Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatu

Janis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky
15.02.2018 - Janis Prášil

Téma smrti a stáří vyvolává silné emoce, o to více, jde-li o slavnou herečku, jako v případě Luby Skořepové, o níž vypráví celovečerní dokument Otakara Faifra Sama. Široká i odborná veřejnost reflektuje přímočarý a osobitý režijní debut, který byl nominován na Cenu české filmové kritiky, především z hlediska jeho emotivní působivosti a společenské apelativnosti. V kontextu současného životopisného dokumentu se ukazují zdroje této působivosti, když Faifr na portrétu umělkyně účinně mísí divadelní stylizaci a rétorické prostředky sociálního dramatu.

Lídě Baarové bylo v době natáčení dokumentu Zkáza krásou Heleny Třeštíkové 78 let. V podobné věkové kategorii se pohybovala i 91letá operní pěvkyně Soňa Červená, když dělala rozhovor pro snímek Olgy Sommerové Červená. Obě umělkyně se dotkly stejných témat – osamělost, konec umělecké dráhy nebo sláva. Jejich životní osudy, které se klenuly přes několik režimů, však posloužily především jako portrét české historie 20. století. Podobný potenciál má i kariéra Skořepové, která působila na scéně Národního divadla nepřetržitě mezi lety 1948 až 2014. Faifr však natočil apolitický portrét, který záměrně odpoutal od historického kontextu a předložil silně osobní pohled na svou dlouholetou přítelkyni a její hereckou personu. Sám za kamerou, bez štábu natočil soukromou zpověď herečky, která mezi zdmi svého bytu čelí zoufalství a opuštěnosti a pokouší se prostřednictvím telefonátů spojit s vnějším světem.

Dekonstrukce mýtu

Faifr v jednom z rozhovorů přiznává, že v tom, jak se na situaci Skořepové dívalo okolí, je realita asi jiná, protože nebyla sama, zůstávala v kontaktu s přáteli, kolegy i rodinou. Ale sama se cítila a v tom je film pravdivý. Zároveň připomíná potřebu umělců uplatňovat své ego jak v soukromí, tak na jevišti, což je zřetelné i u Baarové nebo Červené, které nevystupují ze své „role“ ani v osobním životě. Režisér využil této prostupnosti soukromé a profesní sféry a místo, aby dobře cílenými otázkami snímal masku a odhaloval pod ní „skutečnou“ tvář protagonistky, nechává realitu zaznívat skrz sebestylizaci Skořepové. Když herečka před kamerou rekonstruuje a znovu prožívá situace, do nichž se dostávala během realizace své hry Nezlobíš se...? z roku 2011, promlouvá spontánně o svém emočním světě.

Sama

Divadelní dramaturg, herec a producent Faifr uplatnil svou zkušenost z oblasti divadla i v práci s filmovým prostorem a reáliemi. Stylizované monodrama zasadil výhradně do hereččina malého zanedbaného a přeplněného bytu a využil ho jako kontrastní prostředí ke vzpomínkovým lyrickým pasážím sestaveným ze soukromého archivu Skořepové. Šedesát let staré domácí filmy mají cenu nejen v osobní rovině a z hlediska filmové historie, ale i jako významotvorný a stylistický element. Faifr pracuje s archivními materiály podobně jako Péter Forgács, když nedokumentuje konkrétní události, ale vytváří silně subjektivní a nostalgický svět minulosti. Dávné obrazy krásy, mládí, štěstí a slávy za doprovodu písní Jany Kirschner emotivně kontrastují s neutěšenou syrovou přítomností stáří. Zatímco archivní lyrické pasáže rekonstruují kult osobnosti, obrazy přítomnosti jej dekonstruují.

Černobílý kontrast mezi mládím a stářím a jasně čitelné poselství sdělující všeobecně známé pravdy o lidské samotě neposkytují žádný interpretační prostor, tak jako například ve Zkáze krásou, kdy jsou archivní materiály zároveň autorským komentářem k vyprávění Baarové. Ani snímek Sama však není prost nadstavby a interpretační vrstvu nahrazuje sociálním apelem. Sociální přesah, který doprovázel dílo od jeho zrodu až po jeho uvedení, ať už v partnerství s nadací Krása pomoci Taťány Kuchařové, v alternativní distribuci, která dostala film mimo kinosály i do divadel, či svým dosahem v rámci školních a osvětových projekcí, ještě zesílil skonem protagonistky. Sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama svou emoční působivostí a osobním rozměrem poukazuje na širší společenský fenomén a rozdmýchává veřejnou debatu o nutnosti znovu integrovat stáří a smrt do života veřejnosti.





další blogy autora:

Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil
Smrt jako turistická atrakceJanis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.27.07.2017 - Janis Prášil
Tahle země je našeJanis Prášil o Klusákově novém filmu Svět podle Daliborka13.07.2017 - Janis Prášil
Zaostřeno na Rusko Janis Prášil reflektuje nový film Martina Ryšavého Slepý Gulliver, který měl svoji premiéru na 20. MFDF Ji.hlava a letos na jaře vstoupil do českých kin.27.04.2017 - Janis Prášil
Postižená společnostJanis Prášil reflektuje loňské nejúspěšnější dokumentární dílo Normální autistický film Miroslava Janka. Co bylo Jankovým klíčem k úspěchu? 09.03.2017 - Janis Prášil
Strnadovi: Soukromý sen o svoboděJanis Prášil ve svém letošním prvním dok.blogu přináší reflexi nového snímku Heleny Třeštíkové19.01.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Krimi na obrazovce – jinak, a přesto stejněMediální analytik České televize Milan Kruml v dnešním blogu odhaluje trendy v televizních kriminálkách a odvážných pokusech německé televizní stanice o jejich inovaci skrze účinkování reálných policistů spolu s herci.16.08.2018 - Milan Kruml
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil