Čechoslováci v gulagu

Režisérka Marta Nováková a kameraman Adam Oľha vypráví o zážitcích a pocitech z natáčení nového dokumentárního cyklu Čechoslováci v gulagu

Marta Nováková a Adam Oľha na natáčení v Kazachstánu, foto: Štěpán Černoušek

V Praze 2016

Z dokumentárního filmu mám hrůzu! Respektive respekt. Jak se připravit na situace, o kterých ani nevíte, že se stanou?! Jak naplnit svůj vysoce sofistikovaný koncept? Chci mít věci pod kontrolou. Miluji své storyboardy. Ale také inspiraci na place. Občas i improvizaci. Ale odsud posud. Z dokumentárního filmu mám hrůzu!

Zbožňuji informace. Jasná, přehledná, suchá fakta. A historii. Také suchou. Archivní dokumenty. Tisíce stran vyšetřovacích spisů, z devadesáti procent psaných rukou a v ukrajinštině.

A pak už ho vidím. Ten příběh. Sestrojený na základě suchých faktů samozřejmě. Mladý muž odchází na Ukrajinu učit děti krajanů český jazyk. Je rok 1923, v zemi nedávno skončila občanská válka, zrovna tam mají hladomor a všichni cizinci jsou podezřelí ze špionáže. Mladý muž byl na svou misi vyslán evangelickou Kostnickou jednotou, takže mezi těmi krajany šíří vedle češtiny i opium lidstva. A do toho se tam celkem dost střílí a jinak popravuje.

Nevím, co se musí stát, abychom si už konečně plně uvědomili, že zločiny komunismu jsou naprosto srovnatelné s těmi nacistickými. Ve společnosti je stále patrná nechuť, ba až jakýsi odpor k takovéto konfrontaci. Přitom na nedostatek informací si dnes už opravdu nemůžeme stěžovat.

   


foto: Štěpán Černoušek

Je to proto, že se temná minulost stále týká nejméně poloviny české populace? Potřebujeme větší odstup?

A co třeba příběhy českých krajanů a československých občanů, které semlel sovětský represivní aparát? Popravy, pobyty v lágrech, vyhnanství. Možná že zlo páchané na spoluobčanech někde v zahraničí je přijatelnější než to, kterému jsme sami přihlíželi? Můžeme si říct „to oni“ a spravedlivě se nad těmito zločiny rozhořčit. A druhým dechem obdivovat dnešního vládce Kremlu, protože on už je přece jiná doba, jiný stát, on za to nemůže. A také chápat problematiku lidských práv v Číně, ale když ten export je pro nás důležitý. A co pak chudáci naši zemědělci, jak ti nám doplácejí na ruské sankce. Zrušte je! Ty sankce.

Na základě výzkumu Jana Dvořáka a Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů vzniká v České televizi třídílný dokumentární cyklus Čechoslováci v gulagu. Práce to není snadná, protože po krátkém euforickém období v 90. letech se ruské archivy opět uzavřely a pro badatele, novináře či filmaře je teď prakticky nemožné dostat se k materiálům. Naopak spolupráce s ukrajinskými archivy je ukázková, což je při vědomí, že nejvíce českých krajanů žilo na území sovětské Ukrajiny, přece jen uklidňující zjištění. Jenomže většina lágrů a hromadných hrobů se nachází v dnešním Rusku. Je vůbec otázka, zda budeme někdy schopni zjistit alespoň přibližný počet českých obětí. Ale možná že číslo není zas až tak důležité. Možná je mnohem důležitější si za těmi čísly představit konkrétní lidské bytosti. Nahlédnout na jejich život v cizí zemi. Seznámit se s jejich příběhy. Pár takových se vám pokusíme odvyprávět.

Marta Nováková
 


 

V Moskvě 2016

Třicet jedna let se mi nepovedlo zajít dál na východ než do Michaloviec. Najednou zavolala Marta, abych s ní točil film o gulazích. Měl jsem velkou radost, že se podívám konečně do Ruska. První cesta vedla na Solovecké ostrovy v Bílém moři, kde vznikl jeden z prvních lágrů. Marta ale se mnou jet nemohla, před pár lety ji vyhostili a ocitla se na nějaké černé listině. Vyrazili jsme tedy ve dvou s historikem Honzou Dvořákem, který v Rusku také nikdy nebyl. Měli jsme s sebou seznam záběrů, které je potřeba natočit, bumážky z Ústavu pro studium totalitních režimů a kameru, tedy spíše foťák, abychom nevypadali, že snad točíme film, a už vůbec ne o represích za Stalina. Připraveni jsme byli dost.

Hned první den nám ujel v Petrohradu vlak, který nás měl za dva dny dovézt skoro až na polární kruh. Ocitli jsme se totiž na nesprávném nádraží. Čekajíce na další, koukali jsme s plechovkou piva u Ladožského „vokzalu“ na věznici hned naproti. Gulagy…

Do toho přišel policajt a chtěl nám dát pokutu za pití na ulici. Ukecali jsme to. Pak jsme strávili celou noc ve vagóně, kde spalo mnoho Rusů, Rusek a my dva, bylo to nádherné. Zmuchlaní jsme vystoupili v Petrozavodzku. Z výlohy naproti nádraží se na nás usmívá Gérard Depardieu a drží klíčky od auta – reklama na úvěr, Sovietbank. „Zvládneme to,“ říkám si.

Ano, z první cesty jsme se vrátili bez škraloupů. Na té další jsme však zakusili půvab FSB, to už byla zima. Brodili se za námi sněhem. Byl tam se mnou zvukař Michal Gábor, kterého už několikrát v Rusku vyslýchali, takže přesně věděl, co má dělat, a zachránil nás.

Adam Oľha, Vorkuta, foto: Adam Hradilek

Můj první film, který jsem natočil na škole, byl o jizerskohorských pomníčkách a lidech, co je objevují. Samé vraždy a neštěstí v lese. Když jsem měl film skoro hotový, náhle jeden z těch pomníčkářů dostal na jedné z výprav v lese infarkt a ostatní mu tam postavili křížek. To je konec filmu. Najednou jsem po třinácti letech v Rusku a točím zase křížky. Pod nimi jsou ale masové hroby, tak si říkám, že jsem se kamsi posunul a že tohle téma nemám uzavřené.

Pomníčkáři z Jizerských hor rozdělovali křížky podle smrti na pravé a nepravé. Když třeba motorkář nevybere zákrutu a udělají mu tam pomníček, to je nepravá smrt. Když ale dřevorubec sjede se sáněmi plnými dříví z kopce, to je smrt pravá. Co by si o tom tak myslel Stalin? Hodně jsem nad tím přemýšlel, když jsem točil záběry pro Martu a kousali mě komáři.

V duchu si říkám, že glosovat o smrti mi nepřísluší. Najednou mě náš průvodce Jurij upozorní, ať už dotočíme. Když mu řeknu, že ještě nejsem hotov, vytahuje elektrický plašič na medvědy a začne do mě šťouchat se slovy: „Pajďom, pajďom!“ – Ano, je to potřeba, protože masových hrobů nás čeká na naší cestě tolik, že se mi o tom ani nesnilo. Třeba v Moskvě za týden. Butovský polygon. Vypadá na pohled jako golfové hřiště nebo nějaký všesportovní areál, kde se hází koulí a skáče do výšky. Točím obrazce v trávě a za plotem cvrkot velkoměsta, paneláky a lidi s igelitkami. Postupně mi dochází hodnota života v roce 1928 a 2015. V areálu Butovského polygonu jsem za celý den potkal jen jednu paní, co tam chodí zalévat kytky. Moc se o tom nemluví.

V Rusku lidé mlčí. Když nemusí, tak nemluví. Najednou jsem si uvědomil, co to je mlčící masa lidí. To v Čechách nezažijete. Působí osvobozujícím dojmem. Neuvěřitelně to pomáhá soustředění a je to obrazutvorné, zároveň však děsivé – ten mlčící národ. Marta ale chtěla mlčící záběry, a tak se plnění zadaného úkolu stalo meditací.

Adam Oľha
 


ČECHOSLOVÁCI V GULAGU

scénář a režie: Marta Nováková, kamera: Adam Oľha, výtvarník: Anna Krtičková, hudba: Vladivojna La Chia, dramaturgie: Lucie Králová, námět: Štěpán Černoušek

Česká televize, TS Petra Kubicy ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

2.19O nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová Tyson
1.19Dunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid Butula
6.18Ako som sa stala partizánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková o svém připravovaném filmu Ako samo sa stala partizánkouVera Lacková
5.18 Ve světle ikonZdeněk N. Bričkovský o svém novém filmu Ve světle ikon Zdeněk N. Bričkovský
F1.18PasažéřiJana Boršková o svém dokončovaném filmu PasažéřiJana Boršková
4.18Natáčení ve skrytém městěTomáš Elšík o svém filmu Central Bus Station.Tomáš Elšík
dok.revueDobré zprávyOndřej Šálek o svém novém filmu s pracovním názvem Dobré zprávyOndřej Šálek
3.18Máme na vícDokumentarista Robin Kvapil o svém novém filmu Máme na víc, jenž odhaluje pozadí prezidentské kampaně Michala Horáčka. Robin Kvapil
dok.revuePoslední slovo Charlotty Garrigue MasarykovéJosef Císařovský o svém novém filmu CharlottaJosef Císařovský
dok.revueVIVA VIDEO, VIDEO VIVAAdéla Komrzý o svém novém filmu Československý obraz elektronickýAdéla Komrzý

starší články

4.16DOK.REVUE
12. 09. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková