u Františka nehrají stromy hlavní roli. Finanční podpora ze strany ekologických institucí mu přitom nepokrývá ani náklady. A z pointy jeho práce mu nic nezůstane. František prostě žije určitou ideu. A z tohoto hlediska může být inspirací pro každého.

Když budeme brát v potaz onu dualitu člověk–pták, všechno, co jste zatím popisoval, je zařaditelné spíše pod pojem lidství. V čem se projevuje Františkova ptačí povaha?
Člověk je i tím, co dělá. Když souvisíte s něčím, co lítá, tak lítáte taky. Jean-Christophe Bailly napsal: Máme křídla, vždyť s jejich pomocí chodíme. Dlouho jsem uvažoval o tom, že bych tuto větu vložil na konec filmu, ale nakonec mi došlo, že je v něm implicitně obsažená a že bych tím taky narušil zvolený žánr. Bailly svým zdánlivým nonsensem poznamenává, že se můžeme vznášet třeba tím, co děláme. Díky tomu, co František dělá, to u něho platí jako u málokoho.


Jan Gogola, ml. (1971, Uherské Hradiště) je absolventem žurnalistiky na Univerzitě Karlově a Katedry dokumentární tvorby pražské FAMU, kde dodnes působí jako pedagog. Zároveň je aktivním tvůrcem dokumentárních snímků, z nichž můžeme vyzdvihnout například debut Vila Inocent (1996), portrétní filmy Rock života (2011) a Král nic nedělá (2012) či Kateřina Šedá: Jak se dělá mýtus (2013).




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková

související články:

f1.14Továrna jako určitý druh tělesnostiDokumentarista Jan Gogola, ml. v rozhovoru o poezii továren, námaze tělesné i duševní a filmovém díle jako těžké zavařovačce plné okurek