Scorsese a Dylan mezi fakty a mýty

Filmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí.
25.07.2019 - Antonín Tesař

Bob Dylan ve filmu Rolling Thunder Revue. Foto Netfix

„Z Rolling Thunder Revue si nepamatuju nic. Stalo se to tak dávno, že jsem ještě ani nebyl na světě,“ říká Bob Dylan v úvodu nového filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue. Dylanův paradoxní komentář skvěle uvozuje snímek, který plynule a zákeřně propojuje dokumentaristiku s fikcí a směle se přitom hlásí ke kinematografickému iluzionismu Georgese Mélièse. Rolling Thunder Revue, který se vrací k turné Boba Dylana Rolling Thunder Revue z let 1975–1976, je neobyčejně vrstevnaté dílo vztahující se k Dylanově hvězdné personě, k americké společnosti sedmdesátých let, k tradici americké country a nakonec i k uměleckému gestu jako takovému. Je ale zajímavé i jako svérázná a provokativní reflexe filmového dokumentu coby tvaru, který je zároveň dramatický, ale vztahuje se ke skutečnosti a k paměti.

Měl Dylan něco se Sharon Stone?

Podstatné je už to, že film patří do žánru vzpomínkového hudebního dokumentu, tedy často vysmívaného typu filmů, jehož smysl je spíš v posílení hvězdné aury svých protagonistů, než ve snaze o autenticitu. Scorsese se formálně v podstatě pohybuje v téhle žánrové linii – míchá dohromady dlouhé koncertní pasáže, v nichž zazní často celé písně, s archivními záběry ze zákulisí a dnešními vzpomínkovými výpověďmi zainteresovaných osob, které buď pějí oslavné ódy, nebo vyprávějí neuvěřitelně znějící historky z divokého života superhvězd. Scorsese jen posouvá rovinu mýtu o něco dál – celá historka kolem vztahu Dylana a Sharon Stone, která se ve filmu objeví, je smyšlená. Fiktivních je i několik protagonistů, kteří ve filmu mluví. Ne náhodou jsou to právě figury, jež naplňují stereotypy hudebních dokumentů – producent, který uvažuje čistě ekonomicky a jakákoli umělecká hodnota jako by šla mimo něj, arogantní dokumentarista, který celé turné natáčel a slouží jako studnice ironických postřehů, a státní zástupce, jenž přemosťuje svět umění a svět politiky.

Scorseseho film přitom v žádném případě není založený na absurdním zveličování klišé šoubyznysu jako slavný mockument Hraje skupina Spinal Tap (režie Marty DiBergi, 1984). Spíš důmyslně upozorňuje na prostupnost kategorií skutečnosti a fikce. Dvě ze zmíněných fiktivních postav mají přímou návaznost na kinematografii. Dokumentarista Stefan Van Dorp má být autorem archivních záběrů z Dylanova turné. Ve skutečnosti se ale jedná o materiál, který během turné vznikal pod vedením samotného Dylana, jenž jej pak použil pro svůj monumentální čtyřhodinový fikční film Renaldo and Clara (1978). Státní zástupce Jack Tanner je zase postava pocházející z televizní minisérie Tanner '88, což byl mockument v režii Roberta Altmana natočený u příležitosti prezidentských voleb v roce 1988.

Bob Dylan i Martin Scorsese ve svém filmu s gustem diváka mystifikují. Foto Netflix

Téma vyprávění příběhů, vytváření mýtů a nespolehlivé paměti se mnohokrát vynořuje i v jednotlivých detailech Scorseseho filmu. Často v souvislosti se samotným Dylanem, který o sobě rozhodně nešíří do médií mystifikace poprvé, ale zdaleka ne jen ve vztahu k němu. Rolling Thunder Review zahrnuje příběh o tom, jak William Shakespeare do sebe v dětství nasával kreativitu kočujících hereckých společností procházejících jeho čtvrtí, univerzalismus Walta Whitmana, k němuž se snímek dostává přes jeho beatnického pokračovatele Allena Ginsberga, a především opakující se motiv masek, o kterých Dylan říká, že když je člověk nosí, tak vám bude spíš říkat pravdu, než bez nich. To všechno zároveň pojmenovává ambici Scorseseho díla být velkou mozaikou, která se rozlévá do množství kontextů a nerozlišuje mezi pravdou fakt a mýtů.

Velmi výstižně Scorsese pojmenovává svůj přístup hned na začátku filmu, kam umístil ranný film Georgese Mélièse Zmizení dámy u Roberta Houdini (1896). Na záběr, kde pomocí primitivního filmového triku nechává Méliès  „zmizet“ svou sekundantku, navazuje titulek Scorseseho filmu, jehož plný název zní Conjuring the Rolling Thunder Re-vue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese. Narážka na  Mélièse, který spojil kinematografii s uměním iluzionismu, popisuje a zároveň ospravedlňuje Scorseseho přístup. Scorsese fabuluje, ale zároveň to nijak nezastírá. Když se ve filmu objeví černobílá fotografie, kde je k Bobu Dylanovi v grafickém programu připojena Sharon Stone, je to svým způsobem přímý remake Mélièsova filmu – lež vytvořená vizuálním médiem, která ale díky technické nedokonalosti prozrazuje vlastní lživost. Scorsese navíc, stejně jako Méliès, nechce lhát – jeho cílem není podvod. Vytváří svět, který se podobá tomu našemu, ale zároveň existuje jen ve filmovém médiu. Je to svět vytvořený z chaosu více než čtyř set hodin hrubého materiálu, který Dylan natočil před téměř 45 lety během hektického turné. Snaha poskládat ze zákonitě dost mlhavých vzpomínek tehdejších aktérů něco rádoby „pravdivého“ by vedla nejspíš k mnohem pochybnějšímu výsledku. Scorsese namísto toho v mélièsovském stylu přičaroval k tehdejšímu dění několik fiktivních účastníků, kteří mohli provést onu "re-vue" ohlášenou v názvu filmu: revizi, smysl, který je požadavkem každého – i dokumentárního – vyprávění.




   poslední blogy:
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka