Proč je Česká televize hloupá

V nejnovějším blogu se Tomáš Feřtek zamýšlí nad povahou současné veřejnoprávní tvorby.
12.03.2015 - Tomáš Feřtek

Televizní film Osmy (2014) – jedná se o kulhavou záležitost či o drama evropské úrovně?

Proč se s oblibou nadává na produkci České televize? Je to na místě? Nebo jde o typický český kolorit hospodských a internetových diskuzí? Zaslouží si ČT naše poplatky?

Vyjadřovat pohrdání nad tím, co se vysílá v České televizi, je ve společenské konverzaci stejně oblíbená figura, jako pohrdat politiky a poslanci. I v aktuální debatě o tom, zda vůbec máme mít veřejnoprávní média, jsou běžné výroky jako: „za těch sedm miliard, které ČT dostává, odvádí podprůměrnou práci…“ „když to srovnáváme s tím, co vysílá BBC…“ ve srovnání s takovými seriály, jako je Fargo, Temný případ, House of Cards…“

Pro věcnost debaty je třeba si uvědomit dvě věci. Za prvé často srovnáváme nesrovnatelné. Ano, Česká televize asi nikdy nebude jako BBC, ať už jde o zdroje financování, autorský potenciál nebo přitažlivost pro tvůrce z celého světa. Tady srovnáváme obra s trpaslíkem. Navíc mladší kritická „downloadová“ generace samotnou televizi v celé šíři programů mnoho nesleduje, takže pro ni opravdu stojí v přímé konkurenci běžná česká seriálová produkce, jako jsou seriály Clona, Případy 1. oddělení nebo Cirkus Bukowski s absolutní špičkou světové produkce, jako je třeba Temný případ na HBO. Výsledek je opět předvídatelný. Pokud bychom srovnávali tu lepší část produkce ČT se seriály jiných středoevropských televizí, třeba i německé, polské či rakouské, zjistili bychom, že jsme přinejmenším konkurenceschopní a to i s melodramaty typu První republiky. Ostatně jestliže notně kulhavý televizní film Osmy (ČT 2014) mohl být oceněn jako nejlepší evropské televizní drama, vypovídá to o obvyklé kvalitě vcelku výstižně.

Zajímavější je otázka, proč se u nás nedaří vytvořit evropsky úspěšný seriál, když to zvládnou velikostí srovnatelné země, jako je třeba Dánsko (Zločin, Most). Odpověď je jednoduchá, byť asi málokoho potěší. Nejde o to, že by Česká televize a její vedení něčemu bránili, jako třeba před časem v trapném případě Hořícího keře Agnieszky Hollandové, kterého se nakonec ujala česká větev HBO. Současná produkce České televize je zhruba tak „hloupá“, jako jsou „hloupí“ zdejší tvůrci.

Jestliže dlouhá léta byla Česká televize uzavřená pevnost, kam byl vpuštěn jen někdo, kde si skupina lidí kryla navzájem záda a vyměňovala si tvůrčí příležitosti a výsledkem byla zamřelá produkce s mentálním otiskem osmdesátých let, dnes už to neplatí.  Zhruba před pěti lety se ČT otevřela prakticky všem zdejším tvůrcům. Dnes pro ni točí mladí i staří, zavedení i nováčci. Tedy Svoboda i Najbrt, Hřebejk i Prušinovský, Řehořek, Pachl, Klusák, Remunda, Vrabelová či Rudolfová. A desítky dalších. Výsledek je… no různý.

Na začátku zmíněná analogie s politikou je výstižná. Také jsme byli dlouhá léta přesvědčeni, že politiku ovládá mafie stran, které mezi sebe nikoho nepustí. A kdyby tam byli jiní, obyčejní lidé… Jenže poslední troje volby vždy nabídly šanci nějakému zbrusu novému uskupení, které dostalo příležitost předvést, jak dělají politiku ti „lepší a nezkorumpovaní“. Ani tenhle výsledek není právě oslnivý a musíme si připustit, že pokud se díváme na současné politiky s pohrdáním, díváme se fakticky do zrcadla.

U televizní tvorby je to stejné. Téměř s jistotou se dá říct, že neexistují utajení tvůrci a nerealizované skvělé scénáře, kterým jen brání v realizaci konzervativní televize. To, co vídáme na obrazovce, je to, co v tuhle chvíli jako společnost zvládneme. Pokud se nám to nezdá, jistě lze za ten nelichotivý obraz Českou televizi potrestat jejím zrušením či snížením veřejnoprávních poplatků.  Jen by bylo dobré si před tím odpovědět na otázku, jestli se opravdu domníváme, že to zlepší úroveň zdejší filmové a televizní produkce. Opět je to otázka podobná té, zda plivnutím na poslance v zrcadle vylepšíme demokracii.




   poslední blogy:
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová