Poslední z koloniální éry

Nová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?

Stuart Hall. Foto: newyorker.com

„Život byl jako podnikání jednoho neustálého etnografického pozorování domorodců.“
Stuart Hall1)
 

Prohlásit poslední knihu, jež nese jméno Stuarta Halla, světově známého teoretika a kritika kultury, za autorovu autobiografii není zcela přesné, přestože se taková nálepka nabízí. Stejně jako se Hallův životní příběh i myšlení vzpírají jedné jasné trajektorii a pojmenování, podobně hybridní a nezařaditelnou je i publikace, která v minulém roce vyšla v britském nakladatelství Penguin Books. Tři roky po smrti Stuarta Halla (1932–2014) ji k vydání připravil britský teoretik kultury Bill Schwarz. Kniha představuje dialog, jenž Schwarz s jedním z nejvlivnějších myslitelů druhé poloviny 20. století vedl po dobu dvaceti let. V původním plánu spolupráce se oba autoři setkávali k osobním rozhovorům, které měly širší veřejnosti osvětlit podstatu Hallových myšlenek formou dialogické publikace. Přepsané záznamy rozhovorů se však začaly rozrůstat o Hallovy poznámky a korespondenci, jež si vyžádaly nové otázky. K různorodému materiálu se Hall intenzivněji vrátil v poslední fázi svého života. Finální verzi knihy však již nestihl pročíst a okomentovat. O její úspěšné dokončení se proto postarala Hallova manželka, feministická historička Catherine Hallová.

Stuart Hall neznámý

Kdo by chtěl v knize hledat vyprávění o slavné birminghamské škole kulturálních studií či výtah ze zásadních Hallových teorií a publikací, ten bude zklamán. Stuart Hall se totiž odmítá pouštět do vzpomínání na dny, kdy vešel ve známost jako respektovaný myslitel. Naopak nám nabízí možnost seznámit se se Stuartem Hallem, který nejprve jako chlapec a následně jako mladý muž vyrůstající v jamajském Kingstonu prožívá zásadní odcizení od své středostavovské černošské rodiny. Postupně poznáváme mladíka, který přestože se poslušně převléká do školní britské uniformy, ve svých myšlenkách i výpravách mimo domov utíká do přístavní čtvrti města, v níž se setkává se zcela jiným obrazem společnosti, nežli který je mu v domácím prostředí předkládán. Vidí Kingston plný chudoby, nevzdělaných obyvatel, ale objevuje v něm také autenticitu a prožitek životní energie.

Toto Hallovo pronikání do nového a zakázaného sociálního prostředí se zároveň odehrává na pozadí stále silnějších otřesů stability imperiálního řádu, jež doprovází šíření myšlenek panafrikanismu a prvních emancipačních afro-amerických politických organizací. Podání výpovědi o jamajské společnosti 30. a 40. let, kterou se zabývá první polovina knihy, se díky osobnímu, místy až intimnímu přístupu mění ve čtivou sérii vzpomínek na výrazné rodinné i dobové figury a niterné zápasy, na nichž jsou srozumitelným jazykem předvedeny celistvé základy Hallova myšlení, později výrazně promítnuté do formování oboru kulturálních studií a politického hnutí nové levice (New Left).

Generace 56: „Mluvili jsme kulturně o politice a politicky o kultuře.“2)

Druhá část knihy zachycuje Halla na přelomu 50. a 60. let, v době studií na Oxfordu a těsně poté, kdy autor nachází své místo na poli politického aktivismu. Nejprve začíná působit jako mluvčí Kampaně pro nukleární odzbrojování (CND). V roce 1957 spoluzakládá periodikum Universities and Left Review, které se stalo klíčovou platformou pro formování hnutí nové levice a které se po propojení s časopisem The New Reasoner změnilo ve slavný žurnál New Left Review, jenž Hall mezi lety 1960–1962 vedl.

Důležitou skutečností však je, že Hall v tomto období prochází klíčovou politickou zkušeností, k níž se ve své tvůrčí práci bude neustále vracet. Představuje ji rok 1956, v němž propukla suezská krize, která výrazně oslabila globální mocenský vliv Anglie a Francie a během něhož mnoho zapálených stoupenců komunismu prozřelo, když stalinistický režim brutálně potlačil maďarské povstání. Právě tyto dvě politické události uvádí Hall jako zásadní pro formování politického myšlení generace, k níž se hlásí, generace 1956. Na jedné straně vnímá všeobecný pocit zklamání z vývoje v Sovětském svazu – přičemž Hall sám se vždy držel zásady politického nestranického neutralismu – a na straně druhé pociťuje strach z vývoje ve Spojených státech. Za mořem kriticky komentuje především bujarý rozvoj konzumerismu a nových manažerských strategií, avšak intenzivně také sleduje dění v oblasti boje za lidská práva, jehož osobnosti a myšlenky se snaží propojit s britskou antirasovou kampaní.

S autorem se v knize loučíme v roce 1964. Hall, nepříliš spokojený v soukromém životě a zapojený do přemíry politických aktivit, potkává svoji ženu Catherine a záhy se přesouvá do Birminghamu, kde se začíná psát známý příběh Centra pro soudobá kulturální studia (CCCS).

V pohybu I.: Migrace

Hallovu celoživotní snahu vyhnout se finalizujícím definicím okolního světa i sebe sama lze

nejlépe pochopit přes sledování motivu neustálého pohybu. V dětských letech se tento motiv naplňuje v Hallově fyzickém i myšlenkovém pohybu mezi mnoha podobami karibského ostrova: Jamajky koloniálního řádu, multietnické Jamajky, Jamajky privilegované bílé elity, Jamajky nejchudších černochů i Jamajky volající po nezávislosti. V letech dospívání zůstává tento motiv vyjádřen Hallovým odchodem na stipendijní pobyt na Oxfordskou univerzitu, kde se opět ocitá naráz hned v několika prostředích: v konzervativním akademickém světě, v síti intelektuálních a přátelských vazeb se západoindickými a americkými studenty a v urbánním prostoru Londýna, který se výrazně proměňuje s příchodem obyvatel z kolonií.

Ze své životní zkušenosti, díky níž byl Hall schopen v jednom geografickém prostředí odhalit působení hned několika vzájemně se překrývajících kulturních vrstev, vyvozuje autor pojetí identity člověka jako „nikdy nezavršeného procesu stávání se“3). S přijetím této perspektivy mnohosti Hall také odmítá hledat příčiny kulturních a politických fenoménů pouze v rovině vnějších společenských faktorů či výlučně na úrovni vnitřních psychických pohnutek. To, kým jsme, chápe jako interakci obou těchto rovin, jejichž dialog nikdy nekončí.

V tomto dialogu přisuzuje Hall centrální roli zraku; zraku jako pohledu na druhého člověka, jenž mu ne-přiznává určité společenské postavení, anebo mu dokonce v případě vědomého přehlížení odebírá lidství. Hall proto pohled chápe jako zásadní nástroj společenského jednání, jehož význam je navíc umocněn v multietnické společnosti, v níž se barva kůže stává nejviditelnějším, a proto i nejsnazším rozlišovacím kódem, jemuž rozumí lidé napříč společností.

Foto: amazon.com

Migrantská krize koloniální a globální éry

Přestože se dnes můžeme cítit být od jamajského studenta Stuarta Halla vzdáleni mnoha příkopy času i kulturní zkušenosti, problém barvy kůže jako obecné rozlišující sociální kategorie prožíváme jako obyvatelé globálního světa stejně tak. Jako zcela aktuální se v tomto ohledu jeví Hallova analýza využití barvy kůže jako mocného nástroje politické komunikace. Ta je předvedena na autorových vzpomínkách na konec 40. let, během něhož se do Londýna poprvé přestěhovaly početné skupiny černošských obyvatel z britských kolonií. Dobová média komentují příchod nových obyvatel populistickými rasistickými hlasy, k popisu situace je zaveden termín „migrantská krize“ a na ulicích narůstá počet rasově motivovaných střetů.

Hall na tomto milníku britské koloniální historie představuje fungování komunikačních strategií záměny a ekvivalence. Ty umožňují, aby byla kategorie rasy automaticky zaměňována za kulturní rozdíly a redukována na fyzické znaky, tj. nejviditelněji na barvu kůže, která je pak následně považována za civilizační znak. Zjednodušeně řečeno, barva kůže přestává být kategorií biologickou a mění se na kategorii sociální. Uplatňováním tohoto komunikačního postupu dochází v oblasti kultury k normalizaci stereotypních představ a předsudků spjatých s odlišnou barvou kůže a „bílý strach z černého se sám stává normálním“4). Zároveň jsou tyto strategie hojně používány v politice k tomu, aby byly vnitřní příčiny krize označeny za problémy způsobené vnějšími faktory.

Z této perspektivy proto na své aktuálnosti neztrácí ani Hallův popis nálady panující mezi nejširší masou britské společnosti prožívající „migrantskou krizi“: „Mnoho neprivilegovaných bílých začalo věřit tomu, že to, co zažívali, nebylo způsobeno tím, že byli chudými a vykořisťovanými, ale ‚protože tu jsou černí‘“5). V prostoru (nejenom) střední Evropy můžeme i my s nástupem „migrační krize“ sledovat vzrůstající oblibu politických stran a hnutí explicitně zastávajících xenofobní názory. Jejich rétorika na jedné straně významně využívá a prohlubuje zavedené stereotypní představy, např. o násilí a nevzdělanosti obyvatel nesoucích pro nás méně známé fyzické znaky. Na straně druhé pak tyto nacionalistické hlasy aktivně vytvářejí nový vztah ekvivalence, prostřednictvím něhož začínají zástupci liberálních, demokratických a multikulturních hodnot automaticky získávat nálepku vlastizrádců.

V pohybu II.: Umění kulturního překladu

Hallovo pojetí identity člověka jako neustále se tvořící mu umožňuje nahlížet podobně také na oblast kultury. K vyjádření kultury jako hybridního živého pole Hall v angličtině využívá přiléhavé jazykové hříčky. Odklání se od kultury definované prostřednictvím hledání jejích dávných kořenů (culture of roots) směrem ke kultuře, která představuje průsečík nejrůznějších praktik a ideových rámců (culture of routes). Přihlašuje se tak k myšlení historika Jamese Clifforda či teoretika kultury Paula Gilroye, kteří kulturu nevidí jako fixní identitu, již je nutno konzervovat – a případně tedy i bránit proti nově příchozím vlivům – ale naopak společně s nimi zdůrazňuje její proměnlivou povahu.

Produktivní spolupůsobení různých kulturních tradic v jednom místě a čase Hall dokládá na procesu kreolizace, jemu dobře známému z britské Jamajky. V tomto procesu „kulturního překladu“ si jedna skupina přisvojuje slova, myšlenky či pozice skupiny druhé, avšak dává jim odlišný, mnohdy subverzivní význam. Hall v tomto ohledu připomíná například slavné literární dílo trinidadského spisovatele Sama Selvona The Lonely Londoners (1956) sepsané v kreolizované angličtině. Pro našince, žijícího v globální společnosti vzájemně propletené historickými, ekonomickými a sociálními vztahy, se zdá proto více nežli příhodné naučit se hledat tyto momenty překladu. Nacházíme je totiž nejenom v současném umění, ale i ve vyloučených společenských ghettech světových metropolí, jež se celku většinové západní společnosti vzdalují mílovými kroky. Kulturní překladatelství lze tedy bez ostychu označit za jedno z „umění budoucnosti“.

Stuart Hall. Foto: telegraph.co.uk

V pohybu III.: Myslet diasporicky

Celkový náhled na svět, jenž pojímá všechny výše naznačené teze, které Hall označuje za myšlenkové východisko kulturálních studií i nové levice, autor přímo spojuje se svým životem uvnitř západoindické londýnské diaspory. „Nové koncepce diaspory nabídly kontexty, ve kterých se stalo zřejmým, že žádné jednolité dělení není schopné vysvětlit či podat zprávu o všech strukturách a mocenských vztazích v celku společnosti. Diasporické se ukázalo být momentem, v němž politiky třídy, rasy a genderu přicházejí vjedno, avšak v nové, nejisté, nezastavitelné artikulaci, vylučujíce se a zároveň komplikujíce se navzájem. Proměnilo naše chápání podstaty sociálních sil a sociálních hnutí.“6)

Hallova filozofie i životní příběh ukazují, že diasporické myšlení si neklade za cíl vymazat rozdíly, které mezi různými sociálními a etnickými skupinami existují, ale s těmito rozdíly chce aktivně pracovat. Usiluje o to promýšlet novou společenskou situaci, v níž tyto rozdíly nebudou chápány jako rozlišující znaky nepřátelských táborů, ale jako prostředky nového způsobu komunikace. Staví nás před výzvu žít plně v přítomnosti globální a neustále se měnící kultury, čímž od nás žádá otevřenost a velkou dávku citlivosti vůči tomu, co se zdá být jiné – a co nám bývá v oblasti lokální politiky často automaticky předkládáno jako cizí, a proto nebezpečné.

Příklonem ke globální mnohosti a přítomnosti si od nás Hallovo myšlení diaspory žádá také přeformulování pojmu domova a vlastní historie, již nyní povětšinou nahlížíme jako uzavřenou homogenní trajektorii viděnou z nacionální perspektivy. Ve dnech, kdy si připomínáme 100 let od založení první republiky, se zdá být takováto výzva opět více nežli příhodná a čtení Halla aktuální.

Nový obraz české společnosti

Hallova perspektiva diaspory nám totiž nabízí možnost pohlédnout na lokální moderní minulost nejenom jako na minulost českou, ale jako na minulost československou, zásadně však také česko-německou a rozhodně pak i východo a západoevropskou. Dovoluje nám vidět sebe sama jako součást více heterogenních kulturních a politicko-geografických vrstev, které spoluurčovaly a stále udávají tón naší přítomnosti.

V současných diskuzích o naší minulosti a současnosti by nám tedy primárně nemělo jít o to, „vybrat si“ z nabízených ideologických a historických perspektiv (kořenů) jednu a za ni v zákopech takzvané rozdělené společnosti do vyčerpání bojovat. Naopak, věřím, že bychom měli využít nastalou situaci k tomu, abychom dokázali nahlédnout českou společnost prostřednictvím obrazu takzvaného „patchworku“, prošívané deky, která sice není dokonale uhlazeným produktem, jelikož odhaluje mnohé nedokonalé (a často traumatické) švy, ale která vysílá jasný signál: Existujeme v celku širšího světa, který nás ovlivňuje. Naše doma nikdy nebylo pouze za „českými humny“ a energii, již věnujeme šíření strachu z příchodu cizích kultur, bychom měli investovat do odkrývání toho, jaké problémy mladá demokracie s totalitní minulostí za nálepku uprchlictví schovává.
 

Poznámky

1) HALL, Stuart with Bill SCHWARZ (2017): Familiar Stranger. A Life Between Two Islands. London: Penguin Books, s. 209.

2) Tamtéž, s. 242.

3) Tamtéž, s. 16.

4) Tamtéž, s. 105.

5) Tamtéž, s. 185.

6) Tamtéž, s. 144.




   poslední blogy:
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Krimi na obrazovce – jinak, a přesto stejněMediální analytik České televize Milan Kruml v dnešním blogu odhaluje trendy v televizních kriminálkách a odvážných pokusech německé televizní stanice o jejich inovaci skrze účinkování reálných policistů spolu s herci.16.08.2018 - Milan Kruml
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil