Strach z „oken“

Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.
09.02.2017 - Tereza Reichová

Dlouho jsem nechápala, proč nám všichni na FAMU hrozili, že když budeme točit pro televizi, zkazíme se a nepůjde nám dělat autorské filmy. Donedávna byly u nás na katedře filmy, které naplňují obsah pořadu a délku „televizního okna“ skoro sprostým slovem. Ale stejně nás dost pro televizi točilo a točí.

Možnost zasáhnout lidi, kteří si váš film nevybrali, jen jsou navyklí sledovat pořad, pro který jste vytvořili obsah, navíc za to dostat zaplaceno, je velkým lákadlem a dle mne to má i smysl. Dodnes nelituji jediného filmu, který jsem pro televizi dělala, ale moc dobře si již uvědomuji problémy, které toto rozhodnutí nese.

Natočila jsem jen dva filmy, o kterých vím, že nepotřebovaly více péče, než kolik díky televizním podmínkám dostaly. Když vyfasujete na natáčení tři dny, televizního technika, se kterým si nerozumíte, a ve střižně máte strávit stejně času jako na place, nemůže ani nic dobrého vzniknout. Takže si za stejný honorář vydupete den (šikovnější i dva) navíc, to samé ve střižně, ve které sedíte nonstop, a pokud střiháte v televizi, vytváříte dojem, že asi střihat neumíte, když přetahujete frekvenci. V lepším případě střiháte ve vlastních podmínkách, jak dlouho chcete, střihač dostane zaplaceno jako za čtyři dny a nejste za ufony. Ale to není ten hlavní problém, protože potřebnou péči můžete dát i dvacetipětiminutovému filmu pro pořad Náš venkov. Jen to víc bolí.

Reálně jsem pochopila, co je za problém, když se materiál z natáčení prostě nevešel do filmu. Tedy nutnost dodržet stopáž, kde je limit 20 vteřin. Vím, že jsou lidé, kteří tento problém řeší tak, že si střihnou vlastní „festivalovou verzi“, ale to, že člověk vypustí do prostoru televize film, se kterým nesouhlasí, bolí ještě víc. Navíc poté, co jsem točila dva půlhodinové filmy do roka, jsem se přistihla, že scénář stavím až matematicky. „Tak aby fungoval.“ Tato pravda bouchla, když jsem se potopila v přípravě absolventského filmu. Měla jsem pocit, že nikdy nebudu schopná přijít na klíč, jak film točit, když jej nebudu mít napsaný na papíře a rozkreslený.

Budu citovat pana Vachka. „Půlhodinovka je anekdota, tématu si jen lízne, na padesáté minutě začnete něco řešit, ale nedořešíte.“ Netvrdím, že by filmy měly mít tři hodiny a jediný slušný formát má devadesát minut, ale myslím, že by při přípravě filmu měl být prostor se volně rozhodovat, jak dlouhý má film být. I kdyby to mělo být dvacet minut po předchozím dvouhodinovém záměru. Nejde zde o čas, jde o tvůrčí proces, který prostě naplánovat nelze.

Dnes stojím před takovýmto rozhodnutím. Na žádost jsem pro dokumentární sérii napsala námět. Jak jsem ho vypustila z hlavy, začal ve mně růst a mně došlo, že nejsem schopná toto téma odhadnout a mám strach. Raději bych na něm dělala volně. Ale to znamená takové práce a nejistoty! Sehnat si producenta, obcházet fondy a slyšení, točit bez deadlinů, které mi v práci tak pomáhají, a třeba film vůbec nevznikne. Na druhé misce vah leží jistota, že téma člověk zpracuje, dostane se k mnoha lidem a ještě do rodinného rozpočtu přinese nějaké peníze, ale může to být mrzák. Tak co s tím?





další blogy autora:

Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová
Být užitečným blbcemTereza Reichová se zamýšlí nad mírou odpovědnosti každého dokumentaristy ke svému tématu, jež ve filmech zpracovává, ať už o kontextu ví jakékoliv množství informací20.08.2015 - Tereza Reichová
Bulvár jménem alternativaProč je nový snímek o velké rodině žijící v maringotce po svém z dokumentaristického hlediska neetický? Tereza Reichová ostře kritizuje způsob práce Evy Tomanové, autorky snímku Stále spolu.04.06.2015 - Tereza Reichová
Kancly nebo Kliniku? aneb zápis od společného stoluJak si zachovat tvůrčí svobodu a získat finance pro autorskou dokumentaristiku po opuštění FAMU? Tereza Reichová shrnuje právě se rodící myšlenku několika studentů, jak se vyhnout nutnosti spolupráce s velkými producentskými subjekty.26.03.2015 - Tereza Reichová
Družstvo není sprosté slovoJak zůstat profesionálem bez pomoci velkých institucí? Tereza Reichová se zamýšlí nad rolí družstev (nejen) v aktivistickém dokumentu.08.01.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Exprmntl.cz očima amerického novinářeAmerický kritik na volné noze Daniel Walber se zaměřil na několik českých experimentálních filmů promítaných na 21. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci Fascinace: Exprmntl.cz.22.02.2018 - Daniel Walber
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Trump Bump efektMediální analytik České televize Milan Kruml glosuje vývoj amerických médií, kdy se zvyšujícím se zájmem o ně je také kladen vyšší důraz na kvalitu zpravodajství. Jak by se z tzv. Trump Bump efektu mohla česká mediální krajina inspirovat? 18.01.2018 - Milan Kruml
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil
Televize na plátněMediální analytik Milan Kruml z pozice dlouholetého dramaturga ji.hlavské sekce Reality TV komentuje nejen letošní kurátorský výběr televizních pořadů.12.10.2017 - Milan Kruml
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil