Mezi reportáží a rozhlasovou hrou

Štěpán Kubalík srovnává obsahovou náplň i způsob zpracování dvou „vlajkových lodí“ radiodokumentu Českého rozhlasu – pořadů Dobrá vůle plus a Radiodokument.
20.11.2014 - Štěpán Kubalík

Radiodokument Mecenáš Karl Wittgenstein a jeho Poldi (Maria Hammerich-Maier) byl v repríze vysílán u příležitosti továrenského ročníku MFDF Ji.hlava 2014. Foto Filip Jandourek, Český rozhlas.

Francouzský filozof Paul Ricoeur se v poslední části svého stěžejního díla Čas a vyprávění, na půdorysu úvah o různých druzích času, jejich vnímání a jejich filozofické tematizaci, zamýšlí nad vztahem historie a fikce. Mimo jiné si všímá, že historický text (historické vyprávění) „se nepřipojuje k historickému poznání zvnějšku, nýbrž spadá vjedno s ním,“ což by nám mělo pomoci uznat skutečnost, že „historie ve svém textu imituje ony typy konstrukce zápletky, jejichž původ je v literární tradici.“ To znamená, že vědomí historické události se vždy objevuje jako text, jako vyprávění. Jinak žádnou (autonomní) existenci nemá. Jako příběh se již konstituuje, a tudíž tomu není tak, že by naše představa o události existovala nějak sama o sobě předem a teprve ex post se vtělila do formy vyprávění (případně nějaké jiné). Dále Ricoeur poznamenává, že „výpůjčky historie u literatury se neomezují jen na rovinu kompozice ... Výpůjčka se rovněž týká reprezentační funkce historické imaginace: učíme se vidět určitý sled událostí jako tragický, jako komický atd.“ A tendenci zprostředkovat čtenáři či posluchači ucelenou přesvědčivou historickou zkušenost dějepisec z logiky věci završuje tím, že „si nezakazuje ´líčení´určité situace, ´reprodukovat´ jistý myšlenkový pochod a dát mu ´živost´ vnitřní řeči.“ (P. Ricoeur, Čas a vyprávění III, s. 266-267). I když k tomu nemá a ani nemůže mít dostatečné podklady (ty, díky nespolehlivosti paměti a mnohdy pouze vágně uvědomovaným motivům konání, nebývají zřejmé ani aktérům samotným) a musí tudíž začít fabulovat.

Tyto postřehy jsou pochopitelně relevantní pro úvahy o žánru dokumentu obecně, ale mně se připomněly zejména při srovnání rozhlasových dokumentů, které prezentují dvě relace Českého rozhlasu, jejichž programovou náplní je v podstatě výlučně dokumentární tvorba. Jsou jimi Radiodokument na ČRo Vltava a Dobrá vůle Plus na ČRo Plus. Netvrdím, že se s rozhlasovým dokumentem nelze setkat na žádné jiné stanici Českého rozhlasu či v rámci žádného jiného pořadu; nicméně, tyto dvě relace svoji programovou náplň samy jako rozhlasový dokument explicitně deklarují a zároveň je jejich zaměření dlouhodobě stabilní (obě tyto podmínky by splňovaly ještě Příběhy 20. století na ČRo Plus, ale vzhledem k vyhraněnému profilu tohoto pořadu, který je zaměřen na „biografický“ dokument, jej nechám prozatím stranou).

Radiodokument nabízí převážně (pouze s několika výjimkami) díla zabývající se historickými událostmi, a to „historickými“ v běžném slova smyslu, tj. takovými událostmi, od kterých nás již dělí dostatečně velká časová vzdálenost, abychom se k nim vztahovali jako k událostem, u nichž se již vytratil pocit, že by měly bezprostřednější vztah k naší současnosti. Kdežto u Dobré vůle Plus, pořadu zaměřeném na dokumenty o lidsko-právní problematice, je tomu právě naopak: zpravidla se zde může posluchač setkat s příspěvky zpracovávajícími aktuální témata.

Tolik, pokud jde o rozdílnou dramaturgii obou pořadů. Skutečně podstatný rozdíl ovšem spočívá v dokumentech samotných: díla uváděná Radiodokumentem mají ve srovnání s pořady tvořícími program Dobré vůle Plus jednoznačně blíže k rozhlasové hře, než k reportáži, zatímco v druhém případě je tomu zase přesně naopak. A jde o rozdíl skutečně markantní: jak v objemu použité hudby, tak v poměru hraných, dramatizovaných rekonstrukcí k přímým rozhovorům a zároveň také v míře „prokomponovanosti“ celku díla. Dokumenty zaměřující se na současné problémy působí daleko syrovějším, naléhavějším dojmem, jsou méně stylizované, skládají se výhradně z materiálu natočeného v terénu (obejdou se tedy bez účasti herců) a zároveň, což je také příznačné, vyznívají ambivalentněji. Kdežto dokumenty „historické“ nabízejí většinou ucelený narativ, dramaticky se rozvíjející zápletku s více méně jednoznačným vyvrcholením.

Jako příklad prvního typu bych vybral dokument Radky Lokajové Do posledního muže – příběh bitvy u Verdunu, významně se opírající o dopisy psané malířem Franzem Marcem (jedním ze zakladatelů výtvarné skupiny Der Blaue Reiter, který u Verdunu padl) jeho ženě. Druhý typ může reprezentovat kterýkoli ze tří dokumentů, které za poslední rok a půl byly v rámci Dobré vůle Plus věnovány romské problematice (Chanov žije; Setkání hudebníků z České filharmonie s dětmi z romských osad; Dokument o Radaně Parmové; zajímavě tuto trojici, jak tématicky, tak i tvůrčím přístupem, doplňuje rozhlasový dokument Černobílé perspektivy, který ovšem není dílem ČRo, ale redakce internetového portálu a2larm, komentářového webu kulturního čtrnáctideníku A2).

Samozřejmě, nabízí se jednoznačné vysvětlení této odlišnosti, které bude stavět na rozdílu v dostupnosti autentického materiálu (současné dění nemusíme rekonstruovat, máme k němu sami přímý přístup) a na distanci od historických událostí a objemu badatelské práce, která již byl provedena (ambivalence, jež je příznačná pro aktuálně prožívanou zkušenost, je redukována, pokud získáme od události dostatečný odstup).

Domnívám se však, že Ricoeurova úvaha nám dokáže odkrýt ještě hlubší vrstvu tohoto rozdílu. Ta bude spočívat v odlišné míře volnosti, jakou dokáží jednotlivá témata nabídnout autorovi pro práci s posluchačovou představivostí. Nebo jinak: jde o různost v míře, s jakou se musí autor snažit představivost posluchače podněcovat, aby u něj dokázal vyvolat dostatečně názornou zkušenost. Je zřejmé, že v případě témat spadajících do naší současnosti, je prostor pro akty imaginace velmi omezen (resp. pro více méně dokonalou názornost není zapotřebí původní materiál příliš dále „dramatizovat“), a to zkrátka proto, že naše obeznámenost s dobovým kulturním a společenským kontextem je větší, než u událostí „historických“. Ovšem kvazi-názornost fikce (Ricoeurův termín) je více než na místě v případě dokumentů z období, která jsou současnému posluchači již více méně cizí.




   poslední blogy:
Televize na plátněMediální analytik Milan Kruml z pozice dlouholetého dramaturga ji.hlavské sekce Reality TV komentuje nejen letošní kurátorský výběr televizních pořadů.12.10.2017 - Milan Kruml
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil
Co je to konstruktivní žurnalistika?Mediální analytik Milan Kruml ve svém dalším blogu představuje koncept konstruktivní kritiky a žurnalistiky, přičemž vychází z diskutované knihy dánského novináře Ulrika Haagerupa Constructive News.31.08.2017 - Milan Kruml
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Smrt jako turistická atrakceJanis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.27.07.2017 - Janis Prášil
Poznámky z Letní filozofické školy 2017Andrea Slováková přináší poznámky z Letní filozofické školy. Napříč mnoha obory od matematiky přes psychiatrii až po politologii se rozprostíralo téma přetržitosti a kontinuity.20.07.2017 - Andrea Slováková
Tahle země je našeJanis Prášil o Klusákově novém filmu Svět podle Daliborka13.07.2017 - Janis Prášil
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková
Když mladí nejsou tak úplně mladíMediální analytik z České televize Milan Kruml tentokrát ve svém blogu uvažuje o pojmu mladý televizní divák. Kdo to vlastně je a proč?22.06.2017 - Milan Kruml