Postavíš se tváří v tvář válce a žasneš,
že je to možné

Štěpán Kubalík si v souvislosti s dokumentárním cyklem Příběhy 1. světové války klade otázku, zda vůbec dokáže současné lidstvo pochopit hrůzy války a poznat svého nepřítele.
13.08.2015 - Štěpán Kubalík

Můžeme hrůzy války pochopit bez osobní zkušenosti?

Nedávná premiéra nového snímku Heleny Třeštíkové Mallory a některé kritické reakce na něj mne přiměly vrátit se k rok starému dokumentárnímu cyklu, který k příležitosti loňského stého výročí vypuknutí první světové války připravil Český rozhlas Dvojka (dříve Praha). Filmu režisérky Třeštíkové jsou totiž vyčítány do jisté míry stejné neduhy, kterými podle mne trpí i seriál dokudramat zpracovávajících příběhy z první světové války, totiž neschopnost překročit rovinu subjektivní zkušenosti a zkoumat nadosobní, společenský kontext a jeho vliv na naše jednání.

Cyklus jedenácti krátkých dokumentů s názvem Příběhy 1. světové války, v premiéře vysílaný vloni od začátku července do poloviny září, na sebe významněji upozornil úspěchem svého prvního dílu s názvem Řidič vozu smrti hned ve dvou mezinárodních soutěžích: v URTI 2014, kde se umístil v první desítce nejlepších rozhlasových dokumentů z celkových devadesáti dvou soutěžních příspěvků, a na Prix Marulić 2015 získal v kategorii krátkých forem druhou cenu.

Jedenáct příběhů obyvatel území budoucího Československa je sice do jisté míry řazeno chronologicky (začíná se sarajevským atentátem na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d´Este, na nějž v druhém dílu navazuje vyhlášení války Srbsku, všeobecná mobilizace a první boje na Drině; závěr seriálu nás zase v předposledním dílu přenáší do května roku 1918, kdy se v rumburských kasárnách odehrála vzpoura českých vojáků, a poslední, do jisté míry bilanční epizoda pak zprostředkovává dojmy Václava Kasala, českého příslušníka rakouské armády, z konce bojů na sočské frontě, kde od roku 1915 až do konce války přežil několik italských ofenziv, které ale nikdy nepřinesly významnější výsledky - jeho válečná zkušenost tak má na závěr demonstrovat nesmyslnost celého válečného snažení z perspektivy jeho konce. Ambicí seriálu ale není systematicky zmapovat celý průběh tohoto válečného konfliktu. Základním tvůrčím konceptem dokumentárního cyklu je totiž snaha zprostředkovat osobní zkušenosti jednotlivců na základě jejich autentických písemných svědectví – především deníkových záznamů či osobní korespondence, případně doplněných různými úředními dokumenty. Proto nelze organizaci celého seriálu označit za jednoznačně chronologickou: válečné zkušenosti jejich protagonistů se ve většině případů neomezují na jednu událost (jako je tomu třeba v případě prvního dílu věnovaného sarajevskému atentátu), ale pokrývají rozsáhlejší časové úseky, mnohdy i celé období války.

V tomto dramaturgickém rozhodnutí, totiž opřít všechny díly cyklu o individuální zkušenost a svědectví těch, kdo válku prožili, spočívá největší síla i slabina celého díla. Mnohá líčení si svojí intenzitou nezadají s obrazy válečných hrůz, které nalezneme v literárních klasikách zpracovávajících traumatické zkušenosti první války, jako je Remarqueův román Na západní frontě klid či Barbussův Oheň. Většina dílů přináší skutečně silné výpovědi a výběr, uspořádání i herecká prezentace částí deníků a korespondence nabízí mnohdy strhující výsledek (jako ukázku lze doporučit třeba hned druhý díl cyklu Vojákem pražského sboru – Příběh Egona Erwina Kische v bitvě na Drině).

Ovšem čím více dílů člověk vyslechne, tím obtížněji se brání dojmu, že dokumentární seriál naráží na hranice svého tvůrčího principu. Celkem příznačně končí jedenáctý díl a s ním i celý cyklus následujícím citátem z deníku Václava Kasala: „Pochopí příští generace onu marnou práci? Uzná či zavrhne onen zápas – zda musel být? Ten obrovský zápas lidského hněvu, lidské zvířecí vášně a bestiality?“ Obávám se, že stejně jako Kasal, který přehlížeje své otřesné válečné zážitky stanul tváří v tvář této otázce celkem bezradný, na tom bude i posluchač Příběhů 1. světové války. Neustálé opakování obrazů válečných zvěrstev a nelidského násilí nás znovu a znovu dovádí k tomu, že se sice dokážeme přiblížit traumatům těch, jejichž prožitky nám dokumenty sdělují, ale stejně tak jako oni jsme nuceni si bez jakéhokoli vodítka pouze opakovat tytéž otázky, na jaké Kasal narážel: Jak je něco takového možné a jaký to mělo smysl?

Českoslovenští vojáci v italských zákopech na konci války v roce 1918

Asi nejsilněji na posluchače dolehne tíha tohoto deficitu při poslechu třetího (Deník Alice Masarykové – Čas ten byl mi požehnáním) a osmého dílu seriálu (Válečné dny Alfreda Schosse). Deníkové záznamy Alice Masarykové jsou v dokumentu představeny jako jasný projev rezignace: jejich autorka se pod tlakem konkrétních otřesných prožitků vzdává snahy o jakékoli hlubší porozumění společensko-ekonomickému kontextu celého konfliktu. Masaryková je jak výběrem ukázek z jejího deníku, tak komentáři historičky Masarykova ústavu, Dagmar Hájkové, vylíčena jako bytost primárně emocionální, která se o hledání jakéhokoli vysvětlení soudobého stavu věcí ani nepokouší. Její pozorování se omezují jen na obrazy individuální bolesti, která sice dokáže sblížit a vyvolat soucit, ale o povaze příčin, jež dovedly vojáky do stavu, v němž o ně ve své nemocnici pečuje, nám nic nenapoví: „Všechny noviny světa, všechny popisy jsou malé. Postavíš se tváří v tvář válce a žasneš, že je to možné ... žasneš ... .“ A posluchač je odsouzen právě pouze k témuž žasnutí jako Alice Masaryková.

V osmém dílu, vycházejícím ze svědectví bývalého lesníka Alfreda Schosse z Bílého potoka ve Slezsku, je zase vylíčena velmi působivá epizoda příměří mezi rakouskými a ruskými vojáky o velikonočních svátcích roku 1915. Schoss popisuje své dojetí z přátelského setkání s vojáky druhé strany. Intenzitě tohoto prožitku se pak patrně vyrovnal zase jen zmatek, který s sebou přinesl konec příměří: „V šest hodin večer příměří skončilo. Bílé prapory se stáhly a čisté nepřátelství opět zachvátilo obě před chvílí tak kamarádsky spolupracující strany.“ Stejně jako v případě Václava Kasala zde narážíme na nesmyslnou, vnitřně rozpornou situaci, která si žádá vysvětlení. Ale my, posluchači, jsme ponecháni napospas ochromujícímu účinku její rozpornosti, bez jakékoli vážnější snahy o reflexi jejích příčin. Spíše jako výmluva pro absenci jakéhokoli pokusu o vysvětlení pak vyznívá frázovité shrnutí Schossovy válečné i poválečné zkušenosti v závěru tohoto dílu: „Osudy lidí a států psali často mocní tohoto světa. Pojmy jako hrdinství, zrada, vlastenectví, nacionalismus a loajalita mohou být v časech válečných a bezprostředně po nich mocnými tohoto světa zneužity. Alfred Schoss, který politikou nikdy nežil, se tak stal živou obětí dějinných událostí.“

Jak jsem již předeslal, na seriál krátkých dokumentů o 1. světové válce a jistou frustraci, kterou ve mne navzdory svým kvalitám (anebo vlastně do značné míry právě kvůli nim) vyvolal, jsem si nedávno vzpomněl při četbě kritiky posledního snímku Heleny Třeštíkové Mallory. Je mu vytýkána přílišná individualizace jednání a zkušeností hlavní postavy, což je přístup, který neumožňuje povšimnout si jakýchkoli nadosobních podmínek tohoto jednání, jež nemá hrdinka ve své moci, a přesto její osud determinují. Teprve jejich nahlédnutí by umožnilo překonat příliš omezené hledisko pouze etického posuzování jednotlivých skutků a poskytlo by skutečné porozumění tomu, co se vlastně stalo a proč se tak stalo. I autoři našeho seriálu ulpívají především na emocionální rovině individuální zkušenosti, o níž se domnívají, že je univerzálně srozumitelná a nadčasová. Tím si „usnadňují práci“ a snaží se navodit u posluchačů dojem, že participace na této zkušenosti automaticky poskytne i porozumění situaci, z níž vycházela. Ale takové porozumění bude vždy značně povrchní. Události, na které přijde v jednotlivých dílech řeč, jsou nahlíženy prizmatem bezprostředního účinku na jejich přímé účastníky, kterým chybí jakýkoliv odstup. Doprovodné komentáře historiků se zase většinou omezují jen na vysvětlení strategií jednotlivých armád či na technické popisy vojenského vybavení nebo informace o prostoru bojiště. Pohybujeme se tudíž mezi dvěma krajnostmi: buď se jedná o emocionální líčení prožité zkušenosti z individuální perspektivy účastníka, nebo naopak zase o zcela technické komentáře válečné mašinérie. Nic mezi tím. Nic, co by se alespoň blížilo odkrytí reálných motivů a sil řídících jednání postav, a to jak na makro-úrovni politických rozhodnutí („zlou vůli mocných tohoto světa“ nelze přijmout ani jako parodii na, byť krajně naivní, vysvětlení), tak mikro-úrovni sdílených představ, stereotypů, ekonomických a společenských vlivů, kterým jednotlivec vždy podléhá (jak si například vysvětlit Schossovo vyznání se z patriotismu a věrnosti službě a disciplíně ve vojsku rakouského císaře poté, co sám ve válce prožil?).

Historická zkušenost může nabídnout lekci a poučení pro budoucnost pouze tehdy, když porozumíme příčinám chyb, kterých jsme se v minulosti dopustili, natolik, že v nich dokážeme rozeznat rysy našeho současného konání. Nestačí se jen dojímat či děsit nad jejich dopady. Dokumentární cyklus Příběhy 1. světové války dokáže, obávám se, spíše jen působivě přiblížit ony nelidské důsledky, než ukázat cestu k porozumění jejich příčinám (i když podstatné otázky mnohdy přímo sugeruje). Těžko lze ale na základě tohoto typu pohledu začít plodně uvažovat o analogiích mezi tehdejší situací a dneškem. Jde o líčení prožitků, do nichž se můžeme pokoušet vciťovat, které ale zůstávají uzavřeny ve své době, ve světě, který se tváří, že nemá s tím naším nic společného, a tudíž se nás jeho události jaksi nedotýkají. A právě dnes, v době sílících xenofobních nálad všude po Evropě, by byl velmi žádoucí příspěvek k porozumění mechanismu vzniku nepřítele, v němž nakonec nejsme ani s to vidět člověka. A pak bohužel až samotná válečná zkušenost, jak seriál vícekrát ukazuje, přiměje jedince tento blok překonat.




   poslední blogy:
Televize na plátněMediální analytik Milan Kruml z pozice dlouholetého dramaturga ji.hlavské sekce Reality TV komentuje nejen letošní kurátorský výběr televizních pořadů.12.10.2017 - Milan Kruml
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil
Co je to konstruktivní žurnalistika?Mediální analytik Milan Kruml ve svém dalším blogu představuje koncept konstruktivní kritiky a žurnalistiky, přičemž vychází z diskutované knihy dánského novináře Ulrika Haagerupa Constructive News.31.08.2017 - Milan Kruml
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Smrt jako turistická atrakceJanis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.27.07.2017 - Janis Prášil
Poznámky z Letní filozofické školy 2017Andrea Slováková přináší poznámky z Letní filozofické školy. Napříč mnoha obory od matematiky přes psychiatrii až po politologii se rozprostíralo téma přetržitosti a kontinuity.20.07.2017 - Andrea Slováková
Tahle země je našeJanis Prášil o Klusákově novém filmu Svět podle Daliborka13.07.2017 - Janis Prášil
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková
Když mladí nejsou tak úplně mladíMediální analytik z České televize Milan Kruml tentokrát ve svém blogu uvažuje o pojmu mladý televizní divák. Kdo to vlastně je a proč?22.06.2017 - Milan Kruml