Batalives: pod diktátem cihly

Karolina Zalabáková o dokončovaném filmu s pracovním názvem Batalives

Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně, SOkA Zlín

Bylo to před čtyřmi nebo pěti lety, prostě tak dávno, že už je to vlastně trapné. Poprvé jsme se začali bavit myšlenkou na film o lidech z baťovských měst s Ondrou Mertou (zakladatel Bastl instruments) v kině Art v Brně. Jemu přišlo neuvěřitelné, jak mohou po světě existovat města, která jsou všechna téměř stejná a vypadají jako Zlín, mně zase přišlo divné, že se tomu někdo může divit. Ondra se tehdy velmi smál vlastnímu nápadu udělat fake studentský film v typických cihlových kulisách, jen natočený někde v Patagonii v Brazílii se snědými kníratými herci. Oponovala jsem mu, že vyrůstat ve Zlíně je prostě trochu zvláštní, ale že člověku to ani nepřijde.

Jenže přijde. Zlín se často chlubí nálepkou „města podnikatelů”, kde stále vládne byznysmenský duch Tomáše Bati, skoro jako by sem člověk měl přijet a okamžitě dostat geniální nápad na světový produkt. Nelze se tomu vyhnout, Baťa je všude. Hlavní ulice ve městě se jmenuje třída Tomáše Bati, ta menší pak třída Jana Antonína Bati, když se na nich vybouráte, ošetří vás v Nemocnici Tomáše Bati – cihlové, diplom lze získat na Univerzitě Tomáše Bati – z velké části cihlové, spokojený život prožijete v baťovských domcích – samozřejmě cihlových. A do rakve vás uloží na hřbitově kousek od cihlových filmových ateliérů, kde na vás ze své hrobky bude Tomáš Baťa dohlížet.

Do poloviny 20. století tu zlatá éra nepochybně byla. Kdo dělal pro Baťu, žil na svou dobu nadstandardní, až trochu avantgardní život. Kratší pracovní doba a vyšší plat než jinde v republice, za 2 koruny mohl jít do největšího kina v Evropě na zvukové filmy, kdo uzavřel manželství, ihned dostal rodinný domek, mimochodem s toaletou, což tehdy rozhodně nebylo normální. Dobový tisk, resp. Zlínský deník z třicátých let, je plný anglikanismů a motivačních článků, jak je nutné být progresivní, přemýšlet americky a mířit výš.
(Kvůli jedné archivní drobnosti jsem nakonec v těch novinách proseděla dva dny…)

Z připravovaného filmu

Tato doba největšího rozmachu byla pro náš film určující. Tehdy se totiž začaly po světě stavět další „malé Zlíny”. Baťa expandoval a otevíral zahraniční pobočky. A spočítal si, že než boty dovážet z Československa, bude lepší je v dané zemi přímo vyrábět a postavit tam pro ten účel továrnu. A kolem továrny přímo celé město, kde by se dělníci a zaměstnanci měli dobře a kde by bylo také snadné mít je pod kontrolou. Stavěly se v podstatě zmenšené verze Zlína, se stejnou architekturou, jakou od roku 1915 realizovali architekti Jan Kotěra, František Lydie Gahura a Vladimír Karfík (mimochodem „svatá trojice” architektů, kterou ve Zlíně musí znát každé dítě na základce). Spolu s urbanistickým řešením do zahraničí vyvezli i zaměstnanecký a sociální model – dělníci ve Zlíně tedy pracovali podobně jako jejich noví kolegové v Baťovanech (Slovensko), Batanagaru (Indie), Batawě (Kanada), Kalibatě (Jáva), Bataypoře (Brazílie), Belcampu (USA), Bataville (Francie), Batatubě (Brazílie), Baťa Borovu (Chorvatsko), atakdále, atakdále…  resp. copy+paste, copy+paste, copy+paste.

Je to tak, většinu zahraničních satelitů Tomáš Baťa a poté jeho nevlastní bratr Jan Antonín, který podnik po Tomášově smrti v roce 1932 převzal, pojmenovali po sobě, čímž identičnost a uniformitu ještě podtrhli.

A tady film s pracovním názvem Batalives začíná. Z těch doposud existujících baťovských měst jsme vybrali pět, v nichž jsme začali sledovat příběhy jejich obyvatel.
Parta teenagerů v chorvatském Borovu používá staré baťovské domy a továrnu, navíc doničené ještě jugoslávským válečným konfliktem, jako kulisy pro svůj online život. O pár let starší Shona z indického Batanagaru sleduje, jak se jeho rodné město na předměstí Kalkaty postupně likviduje a cihlové domky ustupují nejdřív stavebním strojům a potom výškovým budovám a golfovému rezortu. Což mu bere jak práci ve sweatshopu, tak doslova střechu nad hlavou. Třicátník Bé z brazilské Bataypory pracuje v místním kulturním centru a Jana Antonína Baťu má doslova pořád na stole. V Patagonii je stále hezky, má tam svoji partu přátel a kapelu, přesto sní o cestě do České republiky, kde se chce oženit. Věra ze Zlína o svého životního partnera přišla a smysl života vidí jenom v práci v bývalé baťovské továrně, kde se teď na starých omšelých strojích šijí boty pro dánské hipstery. Pod pultem je za sto dvacet korun prodává místním studentům, v Kodani pak za ně mládež nechá přes 150 euro. Věra má zdravotní problémy a čeká ji operace. Není jisté, zda se do práce ještě vrátí. Henri z holandského Batadorpu je v důchodu už řadu let, ale vzpomínkami stále v nedaleké fabrice, kam nastoupil v 15 letech, kde se seznámil se svou ženou a kde také pracoval celý život. Vzpomínání na jeho typický den v roce 1967 je rámem pro všechny ostatní příběhy.

Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně, SOkA Zlín

Poslední dobou často přemýšlím, proč jsme si (spolu s režisérem Petrem Babincem, kameramanem Lukášem Gargulákem, zvukařem Honzou Hálou, střihačem Liborem Nemeškalem, produkčním Michalem Sikorou a tvůrčí skupinou Martiny Šantavé) vzali takto komplikovanou látku, která sice umožňuje štábu cestovat, ale znemožňuje pořádné obhlídky a dotáčky, vyžaduje složité překlady z bengálštiny a vrhá nás do přetrvávající historické půtky Tomáš vs. Jan Antonín Baťa, kterou historici i odborníci stále nemají vyřešenou.

Film v těchto dnech dokončujeme, na začátku srpna se bude míchat na Kavčích Horách. Stále hledáme název. „Batalives“ na chvíli ustoupil rezolutnímu „Baťa is dead”. Tématem filmu totiž vlastně není baťovská historie a přesah do současnosti, ale především vyrovnávání se s prostředím, kde se člověk narodil, vyrůstal a musel dospívat, a s faktem, že s tím místem bude napořád spojen, i když tam zůstane, nebo se odstěhuje na opačný konec světa.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revuePět sexuálně-asexuálních let mého života a jeden filmEva Lammelová o svém novém filmu AsexuaLOVEEva Lammelová
dok.revueBohu žel. Tato země není vašeSaša Dlouhý o svém novém filmu Bohu želSaša Dlouhý
1.18Na těloLibuše Rudinská píše o svém novém filmu Na tělo, který bude mít premiéru na konci února tohoto roku.Libuše Rudinská
dok.revueUprchlická vlna: Budete se na svém konci usmívat?Tadeáš Daněk o své připravované televizní sérii Uprchlická vlnaTomáš Daněk
dok.revueVZRUŠENÍ (H*ART ON) ... o vztazích, muzeích a tvůrčí erekci, která ne vždy končí happyendemAndrea Culková
5.17NerodičJana Počtová komentuje svůj nový film, který představuje různé podoby (ne)rodičovství ve 21. stoletíJana Počtová
dok.revueDobrý život bratra BendyPavel Jurda o svém připravovaném filmu Dobrý život bratra BendyPavel Jurda
4.17Všechno bude fajnRobin Kvapil o svém novém filmu o Brně Všechno bude fajnRobin Kvapil
dok.revueHranice (každé) práceDokumentaristka Apolena Rychíková o svém dokončovaném příspěvku do Českého žurnálu nazvaném Hranice práceApolena Rychlíková
dok.revueZáhada lokálekAndrea Primusová o svém dokončovaném „dokonale nezávislém“ dokumentárním filmu Záhada lokálek, ve kterém si klade otázku, proč od 70. let minulého století převažuje trend rušení lokálních a regionálních železnic v Česku na úkor jejich dalšího vývoje.Andrea Primusová

starší články