Ne každý dokument je vidět

První příspěvek dok.blogu pojednává o poetice rozhlasového dokumentu
26.09.2014 - Štěpán Kubalík

Jestliže Michael Renov považoval dokumentární film za tu „nejméně diskutovanou a zkoumanou krajinu filmové říše“, pak rozhlasový dokument, pokud jde o zájem teoretiků, představuje asi to nejopomíjenější pole kulturní produkce vůbec. Ani uznávaná Kellyho Encyklopedie estetiky neobsahuje o rozhlasovém dokumentu žádnou zmínku; obecné heslo „Dokument“ sice v encyklopedii nalezneme, ale to pouze odkazuje k jinému heslu, k heslu „Film“, které nabízí zvláštní sekci věnovanou dokumentární filmové tvorbě. Stejně tak naše jazyková praxe potvrzuje privilegovanost filmového dokumentu; použití blíže neurčeného termínu „dokument“ je chápáno jednoznačně jako odkaz k filmovému dílu. Film je zkrátka v kontextu dokumentární tvorby takříkajíc bezpříznakovým členem.

Dalo by se namítnout, že kompendium estetických pojmů není zrovna tím nejvhodnějším zdrojem, na který bychom se měli pro přehled o stavu bádání o rozhlasovém dokumentu obracet. Na to lze odpovědět, že jedině estetická funkce udržuje (byť velmi pozvolnou a velmi prostupnou) hranici mezi dokumentárním dílem a prostým sdělením. Svébytnou kategorii, nacházející se na hranici umění, z dokumentu tvoří, na jedné straně, posílení přítomnosti rétorické funkce, tedy schopnosti předkládaného sdělení přesvědčit publikum o své pravdě, a na straně druhé zase skutečnost, že se v něm rétorická funkce neoddělitelně prolíná s funkcí estetickou. Aristotelés, i když jeho zkušenosti a myšlení byl moderní pojem estetické funkce a hodnoty pochopitelně cizí, pojednává mnohé otázky, kterým se věnoval v Rétorice, zároveň i v Poetice, což svědčí o tradičně vnímané blízké příbuznosti těchto dvou oblastí kulturní praxe. Jazykové figury, stavba verše, rytmus řeči a další témata najdeme rozpracovány v obou spisech.

Zůstává tedy otázka, proč z hlediska teorie stojí rozhlasový dokument zcela ve stínu toho filmového? Základní důvod lze odvodit z obecně uznávané privilegovanosti filmového záznamu (zachycení pohyblivého obrazu spolu se zvukem) coby informačně bohatšího média. Tento pohled vychází z „lidového“ pojetí dokumentu jakožto zrcadlení reality; rozhlasový dokument, nahlížen tímto prizmatem, pak jednoduše postrádá obraz, a je proto na místě dávat přednost zvukovému filmu. Pochopitelně, pokud bychom začali kriticky zkoumat konstituci dokumentárního díla jakožto komplexního znaku, který nikdy není nějakým čistým indexem reality (tedy znakem, jehož podoba je kauzálně ovlivněna tím, k čemu odkazuje), ale naopak, v těch nejpodstatnějších ohledech jde o znak arbitrární, o artefakt („indexikálnost“ nanejvýše charakterizuje jistou část materiálu či rekvizit, které autor při tvorbě celku díla používá), pak bychom narazili na zajímavější, subtilnější důvody absence teorie rozhlasového dokumentu.

Domnívám se, že jedním z nich by patrně byl poukaz na příbuznost (hraničící s identitou) rozhlasového dokumentu s rozhlasovou tvorbou dramatickou. A rozhlasové hry spadají do zájmu divadelní, potažmo literární vědy, tedy uměnovědné teorie s nejdelší tradicí. Snad proto se nezdá být významné rozvíjet zvláštní reflexi tohoto odvětví. Z opačné strany bychom zase mohli poukázat na způsob, jakým jsou v dnešní době posluchači zvyklí rozhlasové vysílání převážně vnímat; rozhlas poslouchají primárně jako tzv. proudové vysílání, tj. sled kratších vstupů, aktuálních zpráv, komentářů, rozhovorů. V důsledku toho se rozpouští jasnější hranice mezi dokumentárním dílem a běžnou publicistickou relací věnovanou aktuálnímu dění; komentáře prolínající se s rozhovory s aktéry líčených událostí, případně se zvukovým záznamem z místa dění představují běžnou skladbu jakékoli publicistické relace a představa rozsáhlejšího dramaturgického celku a trpělivost s jeho poslechem se vytrácí. Vše se mísí v jeden tok průběžného zpravodajství. Pravděpodobně i z tohoto důvodu je obtížné vůbec obhájit kategorii rozhlasové dokumentární tvorby jako svébytnou a tudíž i rozvíjet její teorii.

Navzdory popsané situaci se domnívám, že rozhlasový dokument si zvláštní pozornost zaslouží. A to zejména v kontextu tak dlouhé tradice rozhlasové tvorby, jakou je ta česká. Už jenom otázka, zda pro analýzu rozhlasového dokumentu skutečně postačí pojmové nástroje etablované již při zkoumání jiných druhů tvorby, anebo zda si zaslouží své vlastní, vyzývá k zamyšlení. A blog na stránkách dok.revue je pro takové zkoumání více než vhodným místem. Ve svých dalších příspěvcích se proto budu pokoušet do této nejméně diskutované a zkoumané krajiny dokumentu pronikat.


Medailon autora


Štěpán Kubalík působí na katedře estetiky FF UK, kde dokončuje disertaci o pojmu estetických vlastností a vyučuje analytickou estetiku. Pro dok.revue přeložil dvě teoretické studie. Ve volném čase poslouchá rádio, hraje badminton a pouští draky v okolí Myslíva.





další blogy autora:

Hrdinové s otazníkemŠtěpán Kubalík si ve svém blogu o rozhlasových dokumentech klade otázku, proč si neumíme spojit události minulé s aktuální situací. Je na vině jednoduchá schematičnost představy o hrdinství?01.10.2015 - Štěpán Kubalík
Postavíš se tváří v tvář válce a žasneš,
že je to možné
Štěpán Kubalík si v souvislosti s dokumentárním cyklem Příběhy 1. světové války klade otázku, zda vůbec dokáže současné lidstvo pochopit hrůzy války a poznat svého nepřítele.13.08.2015 - Štěpán Kubalík

Nic netrvá věčně. Dokument a smysl koncůRozhlasový dokument Beznaděj – někdy zvítězíš, právě když prohraješ Karolíny Opatřilové vyprovokoval Štěpána Kubalíka k opětovnému položení otázky po hranicích dokumentu. Jaký je rozdíl mezi dokumentem a reportáží?11.06.2015 - Štěpán Kubalík
Archiv a archeologieLze Foucaultův pojem archivu aplikovat na jeden z pořadů Českého rozhlasu? Zamyšlení nad veřejnoprávní archeologií na stanici Plus.02.04.2015 - Štěpán Kubalík
Téma a příběhPrestižní přehlídky Prix Europa 2014 se mezi desítkou nejlepších zúčastnil i český radiodokument Máma v kalhotách. Jak se liší od vítězného švédského díla?29.01.2015 - Štěpán Kubalík
Mezi reportáží a rozhlasovou hrouŠtěpán Kubalík srovnává obsahovou náplň i způsob zpracování dvou „vlajkových lodí“ radiodokumentu Českého rozhlasu – pořadů Dobrá vůle plus a Radiodokument.20.11.2014 - Štěpán Kubalík

   poslední blogy:
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer