„V tobě, čtenáři…“

V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.
14.06.2018 - Jan Gogola ml.

Komplex epopeje

„V tobě, čtenáři…
…tepe týž život, hrdost, láska jako ve mně.
Proto pro tebe tyto zpěvy.“ 

Walt Whitman, Stébla trávy

Jestliže tíha společenského cynismu vedla minulé blogogo ke dnu doby, tak tentokrát se pokusím alespoň naznačit, jak se od něho případně odrazit. Při nedávném úklidu a s ním spojeném třídění domácích archiválií jsem na dně, tentokrát skříně, objevil text literárního vědce a bývalého představitele Veřejnosti proti násilí Petera Zajace, který v Literárních novinách z roku 1994 v eseji „Intelektuálové pět let po: Úspěch? Ztroskotání? Selhání?“ mimo jiné napsal: „Prvním důvodem ztroskotání intelektuálů po roce 1989 byla jejich vlastní neschopnost přijmout a pochopit praktickou politiku nejenom jako čistý nástroj ‚moci nad někým‘, ale také jako ‚moci ve prospěch něčeho‘…“ 

Zajacovu formulaci považuji za natolik emblematickou, že tematizuje dnešní blogogo, které je montáží sestřihanou zejména z filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje (vysílaného 7. 5. na ČT ART) a z knihy amerického literárního a kulturního historika Sacvana Bercovitche Rituály souhlasu: Symbolická konstrukce Ameriky a její proměny, jejíž česká verze vyšla loni. V doslovu k této studii jsem narazil také na znění Bercovitchovy pražské přednášky z roku 2003 Mýtus o Americe:

„Obecně vzato, mytický modus, jímž byla Amerika prodchnuta, otevřel biblické vyprávění sekulárním adaptacím a re-adaptacím. Díky této energii se pašije četly jako Boží doporučení občanské svobody; na tomto základě byli Otcové revoluce svatořečeni (a jejich odpůrci démonizováni), politické útvary nové republiky byly povýšeny na vůli nebes a principy Ústavy a Prohlášení nezávislosti prohlášeny za moderní ekvivalent Kázání na hoře či Desek zákona – řečeno s Melvillem, za ‚Bibli svobodných‘.“

Komplex epopeje

Ve zmiňovaném doslovu k Rituálům souhlasu Martin Procházka parafrázuje (s odkazem na výraz historika Garryho Willse (1934) „vynalézání Ameriky“) lexikografa Noaha Webstera (1758–1843) nazývaného „otcem americké vědy a vzdělání“: „Spojené státy naplňují předurčené poslání dané Prozřetelností a ‚Přírodou‘ jako manifestací Boží dokonalosti. To se však odehrává v rámci dějin lidstva, a proto musí být ono poslání znovu a znovu formulováno a interpretováno.“ Nutnost interpretovat Boží dokonalost pojímá Procházka jako paradox: 

„Paradoxní povaha poslání Spojených států klade velký důraz na rétoriku, kterou však nelze chápat jako pouhé ideologické řečnění zastírající skutečné zájmy a cíle politiků, nýbrž v tradičním aristotelském významu jako důležitou cestu k hledání konsensu o závažných hodnotách, na nichž spočívá společnost, a dokonce i smyslu národní existence a lidských dějin. Podle Sacvana Bercovitche (1933–2014) vede tato ‚rétorika konsensu‘ k formování tzv. rituálů souhlasu (rites of assent), jež v moderní demokracii nahrazují to, čím byly rituály přechodu (rites of passage) v archaických společnostech – přispívají rozhodujícím způsobem k formování ‚společenského pořádku‘ a umožňují tak překonat diskontinuity dějinného vývoje.“ 

Strejcovského film se zabývá Slovanskou epopejí Alfonse Muchy i z hlediska epopeje samotné epopeje. Sledujeme její pohnutý životopis od první poloviny 20. století až po loňské vystavení v Japonsku. Postupně tak před námi vyvstává příběh, jenž bychom mohli pojmenovat Rituály nesouhlasu: Josef Čapek, S. K. Neumann, Jaroslav Seifert nebo třeba M. C. Putna si přejí zánik epopeje či alespoň její ostrakizaci, přičemž ona nevyvolává vyhrocené spory pouze mezi intelektuálně-uměleckým establishmentem, ale také mezi Prahou a Moravským Krumlovem, restaurátory či potomky Alfonse Muchy, jehož vnuk se navíc s pražským magistrátem o vlastnictví práv k ní dlouhodobě soudí. Já zde samozřejmě nevolám po zániku či ostrakizaci kritiky, konfrontace, protestu, nicméně problematičnost veřejného diskurzu spatřuji v převládající absenci fenoménů horizontu, imaginace, metamorfózy, mýtu, syntézy, oné Zajacovy „moci ve prospěch něčeho“, která se ozývá v provolání Walta Whitmana „Slyším zpívat Ameriku“. Dílo tohoto básníka patří k leitmotivům Bercovitchovy knihy obsahující události permanentního diskurzivního zápasu, zahrnujícího také americká dramata i tragédie, který se již zhruba tři staletí odehrává v rámu obrazu s názvem Amerika, v němž se sbíhá osobní s nadosobním, každodenní s věčným, pozemské s náboženským, obyčejné s artificiálním, občanské s mýtickým, čin s vizí: Whitmanova Stébla trávy metamorfují v kmeny mrakodrapů jako do obývaných vertikál moderního věku přemosťujících nebe a zem. 

Český aktuálně reprezentativní slogan přitom zní „Nekecáme, makáme“ a vystihuje tak odstup, až nezájem o to, co přesahuje všednost a co se stává vskutku jen kecáním, jestliže se řečené také nežije. Dnešní stav se ale nevylíhl z hnízda, v němž si někdo žije na vysoké noze, prokecali jsme se do současnosti jako společnost, která je vždy líhní svých lídrů. To, že Zajacovo postesknutí nad absencí „moci ve prospěch něčeho“ (jestliže za ni nebudeme považovat bezskrupulózní „ano“) platí nejen pět, ale i třicet let po roce 1989, vyvolává otázku, co můžeme našemu diskurzu vlastně nabídnout. 

„Příběh Slovanské epopeje má více univerzální charakter, než si myslí většina lidí,“ promlouvá japonskou češtinou ve filmu Komplex epopeje japonský bohemista a překladatel Kenichi Abe, který u toho v tokijské restauraci krouží rukama nad hranou mísy se salátem: „My žijeme v takovém rámci, je tam hranice a my žijeme uvnitř toho jídla. A Mucha maluje takové ideální postavy, jsou tam samozřejmě i ty historické jako Komenský a tak, ale zároveň tam jsou fiktivní postavy a pohledy. A Mucha nás tak učí, že je možná jiný pohled, jiný způsob vidění, že pod tou miskou či nad ní je možná jiný svět, jiné jídlo…“

Komplex epopeje

My jsme ovšem naložení v salátu jakkoliv podstatných sporů o kapitalismus, komunismus, Evropu, národ, životní styl, gender, technologie, systémy kontroly, přičemž tajné služby jako by byly poslední instancí, která nám ještě naslouchá, což je také možné vysvětlení toho, že Andrej Bureš, s manažerským pseudonymem Babiš, ví, jak na nás. Protistrany zmiňovaných konfliktů si jejich prostřednictvím pěstují svoji identitu, ba dokonce se na sobě navzájem stávají závislými, protože bez protivníka by pozbyly smyslu. Mám za to, že charakter amerického mýtu můžeme chápat jako inspiraci k tomu, jak být spolu jinak a jak třeba vnímat fikci jako realitu – „Amerika je v našich očích básní,“ cituje Bercovitch transcendentalistu R. W. Emersona.

„No, víte co je zajímavý? Že pokud Mucha uvažoval o epopeji jako o nějaké zprávě nejen pro současníky, ale i pro lidi budoucí, pro budoucnost, tak dnešní doba se budoucností moc nezabývá, nebo nezná žádný její obraz. Náš obraz budoucnosti je jenom určitá nejasná hrůza z toho, co přijde. Takže si myslím, že by to byl cyklus černošedých monochromů, kde bysme neviděli nic, jenom nějakou temnotu,“ poznamenává kunsthistorik Tomáš Pospiszyl umístěný režisérem Strejcovským jako řada dalších protagonistů do rámu jednoho z Muchových výjevů. Strejcovský konceptem živých obrazů otevírá plátno Muchovo i filmové projekce jako dveře a propojuje nás s historií, kterou takto zbavuje výhradního aspektu minulosti. Z aktérů filmu se stávají aktéři dějin a záleží na každém z nich, a potažmo na nás jako divácích, jestli se budeme vnímat jako oběť Muchova zaslepeného slavjanofilství usnadňujícího stalinskou expanzi, nebo jestli v rámci Muchova výtvarného gesta zakusíme étos monumentálního pokusu předcházet imperialismům zpřítomněním verze mezinárodního sdílení vyjádřené ve finální scenérii cyklu „Apoteóza vzájemnosti“. 

Mucha nicméně v každém případě umožňuje zažít rituál souhlasu ve smyslu naší možné shody na tom potkat se skrze jeho dílo s dějinami jakkoliv různorodě tváří v tvář. „Důvod, proč je tak snadné se identifikovat s některými postavami, je ten, že jsou tam i postavy, které navazují kontakt s divákem, které se dívají ven z obrazu, které jako kdyby říkaly, dívejte se, co se děje za mnou, tam probíhá nějaká významná historická událost, něco, co si zaslouží i vaši pozornost,“ uvádí opět Pospiszyl, jehož nepřímo doplňuje členka japonského štábu filmujícího ve Veletržním paláci před odjezdem epopeje do Tokia. Ta v odstupu celkového záběru, bez vědomí, že Strejcovský točí, svým spolupracovníkům i mimo jejich „klapku“ bezděčně říká: „Já si nyní připadám jako jedna z postav těch obrazů,“ čímž předznamenává více než půlmiliónovou japonskou návštěvnost epopeje a její univerzální, nadčasoprostorový rozměr.  Muchův a stejně tak Strejcovského záměr nestát před obrazem i dějinami, nýbrž se nechat vzájemně prostoupit ostatně ztělesnil samotný Mucha tím, že stál sám sobě modelem jako Jan Hus a podle filozofa Miroslava Petříčka: „… jako by tím vlastně shrnul osobní poselství svého obrazu a celé své epopeje, že je určitý heretik, že se odchyluje a sám velmi vědomě a rozhodným způsobem určitý způsob chápání dějin odložil stranou.“

Komplex epopeje

Stejně tak můžeme odložit stranou Slovanskou epopej, Strejcovského film či Bercovitchovu knihu. Mám ale za to, že si díky nim máme příležitost uvědomit jednak to, že stranou není možné odložit dějiny a také naši roli v nich zastávanou třeba v podobách štětců, které se svým životním pohybem vmalovávají do světa ať už v rámech Muchy, či mimo ně. A že je tedy vždy už na nás, v jakých osobních i společenských obrazech žijeme: „… nejenom že je veškerá historie člověku k dispozici, ale samostatné já coby dědic minulých věků (stejně jako celá „Amerika“) musí využívat velkých děl minulosti svobodně – vybírat si, co je relevantní, zahazovat zastaralé a vylepšovat nedokonalé – coby živý manifest nespoutané originality…“ Tolik Bercovitchův komentář z Rituálů souhlasu k fragmentům deníku R. W. Emersona, z nichž vyjímám:

„Ten Bacon, Spinoza, Hume, Schelling, Kant nebo kdokoli další, kdo ti předkládá filosofii mysli, je jen více či méně neobratným překladatelem věcí ve tvém vlastním vědomí, které dokážeš vidět a snad i pojmenovat i sám. Místo abys bojácně dumal nad zastřeným smyslem jeho slov, řekni tedy, že se mu nepodařilo zachytit pro tebe tvé vlastní vědomí. Neměl úspěch, tak ať to zkusí někdo další. Když to nesvede Platón, tedy snad Spinoza. Když to nesvede Spinoza, snad Kant. Jisté je, že až se to podaří, nebude to nic odlehlého, ale tvůj vlastní prostý, přirozený a běžný stav.“




   poslední blogy:
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Krimi na obrazovce – jinak, a přesto stejněMediální analytik České televize Milan Kruml v dnešním blogu odhaluje trendy v televizních kriminálkách a odvážných pokusech německé televizní stanice o jejich inovaci skrze účinkování reálných policistů spolu s herci.16.08.2018 - Milan Kruml
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil