O čom hovoríme, keď hovoríme (a robíme filmy) o dejinách

Národ v dokumentu, aneb co o dokumentární reflexi slovenského „já“ prozrazuje srovnání Křehké identity Zuzany Piussi a Ve stínu krále Svatopluka Jakuba Julényho

Křehká identita

Krehká identita (2012), V tieni kráľa Svätopluka (2012), Hodina dejepisu (2013), Lyrik (2013) či Felvidék (2014)  – to je len zopár dokumentárnych filmov o (nielen) slovenských dejinách, ktoré vznikli na Slovensku za posledné tri roky. Vo všetkých sa ozýva téma národa a jeho identity – téma, ktorá v slovenskom dokumentárnom filme rezonuje už dlhšie. Vedie ma k otázke: z čoho sa vlastne utvára onen „príbeh národa“, ku ktorému film tak výdatne prispieva, hoci zakaždým ponúka len jeho časť, vybraný motív, úsek, obdobie?

Dokumentárne filmy o dejinách majú v každej národnej kinematografii pevné miesto. Inak to nie je ani v slovenskom non-fiction filme, a nebolo to inak dokonca ani vtedy, keď slovenská kinematografia v čase mečiarizmu stagnovala, či priam agonizovala. Filmy o dejinách vznikali a budú vznikať – na objednávku, z potreby, záujmu, bolesti, frustrácie, ale aj z radosti. Odrážajú aktuálny stav kolektívnej pamäti, dominantnú ideológiu, pokusy o jej subverziu, hrdosť i traumy, umožňujú minulosť valorizovať, zmierovať sa s ňou alebo ju aj kritizovať či odmietať. A v neposlednom rade vypovedajú o našej najaktuálnejšej súčasnosti.

Z tohto hľadiska je zaujímavé pozrieť sa na prvé dva filmy spomedzi tých, ktoré som vypichla v úvode. Krehká identita Zuzany Piussi a V tieni kráľa Svätopluka Jakuba Julényho sú dokumentárne dvojčatá. Spája ich téma, niektoré motívy i protagonisti, dokonca viaceré zábery. Obidva vznikli krátko pred blížiacim sa trojitým výročím. V roku 2013 si totiž Slovensko malo pripomenúť 20 rokov samostatnosti, 150 rokov od vzniku najstaršej kultúrnej inštitúcie Matice Slovenskej a veľkolepých 1150 rokov od príchodu vierozvestcov Cyrila a Metoda na Veľkú Moravu. Oba dokumenty však menej skúmajú vzťah medzi dejinami a pamäťou. V prvom rade poukazujú na prepojenie medzi národnými mýtmi, vlastenectvom, nacionalizmom a extrémizmom.

Téma vlastenectva na Slovensku buráca už niekoľko rokov. Už v roku 2007 premiér Robert Fico vyhlásil, že vychová Slovákov k vlastnenectvu. Týždeň pre parlamentnými voľbami v roku 2010 dal spolu s predsedom parlamentu Pavlom Paškom na nádvorí Bratislavského hradu vztýčiť jazdeckú sochu veľkomoravského kniežaťa Svätopluka s nápisom: „Svätopluk, kráľ starých Slovákov“.

Tento fakt sa objavuje v oboch spomenutých filmoch. A v oboch sa tak kľúčovým dejinným odkazom stáva reintepretované dedičstvo Veľkej Moravy. Ale nielen ono. Je tu totiž ešte jedno dedičstvo, na ktoré oba filmy poukazujú, a to je dedičstvo prvého Slovenského štátu (1939 – 45), ktoré naďalej sýti nacionalistické postoje národniarskych politikov i bežných Slovákov. Ikonami „príbehu národa“ sa tak u Julényho i Piussi absurdne stávajú solúnski bratia, Svätopluk a Rastislav, a v neposlednom rade… Jozef Tiso. A, samozrejme, ešte aj panenka Mária, patrónka Slovenska. A občas aj slovenskí hokejisti. Nemusia dokonca ani tak často vyhrávať.

Julény vo svojom filme načrtáva priamu líniu medzi Ficovou vládou a Maticou slovenskou, resp. jej najextrémistickejším krídlom. Strihom vytvára paralely medzi slovenskou nacionalistickou mládežou a Hitlerjugend. Ilustruje ich výrokmi bývalého člena Matice slovenskej, aktuálne zamestnanca Slovenskej polície (sic!) a člena pravicovo–extrémistickej strany ĽS – Naše Slovensko Mariána Mišúna, aj aktivitami predsedu tejto strany, aktuálneho župana Banskobystrického kraja Mariána Kotlebu (sic!!!).

Naproti tomu Zuzana Piussi ťahá líniu skôr symbolicky – od byzantského dvojkríža cez dvojkríž Slovenského štátu až po súčasný štátny znak Slovenska. Zatiaľ čo Julény využíva úvahy nad dejinami najmä na to, aby Roberta Fica obvinil, že k národným dejinám pristupuje podobne ako totalitní vodcovia pred ním, a že svojím prístupom toleruje a kryje extrémistické správanie a názory, Zuzanu Piussi zaujímajú skôr jedinečnosti či bizarnosti ňou sledovaných protagonistov.

Julény s mrazivou samozrejmosťou nastoľuje priamu súvislosť medzi historizujúcim národniarstvom vládnych predstaviteľov a prejavmi toho najagresívnejšieho extrémizmu. Piussi zase priťahuje pozornosť k hŕstke šialencov, ktorá v ničom nepripomína správanie „priemerného Slováka“. Lenže práve táto hŕstka šialencov je tou dobre viditeľnou špičkou ľadovca, ktorý pod hladinou skrýva svoju najväčšiu časť: dav oveľa obyčajnejších, banálnejších extrémistov skandujúcich v deň výročia vzniku vojnového Slovenského štátu antisemitské a antirómske heslá a nenápadne sa pridružujúcich k čoraz početnejším podobným skupinám vznikajúcim po celej Európe.

Napriek odlišnostiam sú si obe tieto filmové rétoriky v istom zmysle podobné, hoci jedna je postavená na paralelách a druhá vytvára hyperbolu. Obe divákov scitlivujú voči tomu, čo hovoria, i ako to hovoria.

Francúzsky historik Ernest Renan už v roku 1882 napísal, že „príbeh národa“ povstáva z dedičstva spoločne zdieľanej slávy a ľútosti“. Dokumentárne filmy Jakuba Julényho a Zuzany Piussi kriticky a občas až kruto ironicky poukazujú na súčasné aspekty jedného i druhého. Nie vždy je to pekný pohľad. Najmä, ak je jeho cieľom dostať sa divákovi pod kožu. Závoj filmovej nostalgie, použitý ako hojivá gáza, si však nechám do budúceho príspevku.





další blogy autora:

Nespoznaný – bulvár alebo citlivý portrét?Bouřlivé diskuze vyvolal slovenský film Nespoznaný o životě Richarda Müllera. Mária Ferenčuhová však Remův film obhajuje a srovnává jej s Cooltúrou, jež Nespoznanému předcházela.01.12.2016 - Mária Ferenčuhová
Choroba, tvár, krajina – 5. októberMária Ferenčuhová svůj první letošní blog věnovala filmu slovenského kameramana Martina Kollára 5. október, který má svoji premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterrdamu.28.01.2016 - Mária Ferenčuhová
Kríza filmového komentára vo filme GardaIvan Ostrochovský svým filmem Garda pobouřil nejen slovenské historiky a dostal se tak do nepříliš bezpečné pozice. Jak z této krize ven a zda se v ní Garda ocitla oprávněně, píše ve svém blogu Mária Ferenčuhová.23.07.2015 - Mária Ferenčuhová
Tak ďaleko, tak blízko... ale ako vlastne?Strukturální analýza nového celovečerního dokumentu Jara Vojteka14.05.2015 - Mária Ferenčuhová
Rozpomínanie sa a spomínanie.
Slovenské dokumentárne filmy s terapeutickým účinkom
Jak se současné slovenské dokumenty vyrovnávají s minulostí? Má ponor do hlubin minulosti i terapeutický rozměr? A kde začíná obrušování hran? I o tom je nový blog Márii Ferenčuhové.05.03.2015 - Mária Ferenčuhová

O číslach, viditeľnosti a Audiovizuálnom fondeMária Ferenčuhová se bude v prostoru dok.blogu pravidelně věnovat slovenskému dokumentu. Ve svém prvním příspěvku hodnotí, k jakým výsledkům vedla zvýšená finanční podpora dokumentární tvorby v posledních pěti letech.09.10.2014 - Mária Ferenčuhová

   poslední blogy:
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil