O číslach, viditeľnosti a Audiovizuálnom fonde

Mária Ferenčuhová se bude v prostoru dok.blogu pravidelně věnovat slovenskému dokumentu. Ve svém prvním příspěvku hodnotí, k jakým výsledkům vedla zvýšená finanční podpora dokumentární tvorby v posledních pěti letech.

Přímý přenos (Zuzana Piussi, Slovensko, Česká republika, 2014) - film bude mít světovou premiéru na 18. MFDF Ji.hlava 2014

V roku 2008 slovenským filmárom svitlo na lepšie časy. Slovenský parlament totiž v decembri 2008 odhlasoval pokrokový zákon č. 516/2008 o Audiovizuálnom fonde. O necelý rok fond vypísal prvú výzvu na predkladanie projektov a odvtedy výroba audiovizuálnych diel – hraných aj dokumentárnych – veselo prekvitá. K Audiovizuálnemu fondu sa čoskoro pridala podporná činnosť verejnoprávnej televízie v rámci takzvanej „zmluvy so štátom“. Z pôvodných pár subjektov, ktoré sa v prvom desaťročí 21. storočia venovali produkcii audiovizuálnych diel, sa ich dodnes len v podprograme pre vývoj a produkciu dokumentárnych audiovizuálnych diel uchádzalo o podporu Audiovizuálneho fondu viac ako sto. Nakrúcanie filmov sa v roku 2014 údajne stalo dokonca jednou z najvýnosnejších profesií v krajine. Po takmer piatich rokoch sústavnej činnosti AVF a niekoľkých súbehoch námetov verejnoprávnej televízie tak hádam nadišiel čas začať hodnotiť, ako sa nové schémy podpory podpísali na samotnej audiovizuálnej produkcii. Aké filmy vlastne na Slovensku vznikajú? Čo chcú povedať a komu?

Kým v oblasti hraného filmu sa za ostatných päť rokov pri získavaní podpory z verejných zdrojov darilo najmä sociálne scitliveným filmom (Cigán, Až do mesta Aš, Dom, Ďakujem, dobre, Môj pes Killer, Zázrak, Deti) dokumentárne filmy a seriály sú oveľa rôznorodejšie. Do slovenských kín sa od roku 2011 dostalo až 28 celovečerných dokumentárnych filmov (z toho 4 boli minoritné slovensko-české dokumentárne koprodukcie), pričom až 23 z nich podporil Audiovizuálny fond (pozri zoznam nižšie). Žánrovo a tématicky sa tieto filmy pohybujú v širokom rozpätí. Nájdeme tu takmer všetko: od spoločensko politickej kritiky a reflexie minulosti, cez reality shows, resp. dokumentárne hry o Rómoch, portréty ľudí na okraji spoločnosti (ale aj portréty spoločnosťou uznávaných mŕtvych umelcov či športovcov), investigatívno-detektívne drámy, až po výsostne osobné a autobiografické filmy o vlastnej rodine filmárov.

Na takú malú krajinu, akou je Slovensko, a s takou chudorľavou filmovou kultúrou, akú Slovensko dlhodobo malo – spomeňme si, že v rokoch 1993-2001, ale aj v rokoch 2003 a 2005 ročne vznikli len 2-4 filmy pre kiná – to vôbec nie je málo.

Okrem zavedených tvorcov mladšej a strednej generácie (Peter Kerekes, Zuzana Piussi, Jaroslav Vojtek, Robert Kirchhoff, Marek Šulík) sa po väčšej alebo menšej pauze k filmu vracajú aj tvorcovia staršej generácie, aktívni pred Novembrom 89 (Ľubomír Štecko, Ladislav Kaboš), prípadne viac-menej neaktívni (Pavol Korec). Najväčší priestor však dostali nedávni absolventi filmových škôl (Miro Remo, Tomáš Krupa, Arnold Kojnok, Adam Oľha, Vladislava Plančíková, Roman Fábian), ktorí mali dovtedy za sebou len študentské projekty. Bez podpory AVF by sa im zrejme debutovať celovečerným dokumentárnym filmom nepodarilo.

S nárastom počtu vyrobených filmov narastá i pravdepodobnosť, že sa medzi nimi nájdu aj také, ktoré budú nadštandardne kvalitné. Debuty Vladislavy Plančíkovej i Adama Oľhu patria k doslova k miláčikom slovenskej kritiky. Zamatových teroristov Petra Kerekesa, Ivana Ostrochovského a Pavla Pekarčíka síce domáca kritika nešetrila, tým väčší úspech však má ich film v zahraničí. Zuzane Piussi sa vďaka vyššiemu rozpočtu podarilo v Krehkej identite eliminovať neohrabaný, neuprataný vizuál i zvuk, typický pre jej dovtedajšie filmy a vytvoriť tak pôsobivý i desivý portrét slovenského národniarstva. Ani ďalšie filmy – Kauza Cervanová, Hrana4 filmy o Marekovi Brezovskom či menej diskutovaný, no mimoriadne hlboký a presný Lyrik – nie sú iba účelovo vyprodukovanými snímkami, ktoré vznikli len preto, že vzniknúť mohli. Sú to filmy, ktoré pretrvajú a o ktorých sa vo všeobecnosti na Slovensku vie.

O čosi ťažšie sa hodnotí kvalita i recepcia filmov a seriálov vytvorených pre verejnoprávnu televíziu (RTVS). Jednak majú cykly ako Slovenské kino, Celuloid country alebo česko-slovenská Colnica pomerne nevyrovnanú úroveň – nájdu sa medzi nimi vydarené diely, ale aj rozpačité či občas vyslovene slabé –, jednak sa o nich v médiách píše pomerne málo. Pri tématicky vďačných filmoch či seriáloch (spomenuté Slovenské kino, prípadne Hodina dejepisu Dušana Trančíka (2012), cyklus Film a sociológia produkčne a dramaturgicky zastrešený Robertom Kirchhoffom, či divácky úspešné Fetiše socializmu), alebo pri spracovaní citlivých tém (Povstanie. Slovensko 1939-1945, Vladimír Štric, 2014) aspoň dochádza k ich reflexii či diskusii. Množstvo vyrobených dokumentárnych snímok však prejde vysielaním takmer bez povšimnutia. Diváci verejnoprávnej televízie azda zaregistrovali nárast počtu seriálov či výchovno-vzdelávacích, osvetových a spoločensko kritických snímok. Kritika možno ani nie. Veľká časť vyprodukovaných filmov skrátka len vyplnila „mŕtvy“ čas vysielania...

Od roku 2010 podporil Audiovizuálny fond výrobu viac ako dvesto dokumentárnych audiovizuálnych diel. Do kín z nich (zatiaľ) prišlo asi 10%. Ďalších, približne 25% tvoria viac či menej diskutované televízne filmy a seriály. Pár filmov zažilo alternatívnu internetovú distribúciu cez platenú službu Piano alebo cez video kanál denníka SME a vzbudilo aspoň aký-taký ohlas (To je prípad napríklad Kuracej lásky (2010) Zuzany Piussi, ale aj jej filmu Od Fica do Fica (2012)). Zvyšných viac ako 50% však pokojne preplávalo televíznym programom alebo ticho leží na DCP nosičoch v archíve Slovenského filmového ústavu. Audiovizuálny fond je v tom tentokrát nevinne. Napomôcť v priebehu štyroch rokov prerozdelením menej než 4 miliónov eur vývoju či vzniku viac ako 200 dokumentárnych audiovizuálnych diel, nemožno nazvať inak než malým zázrakom. Napokon, aj o reflexiu vyprodukovaného sa do veľkej miery staral v rokoch 2011 a 2012 práve AVF. Zvyšok by však mala byť práca novinárov, kritikov, mediálnych analytikov, blogerov, ale aj – a najmä – samej RTVS, ktorá by na svojich internetových stránkach mohla o dokumentárnych filmoch informovať aj podrobnejšie než len takto alebo takto. Inak bude slovenská audiovizuálna produkcia aj naďalej pripomínať v prvom rade ľadovec, ktorého spektakulárny vrchol tvoria kinofilmy, no ktorého väčšia časť zotrváva „pod vodou“. Možno vlastne nie je načase slovenskú audiovizuálnu tvorbu zhodnotiť, ale predovšetkým sa zhlboka nadýchnuť, ponoriť sa a poriadne ju preskúmať.

P. S. Sľubujem, že čiastkové správy z výskumu sa pokúsim zverejniť na dobre viditeľnom mieste.


Výberový zoznam slovenských celovečerných dokumentárnych filmov nakrútených od roku 2011:

Malý zúrivý Robinson (Tina Diosi, 2009, v kinodistribúcii až v roku 2011)
Čas grimás (Peter Dimitrov, 2011, bez podpory AVF)
Devínsky masaker (Gejza Dezorz, 2011, bez podpory AVF)
Nickyho rodina (Matej Mináč, 2011, bez podpory AVF)
Trou de fer (Pavol Barabáš, 2011)
Absolventi (Tomáš Krupa, 2012)
Cigáni idú do volieb (Jaroslav Vojtek, 2012)
Muži revolúcie (Zuzana Piussi, 2012, bez podpory AVF)
Krehká identita (Zuzana Piussi, 2012)
Nový život (Adam Oľha, 2012)
Od Fica do Fica (Zuzana Piussi, 2012, bez podpory AVF)
Zvonky šťastia (Marek Šulík, Jana Bučka, 2012)
Banícky chlebíček (Roman Fábian, 2013)
Exponáty alebo príbehy z kaštieľa (Pavol Korec, 2013)
Kauza Cervanová (Robert Kirchhoff, 2013)
Lyrik (Arnold Kojnok, 2013)
Štvorec v kruhu (Ľubomír Štecko, 2013)
Všetky moje deti (Ladislav Kaboš, 2013)
Zamatoví teroristi (Peter Kerekes, Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík, 2013)
Súď ma a skúšaj (Iva Kúšiková, 2013)
Arcibiskup Bezák zbohom (Oľga Záblacká, 2014)
Felvidék (Vladislava Plančíková, 2014)
Hrana (Patrik Lančarič, 2014)
Comeback (Miro Remo, 2014)
38 (Dano Dangl, Lukáš Zednikovič, 2014)

Zdroje: Slovenská filmová databáza [3. 10. 2014] a Štatistika pre verejnosť Audiovizuálneho fondu [3. 10. 2014]. Keďže zdroje na SFD nie sú kompletné, uvádzam aspoň majoritne slovenské dokumentárne filmy.


Medailon autora

Foto: dokweb.net

Mária Ferenčuhová - básnířka, překladatelka, badatelka. Přednáší dějiny a teorii dokumentárního filmu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Publikuje odborné statě a poezii. Vydala několik knih, mj. vědeckou monografii Odložený čas. Filmové pramene, historiografia, dokumentárny film (2009) a sbírku veršů Ohrozený druh (2012).





další blogy autora:

Nespoznaný – bulvár alebo citlivý portrét?Bouřlivé diskuze vyvolal slovenský film Nespoznaný o životě Richarda Müllera. Mária Ferenčuhová však Remův film obhajuje a srovnává jej s Cooltúrou, jež Nespoznanému předcházela.01.12.2016 - Mária Ferenčuhová
Choroba, tvár, krajina – 5. októberMária Ferenčuhová svůj první letošní blog věnovala filmu slovenského kameramana Martina Kollára 5. október, který má svoji premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterrdamu.28.01.2016 - Mária Ferenčuhová
Kríza filmového komentára vo filme GardaIvan Ostrochovský svým filmem Garda pobouřil nejen slovenské historiky a dostal se tak do nepříliš bezpečné pozice. Jak z této krize ven a zda se v ní Garda ocitla oprávněně, píše ve svém blogu Mária Ferenčuhová.23.07.2015 - Mária Ferenčuhová
Tak ďaleko, tak blízko... ale ako vlastne?Strukturální analýza nového celovečerního dokumentu Jara Vojteka14.05.2015 - Mária Ferenčuhová
Rozpomínanie sa a spomínanie.
Slovenské dokumentárne filmy s terapeutickým účinkom
Jak se současné slovenské dokumenty vyrovnávají s minulostí? Má ponor do hlubin minulosti i terapeutický rozměr? A kde začíná obrušování hran? I o tom je nový blog Márii Ferenčuhové.05.03.2015 - Mária Ferenčuhová

O čom hovoríme, keď hovoríme (a robíme filmy) o dejináchNárod v dokumentu, aneb co o dokumentární reflexi slovenského „já“ prozrazuje srovnání Křehké identity Zuzany Piussi a Ve stínu krále Svatopluka Jakuba Julényho11.12.2014 - Mária Ferenčuhová

   poslední blogy:
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer