„Ten, bez něhož by to nebylo“

Režisér Ladislav Helge zemřel 31. ledna 2016. Za normalizace byl donucen opustit československou kinematografii. Nikdy se jí však nevzdal úplně. O Helgem jako občanovi píše Michal Bregant ve svém blogu.
25.02.2016 - Michal Bregant

Ladislav Helge v roce 1968, zdroj: Česká televize

K starým mistrům hodným toho jména chovám všeobecnou úctu, ale z praktických důvodů jsem si pro ně vytvořil soukromou typologii. Jak jejich řady řídnou, začínám mít obavy, aby se mi její rejstřík nezúžil; marně se rozhlížím, kde v dnešní střední generaci režisérů najít třeba typ „vlastenec“, „patetik“, „producent“, „filozof“. Typ „občan“ mi nejlépe reprezentuje Ladislav Helge, který 31. ledna 2016 odešel v 88 letech. Byl asi nejvýznamnější přechodovou postavou české kinematografie: několikrát, ať z donucení, nebo z rozhodnutí, musel vystoupit z role umělce a projevit se jako homo politicus. Když se dnes ohlédneme za jeho žalostně krátkou kariérou v československé kinematografii, vidíme Helgeho jako mravně integrální osobnost, jakých je v české společnosti po druhé světové válce málo. Všechny přechody, ať umělecké, nebo společenské, Helge prožíval zcela autenticky. Byl vždy u toho, když se měnily poměry, a často byl těchto proměn spíše strůjcem než účastníkem. Ač natočil jen „málo“ filmů, jeho kariéra je z občanského hlediska nesmírně bohatá a dramatická.

Helge se hlásil k Jiřímu Krejčíkovi jako ke svému učiteli. Krejčík byl v pozdních letech možná trochu vrtošivý, ale stále monumentální, jen bylo potřeba jeho vnitřní patos uvidět, porozumět mu v osobním i společenském rozměru. (Studenti na to už neměli trpělivost.) Helgeho občanství bylo civilní, jakoby neorealistické, a možná proto oslovovalo studenty snáz. Škoda, že mu jeho skromnost a sebekritičnost nedovolily trávit se studenty více času.

Helgeho jsem poznal blíže díky tomu, že přijal mou nabídku, aby usedl v umělecké radě FAMU. (To je těleso, kterému se na „normálních“ univerzitách říká vědecká rada, což je přece jen srozumitelnější.) Jako děkan jsem stál o to, aby uměleckou radu FAMU netvořili jen aktivní filmaři, ale lidé, kteří jsou schopni přemýšlet v širších souvislostech, zvláště společenských, a smýšlet o škole kriticky. Helge tuto roli přijal a k mé radosti v ní setrval až do konce mého děkanování. Bylo tam takových vzácných lidí více; o jednom z nich bude ještě řeč, zde chci jmenovat alespoň Annu Kareninu nebo Vladimíra Kokoliu – právě mezi nimi a Helgem byla cítit jiskra úcty a zájmu. Ano, Helge byl nenahraditelný. Vždy když cítil nějaké pochybnosti, přešel do útoku, kladl otázky, které neuznávaly žádné tiché dohody: Helge byl hlučný. A když už je řeč o jeho zvukovosti, tak musím připomenout suchý zvuk jeho dlaní, který provázel jeho energické výstupy. Helge měl typická gesta rukou, za nimiž jako by se skrýval, jenže marně, protože i jeho výrazná tvář a upřený pohled vždy vyjadřovaly jeho ostré myšlení. Helge byl stručný, jasný, kritický. Měl smysl nejen pro spravedlnost, ale i ironii, až sarkasmus, což dávalo jeho názorům a soudům razanci anti-kýče. A pocty přijímal s rozpaky. Měl také znamenitou paměť, kterou ovšem nepoužíval k tomu, aby posouval významy minulých situací. Když nevěděl, tak nebájil a mlčel.

Zasedání umělecké rady FAMU se mnohokrát protáhla do pozdních hodin. Helge, skoro o čtyřicet let starší než já, vydržel sedět třeba dlouho do noci, ale nenořil se do vzpomínek, nýbrž chtěl probírat aktuální dění v kinematografii, kultuře, politice. Helge miloval film a kinematografii vůbec a k FAMU choval kritickou lásku: bez patosu, bez iluzí, bez mýtů. Měl o naši kinematografii, kulturu a vlastně i společnost starost: zajímaly ho filmy a osudy mladších a nejmladších tvůrců, ale výzvy, aby zase začal na FAMU učit, odmítal. Ješitnost opravdu neměl ve výbavě, zato byl vrchovatě kritický k sobě i ke všem možným přetvářkám a předstíráním kolem.


Při dlouhých rozpravách došlo takřka pravidelně na přátelskou, ale vážnou výtku od dalšího člena umělecké rady Jaromíra Kallisty. Ta se týkala osudové schůze obnovovaného Fitesu v lednu 1990. Byl jsem té schůze v Radiopaláci na Vinohradech účasten, ale dokázal jsem tam pobrat snad jen atmosféru obnovy, návratu, diskuze. Ona schůze vyústila v rozhodnutí, které mnozí považujeme za klíčové pro českou kinematografii v postnormalizačním období: ke zrušení Ústředního ředitelství československého filmu vedlo nadšení z právě znovunabývané svobody, ale byl to také patrně začátek privatizačního procesu, který rozhodl o osudu české kinematografie. Ta se už nikdy od té doby nestala uceleným ekonomickým systémem, a tedy ani průmyslovým odvětvím. Kallista, který tam byl onoho památného 6. ledna 1990 též, se k Helgemu s úctou vztahoval jako k staršímu kolegovi a respektované autoritě, ale ten Radiopalác mu vždy připomínal jako něco, co se stát nemělo. (I když možná muselo, ale to je jiné téma.) Helge se vynořil hned po převratu jako morální autorita, ale výzvu, aby se stal hlavou, možná spíš náčelníkem naší kinematografie, odmítl. Myslím, že tušil, co nás čeká, a věděl, že v oparu rozpadlé normalizace, z něhož měl vyrůst kapitalismus, by své představy o profesionalitě a etice prosazoval jen velmi těžko, ne-li marně.

V úterý 9. února 2016 krátce po poledni se konalo poslední rozloučení s Helgem v krematoriu v Motole. Přišel jsem o dost dřív, abych za Národní filmový archiv, kde hned po druhé světové válce Helge pracoval, zařídil věnec. Na přilehlém hřbitově panoval liduprázdný klid, jen po asfaltové cestě zvolna stoupal starý muž, Helgeho souputník A. J. Liehm. Šel ztěžka, ale bylo jasné, že rozloučit se musí. Smuteční hosté zaplnili malou obřadní síň jen zčásti, jediný projev měl Radim Špaček. Když obřad skončil, Liehm se rozhlédl a pravil: „A kde jsou všichni čeští filmaři? Tady by přece mělo být narváno.“  Než připojil svůj podpis do kondolenční knihy, nadiktoval svůj vzkaz pro Ladislava Helgeho: „Láďovi, bez něhož by to nebylo.“

Helge byl nejen občan, ale také intelektuál se svědomím. Chci věřit, že s jeho odchodem tento typ v českém filmu nezmizel navždy. Věřím, že v nastupující generaci se najdou režiséři, kteří budou své individuální občanské vědomí vyjadřovat silně a osobitě, a že se najdou ti, které si budu moci zcela soukromě řadit do těch nejnáročnějších kategorií. Když se dnes dívám na filmy Jana Březiny, Jana Těšitele, Olma Omerzu, Víta Zapletala nebo na filmy Heleny Všetečkové, Heleny Papírníkové, Martina Kohouta (i mnoha dalších dokumentaristů), naplňuje mě to nadějí, že otázky mravní nejsou jen nostalgickým tématem velikánů 20. století, ale že i dnes jsou tu mladí tvůrci, pro něž je film také nástrojem myšlení a analýzy stavu jedince i společnosti, v níž je mu dáno žít.




   poslední blogy:
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová