„Ten, bez něhož by to nebylo“

Režisér Ladislav Helge zemřel 31. ledna 2016. Za normalizace byl donucen opustit československou kinematografii. Nikdy se jí však nevzdal úplně. O Helgem jako občanovi píše Michal Bregant ve svém blogu.
25.02.2016 - Michal Bregant

Ladislav Helge v roce 1968, zdroj: Česká televize

K starým mistrům hodným toho jména chovám všeobecnou úctu, ale z praktických důvodů jsem si pro ně vytvořil soukromou typologii. Jak jejich řady řídnou, začínám mít obavy, aby se mi její rejstřík nezúžil; marně se rozhlížím, kde v dnešní střední generaci režisérů najít třeba typ „vlastenec“, „patetik“, „producent“, „filozof“. Typ „občan“ mi nejlépe reprezentuje Ladislav Helge, který 31. ledna 2016 odešel v 88 letech. Byl asi nejvýznamnější přechodovou postavou české kinematografie: několikrát, ať z donucení, nebo z rozhodnutí, musel vystoupit z role umělce a projevit se jako homo politicus. Když se dnes ohlédneme za jeho žalostně krátkou kariérou v československé kinematografii, vidíme Helgeho jako mravně integrální osobnost, jakých je v české společnosti po druhé světové válce málo. Všechny přechody, ať umělecké, nebo společenské, Helge prožíval zcela autenticky. Byl vždy u toho, když se měnily poměry, a často byl těchto proměn spíše strůjcem než účastníkem. Ač natočil jen „málo“ filmů, jeho kariéra je z občanského hlediska nesmírně bohatá a dramatická.

Helge se hlásil k Jiřímu Krejčíkovi jako ke svému učiteli. Krejčík byl v pozdních letech možná trochu vrtošivý, ale stále monumentální, jen bylo potřeba jeho vnitřní patos uvidět, porozumět mu v osobním i společenském rozměru. (Studenti na to už neměli trpělivost.) Helgeho občanství bylo civilní, jakoby neorealistické, a možná proto oslovovalo studenty snáz. Škoda, že mu jeho skromnost a sebekritičnost nedovolily trávit se studenty více času.

Helgeho jsem poznal blíže díky tomu, že přijal mou nabídku, aby usedl v umělecké radě FAMU. (To je těleso, kterému se na „normálních“ univerzitách říká vědecká rada, což je přece jen srozumitelnější.) Jako děkan jsem stál o to, aby uměleckou radu FAMU netvořili jen aktivní filmaři, ale lidé, kteří jsou schopni přemýšlet v širších souvislostech, zvláště společenských, a smýšlet o škole kriticky. Helge tuto roli přijal a k mé radosti v ní setrval až do konce mého děkanování. Bylo tam takových vzácných lidí více; o jednom z nich bude ještě řeč, zde chci jmenovat alespoň Annu Kareninu nebo Vladimíra Kokoliu – právě mezi nimi a Helgem byla cítit jiskra úcty a zájmu. Ano, Helge byl nenahraditelný. Vždy když cítil nějaké pochybnosti, přešel do útoku, kladl otázky, které neuznávaly žádné tiché dohody: Helge byl hlučný. A když už je řeč o jeho zvukovosti, tak musím připomenout suchý zvuk jeho dlaní, který provázel jeho energické výstupy. Helge měl typická gesta rukou, za nimiž jako by se skrýval, jenže marně, protože i jeho výrazná tvář a upřený pohled vždy vyjadřovaly jeho ostré myšlení. Helge byl stručný, jasný, kritický. Měl smysl nejen pro spravedlnost, ale i ironii, až sarkasmus, což dávalo jeho názorům a soudům razanci anti-kýče. A pocty přijímal s rozpaky. Měl také znamenitou paměť, kterou ovšem nepoužíval k tomu, aby posouval významy minulých situací. Když nevěděl, tak nebájil a mlčel.

Zasedání umělecké rady FAMU se mnohokrát protáhla do pozdních hodin. Helge, skoro o čtyřicet let starší než já, vydržel sedět třeba dlouho do noci, ale nenořil se do vzpomínek, nýbrž chtěl probírat aktuální dění v kinematografii, kultuře, politice. Helge miloval film a kinematografii vůbec a k FAMU choval kritickou lásku: bez patosu, bez iluzí, bez mýtů. Měl o naši kinematografii, kulturu a vlastně i společnost starost: zajímaly ho filmy a osudy mladších a nejmladších tvůrců, ale výzvy, aby zase začal na FAMU učit, odmítal. Ješitnost opravdu neměl ve výbavě, zato byl vrchovatě kritický k sobě i ke všem možným přetvářkám a předstíráním kolem.


Při dlouhých rozpravách došlo takřka pravidelně na přátelskou, ale vážnou výtku od dalšího člena umělecké rady Jaromíra Kallisty. Ta se týkala osudové schůze obnovovaného Fitesu v lednu 1990. Byl jsem té schůze v Radiopaláci na Vinohradech účasten, ale dokázal jsem tam pobrat snad jen atmosféru obnovy, návratu, diskuze. Ona schůze vyústila v rozhodnutí, které mnozí považujeme za klíčové pro českou kinematografii v postnormalizačním období: ke zrušení Ústředního ředitelství československého filmu vedlo nadšení z právě znovunabývané svobody, ale byl to také patrně začátek privatizačního procesu, který rozhodl o osudu české kinematografie. Ta se už nikdy od té doby nestala uceleným ekonomickým systémem, a tedy ani průmyslovým odvětvím. Kallista, který tam byl onoho památného 6. ledna 1990 též, se k Helgemu s úctou vztahoval jako k staršímu kolegovi a respektované autoritě, ale ten Radiopalác mu vždy připomínal jako něco, co se stát nemělo. (I když možná muselo, ale to je jiné téma.) Helge se vynořil hned po převratu jako morální autorita, ale výzvu, aby se stal hlavou, možná spíš náčelníkem naší kinematografie, odmítl. Myslím, že tušil, co nás čeká, a věděl, že v oparu rozpadlé normalizace, z něhož měl vyrůst kapitalismus, by své představy o profesionalitě a etice prosazoval jen velmi těžko, ne-li marně.

V úterý 9. února 2016 krátce po poledni se konalo poslední rozloučení s Helgem v krematoriu v Motole. Přišel jsem o dost dřív, abych za Národní filmový archiv, kde hned po druhé světové válce Helge pracoval, zařídil věnec. Na přilehlém hřbitově panoval liduprázdný klid, jen po asfaltové cestě zvolna stoupal starý muž, Helgeho souputník A. J. Liehm. Šel ztěžka, ale bylo jasné, že rozloučit se musí. Smuteční hosté zaplnili malou obřadní síň jen zčásti, jediný projev měl Radim Špaček. Když obřad skončil, Liehm se rozhlédl a pravil: „A kde jsou všichni čeští filmaři? Tady by přece mělo být narváno.“  Než připojil svůj podpis do kondolenční knihy, nadiktoval svůj vzkaz pro Ladislava Helgeho: „Láďovi, bez něhož by to nebylo.“

Helge byl nejen občan, ale také intelektuál se svědomím. Chci věřit, že s jeho odchodem tento typ v českém filmu nezmizel navždy. Věřím, že v nastupující generaci se najdou režiséři, kteří budou své individuální občanské vědomí vyjadřovat silně a osobitě, a že se najdou ti, které si budu moci zcela soukromě řadit do těch nejnáročnějších kategorií. Když se dnes dívám na filmy Jana Březiny, Jana Těšitele, Olma Omerzu, Víta Zapletala nebo na filmy Heleny Všetečkové, Heleny Papírníkové, Martina Kohouta (i mnoha dalších dokumentaristů), naplňuje mě to nadějí, že otázky mravní nejsou jen nostalgickým tématem velikánů 20. století, ale že i dnes jsou tu mladí tvůrci, pro něž je film také nástrojem myšlení a analýzy stavu jedince i společnosti, v níž je mu dáno žít.




   poslední blogy:
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer