Na obranu smluv aneb Pořádek dělá přátele (dokonce i mezi umělci)

„Vězte, že se stostránkovou smlouvou, která pojednává o vytvoření jednodenního výkonu komparzisty ve středometrážním filmu, opravdu není něco v pořádku,“ varuje Ivan David před podceňováním jakýchkoliv smluv.
11.08.2016 - Ivan David

Právník je člověk, který řeší problém, o kterém jste nevěděli, že ho máte, způsobem, kterému nerozumíte.

Tolik alespoň pravil nápis na tričku, které jsem onehdy zahlédl prodávat. K exaktnosti této definice je sice možno mít výhrady (nelze identickým způsobem popsat třeba psychiatra?), nicméně vystihuje jednu specifickou vlastnost, která je skutečně právě právníkům často připisována: zbytečnost. Nebyl by snad svět jedním kvetoucím růžovým sadem, nad kterým by slunce nikdy nezapadalo, kdyby právníci konečně začali dělat něco užitečného?

Vezměme si kupříkladu smlouvy. Každý rozumný člověk ví, že smlouvy jsou zbytečné. V nedávné reklamní kampani pro nejmenovanou banku jeden z úspěšných českých podnikatelů tvrdí, že nejlepší smlouva, kterou kdy uzavřel, „je napsána ručně na kusu papíru“, a vzápětí upřesňuje, že „podání ruky je ta nejpevnější smlouva“. Vždyť je to jasné: K čemu všechny ty mnohastránkové dokumenty naplněné ustanoveními, kterým stejně nikdo nemůže rozumět (a které tedy určitě ukrývají jenom různé kulišárny), když rozumní lidé se přece vždycky domluví u piva?

Tímto způsobem uvažuje i řada lidí pohybujících se v umělecké branži. Mnohokrát jsem se zde setkal s tím, že určití jedinci odmítají uzavřít jakoukoliv smlouvu, jejíž text přesahuje jednu stránku formátu A4 (a i kdyby původní návrh smlouvy byl třeba desetistránkový, protože pojednává o nějaké relativně složité záležitosti, musí být zkrácen na tento rozsah). Jiní – zřejmě z pověrčivosti – zásadně neuzavřou takovou smlouvu, která by obsahovala symbol paragrafu (§) nebo jiným způsobem naznačovala, že existují nějaké právní předpisy mimo text smlouvy. Konečně jsou i tací, kteří se snaží vyzrát na krušný osud tím, že zásadně „neuzavírají smlouvy“, ale „dělají na objednávku“, popřípadě „jenom vystavují fakturu“.

Tyto strategie mají konkrétní společný efekt: Oproti očekávání totiž nevedou k tomu, že daný jednotlivec je ochráněn před právníky a zákony (jejichž důležitost, či dokonce holou existenci symbolicky odmítl vzít na vědomí), ale pouze k tomu, že rezignací na vyjednávání se připravil o šanci vyjednat pro sebe výhodnější podmínky, než jaké pro daný případ obecně stanovuje zákon. Ať už si toho totiž dotyčný je vědom, nebo nikoliv, super stručná písemná smlouva, a dokonce i jednoduchá ústní smlouva (jejíž existence je dokumentována třeba jenom fakturou nebo jednostrannou písemnou objednávkou) jsou plně závazná smluvní ujednání, a v tom rozsahu, v jakém se strany výslovně nedohodly na určitých podrobnostech, se postupuje podle toho, co říká zákon (a právníci, kteří jej závazně vykládají – tedy soudci).

Co je však v těchto případech ještě podstatně horší, je skutečnost, že dojde-li na „lámání chleba“ – tedy vznikne-li mezi dosud vynikajícími spolupracovníky, neřkuli dokonce starými kamarády, spor o tom, co si mezi sebou přesně dohodli – najednou se ukáže, že každá ze stran takové džentlmenské dohody má zcela odlišné vzpomínky na to, co, jak a kdy měla vlastně dle ujednání plnit. Jedna ze stran smlouvy se dokonce může rozpomenout, že vlastně neměla plnit nic (např. zaplatit umělci za zhotovení díla) nebo že toto smluvené plnění bylo podmíněno řadou skutečností, které ovšem nemusí nikdy nastat (např. že bude získán určitý grant, ze kterého bude teprve možné odměnu zaplatit). Velmi častým sporem je nicméně už to, co vlastně měl umělec realizovat za dílo (a tedy zda to, co nakonec skutečně odevzdal, odpovídá dohodě a zakládá mu nárok na odměnu, nebo ne), popř. zda u něj bylo nějaké dílo vůbec závazně objednáno. A samozřejmě je pak na tom, kdo se nějakého plnění dle smlouvy domáhá, aby konkrétními důkazy prokázal, že na něj má nárok!

Výše uvedeným samozřejmě nemá být řečeno, že čím je smlouva delší, tím je lepší, a už vůbec ne to, že je rozumné podepsat bezmyšlenkovitě jakoukoliv smlouvu jenom proto, že „vypadá solidně“ (čti: napsal ji právník). Vězte, že se stostránkovou smlouvou, která pojednává o vytvoření jednodenního výkonu komparzisty ve středometrážním filmu, opravdu není něco v pořádku. Vězte též, že pokud vám někdo bude předkládat k podpisu dlouhou smlouvu a řekne, že není třeba ji číst, protože obsahuje pouze standardní ustanovení, pak vám neříká pravdu – protože neexistují žádná jednou provždy daná „standardní ustanovení“, o kterých by se nedalo jednat.

Co výše uvedeným naopak řečeno být má, je, že délka a komplexnost smlouvy má zásadně odrážet komplikovanost a závažnost plnění, o kterých smlouva pojednává. Dále že neexistuje nic jako smlouva, která by byla uzavírána v právním vakuu, ani žádné faktury a objednávky, které by existovaly nezávisle na smlouvě. A konečně že když si s něčím nevíte rady, není již v dnešní osvícené době ostuda se na to zeptat – a to třeba i bytosti tak záhadné, jako je právník.





další blogy autora:

Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Otázka života a fikcePrávník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.01.03.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David

   poslední blogy:
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil