O čom hovoríme, keď hovoríme (a robíme filmy) o dejinách

Národ v dokumentu, aneb co o dokumentární reflexi slovenského „já“ prozrazuje srovnání Křehké identity Zuzany Piussi a Ve stínu krále Svatopluka Jakuba Julényho

Křehká identita

Krehká identita (2012), V tieni kráľa Svätopluka (2012), Hodina dejepisu (2013), Lyrik (2013) či Felvidék (2014)  – to je len zopár dokumentárnych filmov o (nielen) slovenských dejinách, ktoré vznikli na Slovensku za posledné tri roky. Vo všetkých sa ozýva téma národa a jeho identity – téma, ktorá v slovenskom dokumentárnom filme rezonuje už dlhšie. Vedie ma k otázke: z čoho sa vlastne utvára onen „príbeh národa“, ku ktorému film tak výdatne prispieva, hoci zakaždým ponúka len jeho časť, vybraný motív, úsek, obdobie?

Dokumentárne filmy o dejinách majú v každej národnej kinematografii pevné miesto. Inak to nie je ani v slovenskom non-fiction filme, a nebolo to inak dokonca ani vtedy, keď slovenská kinematografia v čase mečiarizmu stagnovala, či priam agonizovala. Filmy o dejinách vznikali a budú vznikať – na objednávku, z potreby, záujmu, bolesti, frustrácie, ale aj z radosti. Odrážajú aktuálny stav kolektívnej pamäti, dominantnú ideológiu, pokusy o jej subverziu, hrdosť i traumy, umožňujú minulosť valorizovať, zmierovať sa s ňou alebo ju aj kritizovať či odmietať. A v neposlednom rade vypovedajú o našej najaktuálnejšej súčasnosti.

Z tohto hľadiska je zaujímavé pozrieť sa na prvé dva filmy spomedzi tých, ktoré som vypichla v úvode. Krehká identita Zuzany Piussi a V tieni kráľa Svätopluka Jakuba Julényho sú dokumentárne dvojčatá. Spája ich téma, niektoré motívy i protagonisti, dokonca viaceré zábery. Obidva vznikli krátko pred blížiacim sa trojitým výročím. V roku 2013 si totiž Slovensko malo pripomenúť 20 rokov samostatnosti, 150 rokov od vzniku najstaršej kultúrnej inštitúcie Matice Slovenskej a veľkolepých 1150 rokov od príchodu vierozvestcov Cyrila a Metoda na Veľkú Moravu. Oba dokumenty však menej skúmajú vzťah medzi dejinami a pamäťou. V prvom rade poukazujú na prepojenie medzi národnými mýtmi, vlastenectvom, nacionalizmom a extrémizmom.

Téma vlastenectva na Slovensku buráca už niekoľko rokov. Už v roku 2007 premiér Robert Fico vyhlásil, že vychová Slovákov k vlastnenectvu. Týždeň pre parlamentnými voľbami v roku 2010 dal spolu s predsedom parlamentu Pavlom Paškom na nádvorí Bratislavského hradu vztýčiť jazdeckú sochu veľkomoravského kniežaťa Svätopluka s nápisom: „Svätopluk, kráľ starých Slovákov“.

Tento fakt sa objavuje v oboch spomenutých filmoch. A v oboch sa tak kľúčovým dejinným odkazom stáva reintepretované dedičstvo Veľkej Moravy. Ale nielen ono. Je tu totiž ešte jedno dedičstvo, na ktoré oba filmy poukazujú, a to je dedičstvo prvého Slovenského štátu (1939 – 45), ktoré naďalej sýti nacionalistické postoje národniarskych politikov i bežných Slovákov. Ikonami „príbehu národa“ sa tak u Julényho i Piussi absurdne stávajú solúnski bratia, Svätopluk a Rastislav, a v neposlednom rade… Jozef Tiso. A, samozrejme, ešte aj panenka Mária, patrónka Slovenska. A občas aj slovenskí hokejisti. Nemusia dokonca ani tak často vyhrávať.

Julény vo svojom filme načrtáva priamu líniu medzi Ficovou vládou a Maticou slovenskou, resp. jej najextrémistickejším krídlom. Strihom vytvára paralely medzi slovenskou nacionalistickou mládežou a Hitlerjugend. Ilustruje ich výrokmi bývalého člena Matice slovenskej, aktuálne zamestnanca Slovenskej polície (sic!) a člena pravicovo–extrémistickej strany ĽS – Naše Slovensko Mariána Mišúna, aj aktivitami predsedu tejto strany, aktuálneho župana Banskobystrického kraja Mariána Kotlebu (sic!!!).

Naproti tomu Zuzana Piussi ťahá líniu skôr symbolicky – od byzantského dvojkríža cez dvojkríž Slovenského štátu až po súčasný štátny znak Slovenska. Zatiaľ čo Julény využíva úvahy nad dejinami najmä na to, aby Roberta Fica obvinil, že k národným dejinám pristupuje podobne ako totalitní vodcovia pred ním, a že svojím prístupom toleruje a kryje extrémistické správanie a názory, Zuzanu Piussi zaujímajú skôr jedinečnosti či bizarnosti ňou sledovaných protagonistov.

Julény s mrazivou samozrejmosťou nastoľuje priamu súvislosť medzi historizujúcim národniarstvom vládnych predstaviteľov a prejavmi toho najagresívnejšieho extrémizmu. Piussi zase priťahuje pozornosť k hŕstke šialencov, ktorá v ničom nepripomína správanie „priemerného Slováka“. Lenže práve táto hŕstka šialencov je tou dobre viditeľnou špičkou ľadovca, ktorý pod hladinou skrýva svoju najväčšiu časť: dav oveľa obyčajnejších, banálnejších extrémistov skandujúcich v deň výročia vzniku vojnového Slovenského štátu antisemitské a antirómske heslá a nenápadne sa pridružujúcich k čoraz početnejším podobným skupinám vznikajúcim po celej Európe.

Napriek odlišnostiam sú si obe tieto filmové rétoriky v istom zmysle podobné, hoci jedna je postavená na paralelách a druhá vytvára hyperbolu. Obe divákov scitlivujú voči tomu, čo hovoria, i ako to hovoria.

Francúzsky historik Ernest Renan už v roku 1882 napísal, že „príbeh národa“ povstáva z dedičstva spoločne zdieľanej slávy a ľútosti“. Dokumentárne filmy Jakuba Julényho a Zuzany Piussi kriticky a občas až kruto ironicky poukazujú na súčasné aspekty jedného i druhého. Nie vždy je to pekný pohľad. Najmä, ak je jeho cieľom dostať sa divákovi pod kožu. Závoj filmovej nostalgie, použitý ako hojivá gáza, si však nechám do budúceho príspevku.





další blogy autora:

Nespoznaný – bulvár alebo citlivý portrét?Bouřlivé diskuze vyvolal slovenský film Nespoznaný o životě Richarda Müllera. Mária Ferenčuhová však Remův film obhajuje a srovnává jej s Cooltúrou, jež Nespoznanému předcházela.01.12.2016 - Mária Ferenčuhová
Choroba, tvár, krajina – 5. októberMária Ferenčuhová svůj první letošní blog věnovala filmu slovenského kameramana Martina Kollára 5. október, který má svoji premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterrdamu.28.01.2016 - Mária Ferenčuhová
Kríza filmového komentára vo filme GardaIvan Ostrochovský svým filmem Garda pobouřil nejen slovenské historiky a dostal se tak do nepříliš bezpečné pozice. Jak z této krize ven a zda se v ní Garda ocitla oprávněně, píše ve svém blogu Mária Ferenčuhová.23.07.2015 - Mária Ferenčuhová
Tak ďaleko, tak blízko... ale ako vlastne?Strukturální analýza nového celovečerního dokumentu Jara Vojteka14.05.2015 - Mária Ferenčuhová
Rozpomínanie sa a spomínanie.
Slovenské dokumentárne filmy s terapeutickým účinkom
Jak se současné slovenské dokumenty vyrovnávají s minulostí? Má ponor do hlubin minulosti i terapeutický rozměr? A kde začíná obrušování hran? I o tom je nový blog Márii Ferenčuhové.05.03.2015 - Mária Ferenčuhová

O číslach, viditeľnosti a Audiovizuálnom fondeMária Ferenčuhová se bude v prostoru dok.blogu pravidelně věnovat slovenskému dokumentu. Ve svém prvním příspěvku hodnotí, k jakým výsledkům vedla zvýšená finanční podpora dokumentární tvorby v posledních pěti letech.09.10.2014 - Mária Ferenčuhová

   poslední blogy:
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.