Proč je Česká televize hloupá

V nejnovějším blogu se Tomáš Feřtek zamýšlí nad povahou současné veřejnoprávní tvorby.
12.03.2015 - Tomáš Feřtek

Televizní film Osmy (2014) – jedná se o kulhavou záležitost či o drama evropské úrovně?

Proč se s oblibou nadává na produkci České televize? Je to na místě? Nebo jde o typický český kolorit hospodských a internetových diskuzí? Zaslouží si ČT naše poplatky?

Vyjadřovat pohrdání nad tím, co se vysílá v České televizi, je ve společenské konverzaci stejně oblíbená figura, jako pohrdat politiky a poslanci. I v aktuální debatě o tom, zda vůbec máme mít veřejnoprávní média, jsou běžné výroky jako: „za těch sedm miliard, které ČT dostává, odvádí podprůměrnou práci…“ „když to srovnáváme s tím, co vysílá BBC…“ ve srovnání s takovými seriály, jako je Fargo, Temný případ, House of Cards…“

Pro věcnost debaty je třeba si uvědomit dvě věci. Za prvé často srovnáváme nesrovnatelné. Ano, Česká televize asi nikdy nebude jako BBC, ať už jde o zdroje financování, autorský potenciál nebo přitažlivost pro tvůrce z celého světa. Tady srovnáváme obra s trpaslíkem. Navíc mladší kritická „downloadová“ generace samotnou televizi v celé šíři programů mnoho nesleduje, takže pro ni opravdu stojí v přímé konkurenci běžná česká seriálová produkce, jako jsou seriály Clona, Případy 1. oddělení nebo Cirkus Bukowski s absolutní špičkou světové produkce, jako je třeba Temný případ na HBO. Výsledek je opět předvídatelný. Pokud bychom srovnávali tu lepší část produkce ČT se seriály jiných středoevropských televizí, třeba i německé, polské či rakouské, zjistili bychom, že jsme přinejmenším konkurenceschopní a to i s melodramaty typu První republiky. Ostatně jestliže notně kulhavý televizní film Osmy (ČT 2014) mohl být oceněn jako nejlepší evropské televizní drama, vypovídá to o obvyklé kvalitě vcelku výstižně.

Zajímavější je otázka, proč se u nás nedaří vytvořit evropsky úspěšný seriál, když to zvládnou velikostí srovnatelné země, jako je třeba Dánsko (Zločin, Most). Odpověď je jednoduchá, byť asi málokoho potěší. Nejde o to, že by Česká televize a její vedení něčemu bránili, jako třeba před časem v trapném případě Hořícího keře Agnieszky Hollandové, kterého se nakonec ujala česká větev HBO. Současná produkce České televize je zhruba tak „hloupá“, jako jsou „hloupí“ zdejší tvůrci.

Jestliže dlouhá léta byla Česká televize uzavřená pevnost, kam byl vpuštěn jen někdo, kde si skupina lidí kryla navzájem záda a vyměňovala si tvůrčí příležitosti a výsledkem byla zamřelá produkce s mentálním otiskem osmdesátých let, dnes už to neplatí.  Zhruba před pěti lety se ČT otevřela prakticky všem zdejším tvůrcům. Dnes pro ni točí mladí i staří, zavedení i nováčci. Tedy Svoboda i Najbrt, Hřebejk i Prušinovský, Řehořek, Pachl, Klusák, Remunda, Vrabelová či Rudolfová. A desítky dalších. Výsledek je… no různý.

Na začátku zmíněná analogie s politikou je výstižná. Také jsme byli dlouhá léta přesvědčeni, že politiku ovládá mafie stran, které mezi sebe nikoho nepustí. A kdyby tam byli jiní, obyčejní lidé… Jenže poslední troje volby vždy nabídly šanci nějakému zbrusu novému uskupení, které dostalo příležitost předvést, jak dělají politiku ti „lepší a nezkorumpovaní“. Ani tenhle výsledek není právě oslnivý a musíme si připustit, že pokud se díváme na současné politiky s pohrdáním, díváme se fakticky do zrcadla.

U televizní tvorby je to stejné. Téměř s jistotou se dá říct, že neexistují utajení tvůrci a nerealizované skvělé scénáře, kterým jen brání v realizaci konzervativní televize. To, co vídáme na obrazovce, je to, co v tuhle chvíli jako společnost zvládneme. Pokud se nám to nezdá, jistě lze za ten nelichotivý obraz Českou televizi potrestat jejím zrušením či snížením veřejnoprávních poplatků.  Jen by bylo dobré si před tím odpovědět na otázku, jestli se opravdu domníváme, že to zlepší úroveň zdejší filmové a televizní produkce. Opět je to otázka podobná té, zda plivnutím na poslance v zrcadle vylepšíme demokracii.




   poslední blogy:
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.