Nic netrvá věčně. Dokument a smysl konců

Rozhlasový dokument Beznaděj – někdy zvítězíš, právě když prohraješ Karolíny Opatřilové vyprovokoval Štěpána Kubalíka k opětovnému položení otázky po hranicích dokumentu. Jaký je rozdíl mezi dokumentem a reportáží?
11.06.2015 - Štěpán Kubalík

Základní potíž s jasným porozuměním tomu, co dělá dokument dokumentem, spočívá zjevně v tom, že se v jádru této zdánlivě speciální otázky skrývá daleko obecnější problém, a to co vlastně umění jako takové je. Dokument je hraniční formou uměleckého projevu. Představuje „nárazníkové pásmo“ mezi fikčními (tedy těmi typičtějšími) uměleckými díly na jedné straně a prostými sdělovacími výroky (či obrazy, nákresy, reportážemi, instruktážními filmy atd.) na straně druhé. Tradiční definice dokumentu pouze přesněji či vágněji lokalizují tuto oblast, aniž by ji dokázaly nějak substanciálněji charakterizovat: definujeme-li dokument jako tvorbu nefikčních děl (děl s nárokem na pravdivost svého sdělení), vymezujeme jej vůči zbytku kategorie umění, budeme-li však tvrdit, že se jedná o „kreativní uchopení skutečnosti“ (Grierson), přimykáme jej naopak ke kategorii umění a vymezujeme vůči jeho vnějšku, obyčejným sdělením. Zkrátka, pokud bychom si dokázali udělat jasno v tom, co míníme dokumentem, nalezli bychom zároveň i odpověď na otázky, co je umění a jak se může vztahovat ke skutečnosti. A to by již byl solidní základ celé estetické teorie.

V jednom ze svých předcházejících příspěvků jsem se již tématu nevyhnutelné „poetizace“ skutečnosti v dokumentu věnoval. Nyní bych chtěl přidat další poznámku, k čemuž mne vyprovokoval dokument Karolíny Opatřilové Beznaděj – někdy zvítězíš, právě když prohraješ, který 29. března letošního roku vysílal Český rozhlas Dvojka (dříve Praha) v rámci relace Dokument. V žádném případě ovšem netvrdím, že tento dokument je v rozhlasové produkci příslušného žánru nějak ojedinělý. Jde prostě o dílo, které pro mne v poslední době otázku, co odlišuje dokument od běžné publicistické reportáže, aktualizovalo.

Beznaděj – někdy zvítězíš, právě když prohraješ zpracovává téma problematických vztahů mezi zaměstnanci a vedením jedné kulturní instituce v jednom nejmenovaném českém městě. Na hlavní téma šikany na pracovišti se sice ještě nabalují další náměty, jako například korupce a arogance moci (kontroverzní ředitel oné instituce je zároveň radním města, které je jejím zřizovatelem, a přes kolektivní odpor zaměstnanců je schopen si své místo díky propojení obou funkcí obhájit) či prekérní situace nezaměstnaných (každá z hlavních protagonistek dokumentu, tedy bývalých zaměstnankyň instituce, se kromě líčení poměrů na bývalém pracovišti také vyjadřuje ke své zkušenosti z období po ztrátě práce), ale celkově tato 45minutová rozhlasová kompozice ze všeho nejvíce připomíná výsledek investigativní novinářské práce – a to mimo jiné i díky zjevné snaze autorky zjednat pomocí tohoto pořadu nápravu způsobených příkoří. Zásadní otázka, kterou přede mne dílo Karolíny Opatřilové proto klade, je stejná jako ta, jež padla již v úvodu: co je dokument? Proč by nemohla být dokumentem reportáž? Co odlišuje tyto kategorie? Kde hledat onen dokument-tvořící prvek v tomto případě?

Odpověď, která, domnívám se, ukazuje správným směrem, by mohla znít: vědomí konce. Jedním z inspiračních zdrojů tohoto směru uvažování o uměleckých (alespoň těch narativních) dílech je slavná kniha anglického literárního teoretika Franka Kermodeho The Sense of an Ending: Studies in the Theory of Fiction z roku 1967 (do češtiny přeloženo v roce 2007 jako Smysl konců: studie k teorii fikce). Kermode zde uvažuje o podstatě literární fikce, kterou dává do souvislosti s časovou povahou lidské existence. Oproti cyklickému pojetí času přírodních národů, pro které se čas neustále vrací na svůj počátek a jež člověka chápou jako součást potenciálně nekonečného, stále se obnovujícího celku rodiny, kmene atd., je pro kulturu, jako je ta naše, čas lineární a vždy konečný. Čas vnímáme jako řadu momentů, z nichž se každý stává okamžikem jedinečným, protože neopakovatelným, a stejně tak individualizujeme i lidskou existenci. Vědomí konce je tak pro nás zdrojem základní existenciální starosti; vyvolává v nás v principu neuspokojitelný zájem o naši budoucnost a starost o celkové „vyznění“ našeho života, při jehož prožívání jsme vždy pouze „uprostřed děje“.

Jako časové bytosti máme k dispozici pouze znalost minulosti a současného okamžiku. Proto nás tak fascinují vyprávění: sice nás také během četby (sledování, poslechu) situují doprostřed dění a známa je nám jen minulost a současnost (jak jsme na to zvyklí ze života), ale zároveň máme od začátku jistotu celku; tedy jistotu, že naše hypotézy o vztahu jednotlivých částí děje v celku vyprávění, nahlíženém z perspektivy završujícího konce, budou definitivně potvrzeny  (nebo vyvráceny) a že cokoli, co se v příběhu odehraje, bude nakonec mít své opodstatnění. Právě tato jistota je nám v životě, který postrádá vnitřní strukturu a v němž jednotlivé situace pouze následují za sebou, upřeno. Tam jsme odsouzeni pouze k věčným dohadům. A právě v tom musíme, podle Kermodeho, také hledat původ vztahu mezi uměním a životem: sami sebe se snažíme vidět jako aktéry děje, který má vnitřní logiku, a odhadujeme tudíž další vývoj událostí s pozorností upřenou k horizontu konce přinášejícímu scelení všech událostí v jednotu.

Dalo by se tedy říci, že běžnou reportáž či jiné publicistické útvary (třeba interview či debatu) odlišuje od dokumentu absence konce: v rámci reportáže jsou události prezentovány jako stále ještě probíhající, jako ty, jež nedošly svého dovršení a budou dále pokračovat. Lze očekávat, že proti tomuto návrhu bude vznesena námitka, že existuje mnoho dokumentů, které zachycují události v jejich průběhu, aniž by přinesly i zprávu o jejich „konci“. Ale tato kritika je chybně zacílená, neboť předpokládá, že se nám události dávají jako hotové příběhy. My jsme nicméně konstatovali, že život je trvání, nikoli uzavřený celek, v němž by se spojoval začátek s koncem a uzavíraly by tak vše, co se odehraje mezi nimi, v jednotu, v níž každá část má definitivní místo, a tudíž význam. Naproti tomu pravidla kulturní instituce označované jako reportáž přinášejí zcela odlišný horizont očekávání (a ten je shodný jak pro tvůrce, tak pro diváky či posluchače): nikdo nevyžaduje uzavřený celek; reportáž je zkrátka v jistém slova smyslu pouze zprávou o trvání světa.

Máme-li brát tradiční zdůrazňování poetické či estetické funkce dokumentu, stavějící jej do opozice vůči prostým sdělením, vážně, musíme se zaměřit na způsob, jakým jsou dokumenty schopny udělovat zpracovávaným událostem smysl (takový smysl, jaký nemají všední události našich životů v okamžiku, kdy je prožíváme). A prvním krokem správným směrem je, jak jsem se snažil naznačit, zaměřit se na otázku ucelenosti děje. Zmiňovaný rozhlasový dokument, přestože balancuje na hranici, dokáže náš cit pro konce a jejich očekávání v minimální míře uspokojit – nejvýrazněji v osudu ústřední postavy (jedné z propuštěných pracovnic), která nakonec v novém zaměstnání dochází jistého zadostiučinění, neboť je zde oceňována právě pro ty své vlastnosti, jež jí komplikovaly život pod vedením bývalého nadřízeného. Autorce dokumentu se tak daří spojením začátku období, o které se zajímá – kdy se konflikt mezi vedením a  zaměstnankyněmi projevuje poprvé – , a jeho závěru vtisknout událostem soudržnost projevující se určitou dramatickou kvalitou a dynamikou vývoje.




   poslední blogy:
Kam s dokumentem? aneb Poučení z německé debatyMediální analytik Milan Kruml ve svém únorovém blogu představuje možnou budoucnost vztahu mezi dokumentem a televizí, jež se hojně diskutovala na festivalu Berlinále.21.02.2019 - Milan Kruml
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Zprávy na míru – hrozba tradičním médiímMediální analytik Milan Kruml tentokrát přichází s upozorněním na aktuální dění a statistiky ve vztahu společností Facebook a Google a mediálního světa. 22.11.2018 - Milan Kruml
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka