Bohu žel. Tato země není vaše

Saša Dlouhý o svém novém filmu Bohu žel

Myšlence na film o cizincích uvízlých v České republice jsem se začal věnovat, když se mi narodila nejmladší dcera. V té době jsem vůbec netušil, že i po oslavě jejích třetích narozenin bude uprchlická otázka dál vděčným tématem zoufalých politiků, za pomoci kterého se budou dokonce dostávat k moci nebo se u ní držet. Přesto mojí původní motivací vůbec nebyla politická rovina tématu. Alespoň ne ta, která je spojena s politikou tuzemskou.

Předtím jsem měl zkušenosti s natáčením početné české, resp. československé emigrantské komunity v zahraničí díky dokumentu liebe Indigo o Halce Třešňákové a její široké rodině Třešňáků a Sidonů, která byla za doby totality v naší zemi perzekuována a následně vyštvána. Zajímavou zkušeností pro mě také byl dlouhodobý pobyt v Číně, kde jsem s kamerou sledoval českou rodinu žijící uprostřed čínského venkova. Obecně mě dlouhodobě zajímá fenomén vykořenění či přesídlení a ztráty vazeb na to, co je člověku blízké a přirozené.

Základní idea dokumentu Bohu žel tedy paradoxně nevznikla jako reakce na uprchlickou krizi, která se nakonec plně rozvinula v létě 2015, ale jako obyčejný zájem o nahlédnutí do duše někoho, kdo přišel o vše a snaží se sžít s novým prostředím a novou kulturou. Zajímaly mě pochopitelně i reakce takového prostředí na nový cizí prvek narušující zaběhnutý chod věcí. Zmiňované události v Evropě, které začaly eskalovat především v srpnu 2015, moji představu o výsledné podobě projektu modifikovaly, nicméně hlavní linie dokumentárního filmu zůstala víceméně stejná. Zkoumám člověka a jeho interakci s okolím. Zkoumám reakci okolí na něco, co ho může ohrožovat. Skrze svoji neznalost a z ní vyplývající snahu o získání informací se pokouším pochopit chování utlačovaných i utlačovatelů, ubližovaných i ubližujících.

Hlavními postavami snímku Bohu žel jsou Rus Vladimír se svou mladou rodinou, Syřan George, Nigerijec Olalekan, Gruzínec Zurab, irácký manželský pár Ahmed a Ayat a mladý syrský student Hadi. Nesourodá skupina osob různého věku a osudu si přináší ze své vlasti různé kulturní a společenské tradice. Protagonisté byli vybráni tak, aby jejich osudy mohly fungovat do značné míry zástupně pro mnoho dalších, kteří se ocitli v podobné situaci. Zatímco Vladimír utíká z Ruska po svém politickém protestu reagujícím na lživé informace o okupaci Československa v roce 1968, Nigerijec Olalekan přichází s těžko ověřitelným příběhem o tlaku teroristické organizace Boko Haram a rodinu s několika dětmi nechává v Africe. Ahmed a Ayat věří v dobré české lidi a do budoucnosti hledí s optimismem, syrský student politologie Hadi pomáhá jako dobrovolník dalším uprchlíkům a zjišťuje, že nechce zůstat v zemi, kde nemají rádi cizince. Postupnou proměnu pohledu na azyl v České republice sledujeme i u Georga, který přichází s mnoha plány a plynulou znalostí češtiny z doby studií, ale prochází velkou deziluzí v době uprchlické krize. Nejdramatičtější je osud Gruzínce Zuraba. Ten v České republice žije z důvodu politického pronásledování již 20 let, ale hrozí mu vyhoštění, což by znamenalo politickou represi v domovské zemi.


Během přípravy na natáčení jsem se s různou mírou úspěšnosti pokoušel oslovit přímo jednotlivé uprchlíky, na které jsem získal spojení díky svým předchozím aktivitám nebo díky lidskoprávním organizacím věnujícím se této oblasti. Po několika měsících práce bylo vybráno okolo dvaceti osob či celých rodin. Samostatnou linku od samého počátku tvoří Organizace pro pomoc uprchlíkům zastoupená především jejím ředitelem Martinem Rozumkem. Přítomnost OPU ve filmu umožňuje pochopení pravidel pro přijímání žadatelů o azyl a představuje oficiální autoritu, která svým přístupem pozitivně vyvažuje jinak většinově negativní pohled na migranty obecně, zejména pak ty nelegální a s muslimským vyznáním. Součástí natáčení se stal i kanadský filmař Brad, který měl původně jen pomáhat s produkcí dokumentu Bohu žel. Jeho nadhled a odstup od českých reálií se ukázal jako prospěšný a osvěžující prvek.

Tříleté natáčení Bohu žel představovalo 120 natáčecích dnů v Čechách, Řecku, Německu, Gruzii, Spojených státech nebo v Kanadě. Díky povaze tématu na jeden den natáčení připadaly přibližně dva dny vyplněné organizací nebo cestováním. To vše pro mě v součtu znamenalo jeden celý rok života intenzivně stráveného s hrdiny filmu. A to nejen s nimi. Do dokumentu se nedostali všichni, se kterými jsem se na natáčení domlouval a které jsem někdy i začal točit. Ve snímku dokonce nemám ani rodinu syrských Kurdů z Kroměříže, kteří se mnou absolvovali celé natáčení, aby se ve výsledném tvaru neobjevili. Jejich příběh podpořený jejich hrdostí i pracovitostí by vydal na samostatný film. V tomto případě však musel ustoupit dramaturgickým zákonitostem. Bohužel.

Samostatnou kapitolou práce na filmu byly složky doplňující audiovizuální celek. K mým stálým spolupracovníkům, jako je vynikající střihač Jakub Voves nebo zkušený zvukař Vašek Flegl, byl opět pozván Ondřej Skala s projektem Ježíš táhne na Berlín pro vytvoření autorské hudby nebo skvělý animátor Honza Zajíček kvůli titulkové sekvenci. Více jak měsíc zabraly Majdě Holé rešerše archivů, které v Bohu žel fungují jako ilustrace předchozích životů aktérů filmu.

Bohu žel nemá ambice a ani možnosti ukázat hrůzy války, být přímým účastníkem bojů nebo doprovázet uprchlíky při jejich plavbách za vytouženou svobodou. Vše z toho vidíme v médiích každý den a bereme to jako všední kulisu k našim spokojeným životům. Záměrem bylo vytvořit mozaiku pestrých, ale relativně běžných životů lidí, kteří se dostali do situací, jež si neumíme představit my, ale nedávno si je neuměli představit ani oni sami. Alespoň snaha vžít se do jejich role nám může pomoct přijmout je, nevybíjet si na nich naše frustrace a nenechat se manipulovat politickými lídry, kteří upřímně myslí jen to, že chtějí být co nejdéle u moci.


Film Bohu žel má premiéru na 20. ročníku festivalu Jeden svět.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueSametová FAMUVizuální umělkyně a filmová teoretička Lea Petříková píše o filmu Sametová FAMU, který připravuje ve spolupráci s dokumentaristou Janem Rouskem. Půjde v něm o pohled na revoluční události roku 1989 perspektivou FAMU.Lea Petříková
dok.revueLet vinyRežisérka Tereza Tara představuje svůj nový, osobně laděný celovečerní dokument Let viny, který připravuje už deset let.Tereza Tara
2.19O nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová Tyson
1.19Dunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid Butula
6.18Ako som sa stala partizánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková o svém připravovaném filmu Ako samo sa stala partizánkouVera Lacková
5.18 Ve světle ikonZdeněk N. Bričkovský o svém novém filmu Ve světle ikon Zdeněk N. Bričkovský
F1.18PasažéřiJana Boršková o svém dokončovaném filmu PasažéřiJana Boršková
4.18Natáčení ve skrytém městěTomáš Elšík o svém filmu Central Bus Station.Tomáš Elšík
dok.revueDobré zprávyOndřej Šálek o svém novém filmu s pracovním názvem Dobré zprávyOndřej Šálek
3.18Máme na vícDokumentarista Robin Kvapil o svém novém filmu Máme na víc, jenž odhaluje pozadí prezidentské kampaně Michala Horáčka. Robin Kvapil

starší články

.DOK.REVUE
05. 03. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková