Televizní recenzenti na dovolené (v protektorátu)

Kritická reflexe kritických reflexí aneb jak se podle Tomáše Feřteka vyrovnali recenzenti s pořadem České televize Dovolená v protektorátu
09.07.2015 - Tomáš Feřtek

Dovolená v protektorátu

Když si s odstupem srovnáte všechny kritické reflexe pořadu České televize Dovolená v protektorátu, opravdu to není optimistické čtení. Výsměch byl prakticky všeobecný, obvykle v oblíbeném žánru „ironického flusnutí“. Hlavní argumenty často zněly: Protektorát jako reality show je nevkus. Je nemravné, nevkusné, odporné, bizarní, směšné… předvádět tak drsnou dobu formou televizní soutěže o milión. A pokud chtěli tvůrci předvést strach, který v protektorátu lidé opravdu zažívali, nemohlo se jim to podařit, protože aktéři přece věděli, že jim nic nehrozí. Také jste si něco takového říkali? Pak je dobré vědět, že oba tyto argumenty mají svá ale.

Televizní žánry v oboru, jak žijí skuteční lidé, se sice bouřlivě vyvíjejí a kříží, ale pořád platí základní rozdělení. Buď v televizním docu-seriálu sledujete reálný život, do něhož jako tvůrci nezasahujete, byť v něm hledáte podobné příběhové linky jako ve vztahové „soapce“. Nebo jde o nějakou formu docusoapu, což je dnes zavedený žánr, kterým se televizní diváci seznamují se životem lékařů, policistů, zvířátek v zoo, vězeňkyň či mladých matek. U nás tento žánr zastupovaly třeba Holky pod zámkem na Nově nebo Paterčata v České televizi.

Druhá možnost je, že vybranou skupinu lidí vystavíte nějaké umělé situaci a sledujete, co to s ní udělá. To je základ každé reality show, byť ty u nás stále nejznámější, kontejnerové Big Brother (či známější Vyvolení na Primě) patří už dnes do televizního pravěku. Ale tento subžánr se od té doby vyvinul v asi nejčastěji užívaný „vzdělávací“ televizní formát o mnoha podobách. Takže se chudí stěhují na pár týdnů k bohatým a naopak, mladí Londýňané cestují po světě, aby zakusili, v jak obtížných podmínkách vzniká jídlo, které si oni za pár drobných kupují na ulici, rodina zkouší, jak těžké to bylo žít před sto lety na farmě nebo za války v krytu a podobně. U nás je nejvýraznějším zástupcem žánru Výměna manželek, ale Dovolená v protektorátu sem také patří. Čímž nemá být řečeno nic jiného, než že pokusit se udělat vzdělávací program o životě za války formou reality show (byť jí říkáme nějak lépe, třeba living history nebo docureality) není nic pohoršujícího. Naopak je to docela běžné, včetně onoho názvu postaveného na oxymorónu, dvou do kontrapozice postavených slov.

Podobně problematický je druhý argument. Na faktu, že se lidé dokážou vžít i do zcela „uměle“ nastavené situace a prožívat velmi reálné emoce, je postavená celá zážitková pedagogika a potvrdí to skoro každý, kdo se podobné „hry“ zúčastnil. Tedy možné to je, v televizi i mimo ni. Tahle výtka se totiž ve skutečnosti netýká ani tak aktérů reality show, ti mohou mít pocity docela autentické, ale spíš diváků. Ano, rozhodně se víc bojíme o hrdiny hraného příběhu než o hrdiny hry, která nám přijde od začátku jen „jako“. Ale reality show jsou založené právě na tom, že hráči, „obyčejní lidé jako my“, říkají, jak se v herní situaci cítili. I to je součást žánru, a to velmi důležitá. Emoční zaujetí se získává jiným způsobem, to ale neznamená, že horším a ve výsledku méně účinným.

Nic z toho ale recenzenti nebrali v úvahu. Nejvíce zklamala kritická reflexe Dovolené v protektorátu tím, že čtenář novin a webů se o žánru samotném a jeho pravidlech nedozvěděl prakticky nic. Přitom jedno je nepopiratelné – šlo u nás o první a navíc docela odvážný pokus jít cestou, kterou se vydaly velké stanice v Evropě i ve světě už dávno. Už to by stálo za ocenění. Je to právě televizní recenzent, který by měl divákovi doplnit kontext, zorientovat ho a informovat o světových trendech, o nichž logicky mnoho netuší. A když kritizuje provedení konkrétního pořadu, tak by měl vysvětlit, v čem je horší než srovnatelný zástupce žánru v zahraničí. Pojmenovat, jak na to šli jinde a díky čemu dosáhli lepších výsledků.

V tomto směru ještě jakž takž obstál Respekt v textech Tomáše Brolíka a Kamila Fily, kteří naznačili, že podobné věci se v evropských televizích točí, a vysvětlili jejich smysl. DVtv dala slovo tvůrkyni konceptu Zoře Cejnkové a natočila dlouhý rozhovor s „protektorátní“ rodinou. Jakéhosi zastání se tvůrci dočkali alespoň od Vojtěcha Ryndy (Týden) a Petra Fischera (ihned.cz). Luděk Staněk (Reflex) byl možná nejjízlivější, ale pokusil se srovnat pořad s britskou „předlohou“, na niž se tvůrci odvolávali. Televizní teoretička a recenzentka Helena Zikmundová sice v debatách na facebooku dávala najevo, že srovnatelné zahraniční pořady dobře zná, ale její recenze byla opět postavená jen na ironii a výsměchu, ne na informacích a kvalifikovaném srovnání. O ostatních recenzentech ani nemluvě. Ti si vystačili jen s tím plivnutím.

Ale kdo jiný než ten, kdo se specializuje na televizní tvorbu a sleduje ji systematicky, by měl umět rozlišit, kdy televize, a zvláště ta veřejnoprávní, jen omílá už viděné a kdy zkouší něco nového? Kdo jiný by měl pro veřejnost komentovat, jak se jí to daří, v čem zaostala, v čem je to krok správným směrem, byť je třeba nejistý a rozpačitý? Kdo jiný by měl vědět, že moderní televize je neustálá improvizace a experiment a prakticky nic nevznikne napoprvé „na jedničku“? A jestliže popliveme bez schopnosti kvalifikovaně rozlišovat každý pokus zkusit něco nového, jen přispíváme k tomu, že se pro jistotu nic nového ani zkoušet nebude. V tomhle je logika velkých veřejnoprávních institucí neúprosná.

Když už kritici a recenzenti chtějí, aby tvůrci dělali svou práci pořádně a na světové úrovni, což je zcela legitimní požadavek, bylo by dobré začít u sebe. Jestliže tvůrci Dovolené v protektorátu předvedli spíš průměrný výkon, kritická reflexe byla až na jednu dvě výjimky zcela podměrečná.




   poslední blogy:
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil