Příliv a odliv DokuVlny na Radiu Wave

Rozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.
15.03.2018 - Andrea Hanáčková

Když se před rokem ozvala na Radiu Wave poprvé znělka nového cyklu DokuVlna, jásali jsme: Hurá! Budeme mít pravý dokumentární podcast! Jako britský The Documentary Life, australský Earshot, španělské Radio Ambulante nebo americký This American Life. Když se poprvé ozvali od mikrofonu Brit Jensen a Jiří Slavičínský, ještě to neznělo, jako když své podcasty uvádí Thom Powers ze slavné stránky Pure Non Fiction. Ale rozhodně šlo o osobité pojetí žánru podcast. Jak to s DokuVlnou vypadá po roce?

Témata a technologie

Ambice DokuVlny byla zřejmá a jasně deklarovaná: nacházet témata a situace atraktivní pro mladé posluchače – cílovou skupinu Radia Wave. Zkoumat problémy současné společnosti, nahlížet je optikou domácího prostředí i zahraničí. Zvýraznit vizuální potenciál zvuku a nabídnout netradiční úhel pohledu. Bylo zřejmé, že dramaturgie doširoka otevře dveře debutantům, všem, kteří si chtějí dokument jako žánr teprve osahat. 

Ve více než polovině případů opravdu jde o dokumentaristické debuty, do cyklu přispěli studenti FAMU, novináři i filmaři, kteří auditivní médium teprve poznávají, posluchačsky i autorsky. Zkušená dramaturgie je vede spolehlivě k výsostně autorským výpovědím s výraznou reportérskou narací. Vypráví se hodně skrze situace, zásadní roli hraje vždy precizně zvládnutá zvuková stopa (kromě Jiřího Slavičínského se na dokumentech často podílí třeba Roman Špála nebo Dominik Budil).

Jednoduchá tematická analýza odvysílaných pořadů ukazuje, že z původního záměru tvůrci neuhnuli ani o píď. V podcastu za sebou najdete dokument o jídelně pro lidi bez domova, o homosexuálním páru a nepovolených bohoslužbách pro LGBTQ komunitu, o hledání harmonie v životě s přírodou. Různými způsoby jsou tematizována psychická onemocnění, stáří a umírání, dobrovolná smrt. Třikrát se DokuVlna podívala na život v okolních postkomunistických zemích – sociální dno reprezentuje manželský pár na polských veřejných záchodcích, mladý reportér veze humanitární pomoc do válkou devastované Ukrajiny, rumunská hudební redaktorka nabízí typizovanou story ze zemí, kde v devadesátkách vládla nevídaná svoboda a nikdo přesně nevěděl, jak s ní naložit. Jeden dokument se netradičně dívá na dědictví komunistické minulosti v Čechách, další nabízí pohled na hlasový workshop, nechybí odlehčené téma cestování, posluchači se mohou vypravit na Filipíny za malou okatou opicí nártounem.

Filmařka a dokumentaristka Eva Lammelová a její buldoček | foto: Barbora Linková

Tematicky se tedy DokuVlna určitě vyhraňuje vůči investigativnímu rozhlasovému Dokumentu Plus (Český rozhlas Plus), je výrazně liberálnější a ve stopáži flexibilnější než cyklus Dobrá vůle (Český rozhlas Dvojka), zásadně si zakládá na autenticitě zvuku a reportérských postupech na rozdíl třeba od Radiodokumentu Vltavy. Výběrem témat a respondentů je tak paradoxně nejblíže Dokumentu Dvojky, což je nečekané vzhledem ke zcela odlišné cílové skupině: zatímco Radio Wave se jednoznačně profiluje jako stanice pro mladé posluchače, Dvojka s ambicí „rodinné stanice“ vysílá ve většině svého času pro věkovou skupinu 60+.  Důležitější než téma je tedy pro DokuVlnu jiná věc – totiž forma podcastu a předpokládaná skupina technologicky zdatných uživatelů, kteří si dokument spíše než ve vysílání poslechnou on demand nebo přímo z některého zdroje podcastového poslechu (mobil, PC, tablet). Navíc stopáž jednotlivých dílů se pohybuje od osmi do pětadvaceti minut, je tedy velmi vstřícná vůči mladým posluchačům. 

Situace, kdy lidé dělají něco úplně poprvé.

Leitmotiv historicky prvního vysílání DokuVlny (únor 2017) se nesl právě ve znamení nových začátků. Pro většinu autorů se NĚCO v rámci zkoumaného dokumentárního podcastu skutečně odehrálo poprvé. Magdaléna Trusinová zaznamenala první pražskou jídelnu otevřenou ženami bez domova. Lumír Košař natočil svůj první rozhlasový dokument o homosexuálním Asiatovi, který se seznamuje přes Grindr. Filmařka Eva Lammelová poprvé mluvila veřejně o své diagnóze panická porucha a díky mikrofonu se také poprvé zeptala rodičů na některé detaily svého dospívání. 

Silná dramaturgie cyklu se pozná mimo jiné i podle odvahy nechat dokument do značné míry v syrové podobě, nepřikrašlovat ho, nevylepšovat. Dobře to vidíme na autorské práci Silvie Čechové Pan Koláček z cukrárny. Sedmdesátiletý respondent Koláček je komunista a mladou studentku tento jednoduchý fakt zaujme jako téma k hovoru. Přestože není schopna relevantní oponentury a působí vůči zkušenému marxistickému ideologovi dosti bezradně, cílovou skupinu zřejmě upoutá způsob myšlení, s nímž už se v mainstreamovém prostoru (naštěstí) dnes nesetkáváme. DokuVlna se do role zprostředkovatele životního postoje postavila během uplynulého roku opakovaně. Někdy dokumentarista přiměje vytrvalým dotazováním a trpělivým nasloucháním svého sociálního herce k hluboké sebereflexi, jako se to podařilo Brit Jensen v portrétu dánského designéra, kterému se úplně nezdařil životní restart v maringotce uprostřed Českomoravské vrchoviny. Jindy zůstává autor v pozadí natolik, že se jako posluchači i pozorovatelé dostáváme přímo dovnitř zobrazených situací.

Kontroverzní Berka, který se rozhodl zemřít

Takové řešení však někdy vede až k totální absenci autorského postoje, jako se to stalo u kontroverzního dokumentu Berka se rozhodl zemřít. Výchozí situace je od počátku zřejmá – chovatel ovcí na Facebooku oznámil, že plánuje ukončit svůj život. Autorka Martina Pouchlá a jeden z Berkových přátel se rozhodnou zjistit příčinu výjimečného rozhodnutí. Berka však po celou dobu působí, jako by už rozprávěl z druhého břehu. Nevzrušivě zabíjí ovci, připravuje jídlo, odmítá přijmout empatii, objetí, přímým odpovědím na otázky se vyhýbá. Dění kolem Berky tak působí chladně, intelektuálně odtažitě, přestože se jeho přítel zmítá v emocích a neví, zda má reagovat pláčem nebo fackou. Stručné autorské závěrečné slovo sděluje, že Berka svůj úmysl skutečně naplnil a ze světa odešel. Pouhá observace však v tomto případě znamená spoluúčastnit se pasivním pozorováním téměř návodného jednání, které vyvolává naléhavé otázky vůči jednajícímu respondentovi. Autorka je však nepoloží, nechá nás s tíživým sdělením, jehož předmětem není akademická rozprava o právu na sebevraždu, ale reálný člověk. Jeho neemotivní cestu ke smrti autorka zaznamenala, aniž nabídla alespoň základní milníky hodnot, jimiž se v příběhu sama orientovala.

Oslava sedmdesátých pátých narozenin pana Koláčka | foto: Silvie Čechová

Síla moderace

Na příkladu eticky hraničního dokumentu o Berkovi je zřejmá největší bolest DokuVlny. Velmi by pomohlo, kdyby po odeznění příběhu mohl být odvysílán rozhovor s autorkou tak, jak to ostatně DokuVlna původně avizovala. 

Původní dramaturgický záměr se totiž intenzivně blížil zahraničním podcastům, kde v nejlepších titulech hostí konkrétní producent nebo moderátor aktuální dokumenty a jejich autory. Často bývají hostitelé dva. Brit Jensen a Jiří Slavičínský přesně takto měli v úmyslu živou moderací doprovodit autorské dokumenty, chtěli o nich mezi sebou i s posluchači diskutovat, chtěli být nedílnou součástí živého přemýšlení o rozhlasovém dokumentu. Tento záměr byl však hned po prvním díle vedením stanice zpochybněn, v okleštěné podobě se objevil ještě při druhém a třetím pokračování a poté zanikl úplně. Moderátoři Brit a Jiří určitě nejsou prototypy akčních spíkrů. V Čechách žijící Dánka Brit Jensen netrefí vždycky správný český tvar slovesa, Jiří při moderaci naplňuje spíše představu plachého introverta. No a co? Na nekorektní angličtinu je zvyklý každý, kdo si sem tam pustí BBC, etalon rozhlasové dokumentaristiky. V českém rigidním prostředí by nám jen prospělo, kdyby z rádia zněla cizinecká čeština, na níž můžeme ocenit především úsilí mluvčího o co nejpřesnější vyjádření myšlenky. Oba dramaturgové jsou totiž především velmi kompetentní o dokumentech přemýšlet. Když jsem po prvním vysílání DokuVlny zadala svým studentům písemný feedback, byla to právě neformální, uvolněná, dialogická moderace, která je bavila, zaujala a udržela při poslechu.

Namísto podpory a prostoru, který měli moderátoři dostat k růstu a zdokonalování daného formátu, byl však jejich záměr zastaven. Autorské dokumenty tak nyní ohlašují libovolní hlasatelé Radia Wave, pro něž jde o zaměnitelnou položku v programové skladbě. Není tedy divu, že k prezentovaným dílům nemají žádný vztah, že nedokážou unikátní příběhy prodat jako významnou programovou investici.

Dobrodruh Torben si v maringotce plnil svůj celoživotní sen – žít prostě a v přírodě | foto: Brit Jensen

Promarněná šance

DokuVlna se také za celou dobu existence nedočkala relevantní promo kampaně, pár videopříspěvků na Facebooku neodpovídá očekávání, které na začátku DokuVlna vzbuzovala. Až nad tím zůstává rozum stát – ve srovnání s masivní podporou, jaká se dostala „prvnímu českému podcastu Zhasni“, produkovanému kreativním HUBem Českého rozhlasu ve spolupráci s Radiem Wave, je až nepochopitelné, proč dokumentární podcasty DokuVlny až fatálně nevyužily talent a velkou erudici dvojice zkušených dokumentaristů. Připomeňme jen, že Brit Jensen má za sebou dlouholetou mezinárodní dokumentaristickou zkušenost, řadu evropských mediálních projektů a pořady v dánštině a angličtině. Jiří Slavičínský absolvoval mezinárodní školu rozhlasového featuru a dvouletý koučink v Kanadě u skvělého Chrise Brookse v Battery Radio. Jeho featury dodnes visí na stránkách CBC Canada a vysílají je třeba Irové. Napadlo mě hned na začátku, proč vlastně spolu Brit a Jiří nemluví prostě anglicky a proč Radio Wave tímto způsobem nezkusí překročit české hranice a nabídnout svůj erbovní dokumentární podcast zahraničnímu publiku. Stačilo by pak české dokumenty anglicky otitulkovat a proniknout tak celkem snadno na evropský podcastový trh. 

Z celé DokuVlny a jejího ambiciózního nástupu tak zůstala řádka kvalitních dokumentů, které si zakládají na vynikajícím zvuku, rozmanitém způsobu vyprávění a objevování nových talentů. Na možná pochybení má nový cyklus právo. Žádné z nich nebylo takové, aby zpochybnilo samotnou existenci tohoto podcastu. Z dálky viděno, bez detailní znalosti vnitřních mechanismů Radia Wave, působí ovšem celé to roční úsilí dosti marnotratně. Jako by si sama stanice po celý rok ujasňovala, oč vlastně novou řadou podcastů usiluje.





další blogy autora:

Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková
Děti Charty 77 – dokumentární série na Plusu a na DvojceRozhlasová teoretička a dokumentaristka Andrea Hanáčková přináší pečlivou reflexi dokumentárního cyklu Děti Charty 77, vysílaného na začátku roku 2017.06.04.2017 - Andrea Hanáčková
Be clear, be crisp and directRozhlasová teoretička Andrea Hanáčková zve na dvoudenní workshop Jak vyprávět rozhlasové příběhy, který v polovině února povedou esa evropské rozhlasové tvorby Simon Elmes a Edwin Brys26.01.2017 - Andrea Hanáčková
Brit hledá komunistuRozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přichází v předvánočním blogu s reflexí vyprávění neodvyprávěných příběhů – soustředí se na citlivé dílo Brit Jensen a její snahu osvěžit Čechům paměť.22.12.2016 - Andrea Hanáčková
Pro koho bude Prix Bohemia Radio?Rozhlasová dokumentaristka Andrea Hanáčková reflektuje rozhlasový festival Prix Bohemia Radio, jenž se poprvé konal v Olomouci letos na začátku října.10.11.2016 - Andrea Hanáčková
„Snaží se to člověk vydržet co nejdýl“ aneb Olympijský rok rozhlasověTýden po Olympijských hrách v Riu se Andrea Hanáčková věnuje cyklu devíti rozhlasových portrétů českých olympioniků. Paradoxně jako nejvydařenější hodnotí portrét sportovce, který se na LOH bohužel nenominoval.25.08.2016 - Andrea Hanáčková
Jak vidí rozhlasáci reformu Regiony 2014Regionální stanice Českého rozhlasu lepší časy ty už tu ale byly. Andrea Hanáčková přináší ve svém blogu reflexi rozhlasové ankety o reformě Regiony 2014.07.07.2016 - Andrea Hanáčková
Proč Alfred Koch nemluví o českém dokumentuAndrea Hanáčková na mezinárodní konferenci The International Feature Conference hledala cestu za obrozením českého rozhlasového dokumentu.02.06.2016 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
Domku, domečku, kdo v tobě přebývá?Mediální analytik Milan Kruml glosuje nový německý televizní pořad Get the F*ck Out of My House, který podle něj jeho tvůrci vydávají za něco, co není. Tento fenomén jde ale vysledovat v celém světě reality TV.25.06.2018 - Milan Kruml
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Poslední z koloniální éryNová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?29.03.2018 - Andrea Průchová