Mediální dynamika výstavních blockbusterů: filmové hvězdy i metadokumenty

Lenka Střeláková se v dok.blogu zaměří na různé formy průniků filmových a výstavních prostorů. Ve svém prvním příspěvku se věnuje fenoménu výstav-hvězd, které pořádají turné po světových galeriích.
13.11.2014 - Lenka Střeláková

Grafický vizuál výstavy Das MoMA in Berlin od společnosti MetaDesign (www.metadesign.com), koláž L.S.

Pronikání filmu a pohyblivých obrazů do galerijních struktur s sebou – vedle explicitní obměny témat a formátů prezentace – nese množství méně zřetelných impulsů, které latentně působí na institucionální i divácký způsob uvažování o výstavě: od režimů výstavní recepce až po otázku její mediální transformace. Formátem, v němž se toto působení příkladně projevuje, je výstavní blockbuster (bez ohledu na to, zda se sám konkrétně vztahuje k  pohyblivým obrazům), hybrid limitované, časoprostorově ukotvené události a všeprostupujícího, nekonečného spektáklu.

     Filmový blockbuster je bezdomovcem zkušeně obcházejícím pro něj předpřipravená místa-formáty spočinutí: kromě kinosálů to jsou například tiskové konference, trailery, plakátovací plochy, recenzní plochy, statistické grafy, talkshow, fanouškovské weby, pětihvězdičkové škály, červené koberce, peer-to-peer sítě, artefakty nasáklé omastkem multiplexového menu.
     Výstavnímu blockbusteru – třebaže i ten bývá putovní – se oproti tomu otevírá široké spektrum možností, jak svou existenci institucionálně podtrhnout a svého hostitele chytře prorůst. Jedná se přece jen o symbiotický vztah, jenž se odvolává k dramaturgické linii instituce (výstavním blockbusterem se zde stále ještě rozumí kurátorovaný výstavní projekt v umělecké instituci, nikoli pseudovědecké či pseudohistorické termínované atrakce v indiferentních halách), anebo třeba k širšímu historickému či kulturnímu kontextu místa.
     Efektivním nástrojem, jímž galerie a muzea disponují a který v nich putovní výstavu v tomto smyslu ukotvuje, je institut doprovodných programů. Výstava díky nim také získává příležitost upozadit svůj jinak přirozeně dominující rys rozprostraněnosti a artikulovat se znovu v abstraktnější rovině, tj. skrze vlastní koncept a témata. Nezanedbatelnou část  doprovodných programů tvoří filmové projekce, které přitom opět fungují jako určité protažení výstavního rámce směrem ke kinematografickému bezdomoví.
     Samotná expozice oproti tomu v první řadě přetéká do museum shopu, kde se znovu přeuspořádává a nabízí v mediálních transformacích, kultivovaných zkratkách a znacích (od katalogu až po pohlednici, záložku a těžítko). Na rozdíl od filmu, pro který žádný z dříve zmíněných formátů není konstitutivní, neboť sám o sobě nečelí ani problému jistého zániku, ani problému transpozice a opakování, se tu výstava aktualizuje ve věcných rekonfiguracích. A tak, jako je sama o sobě předmětem proměny, je na druhé straně i jejím iniciátorem: mění například otevírací dobu anebo další organizační a provozní zvyklosti instituce, potažmo se stává symbolem jejích kulturně-politických ambicí.

Právě tímto způsobem se do historie výstavních blockbusterů před deseti lety zapsala Das MoMA in Berlin v berlínské Neue Nationalgalerie. Peter-Klaus Schuster, tehdejší ředitel Neue Nationalgalerie, o Das MoMA in Berlin mimo jiné prohlásil, že nemá být pouze výstavou, nýbrž dílem německo-amerického přátelství a – s odkazem k neblaze proslulému nacistickému indexování umění – triumfálním návratem ztracené moderny.
     V době přestavby newyorského Muzea moderního umění byly do Berlína převezeny více jak dvě stovky děl, převážně klasických médií, obrazů a soch. Přítomnost filmu sice zajišťoval pouze doprovodný program, avšak výstava jako taková byla personifikována a oslavována jako filmová hvězda a teaserová reklamní kampaň hlásala: „Das MoMA ist der Star!“ – „Der Star kommt! Das MoMa in Berlin“.
     Plakát s černobílým záběrem na mrakodrap Chrysler Building navíc představoval srozumitelnou aluzi na proslulý snímek Empire, jímž Andy Warhol přiřkl hvězdný status výškové budově. Avšak tím, že vizuál nepůsobil jako přímá citace, dal se zároveň číst jako obecnější symbol hvězdné slávy, na níž se fronta kolem galerie tvořila celých 24 hodin. Mies van der Rohova architektura navíc – projektována jako by v očekávání takové události – nocujícím poskytovala fotogenické přístřeší, a skrze takto vzniklou sugestivní sebereferenční rovinu zájem o akci paradoxně ještě zvýšila.

David Bowie is (Hamish Hamilton, 2014)

     V letošním roce již Berlín, a posléze i Chicago, stihl opanovat výstavní kolos odlišného typu. Putovní výstavu věnovanou osobnosti a dílu Davida Bowieho připravili kurátoři londýnského Victoria and Albert Museum, kde si také pod titulem David Bowie is odbyla svou premiéru. Pro berlínskou galerii Martin-Gropius-Bau ji pak – coby „multimediální show“ – uspořádala externí agentura příznačně specializovaná na tzv. zážitkový marketing.
     Zážitek patřil ke klíčovým pojmům, jímž oba kurátoři z V&A projekt od samého začátku charakterizovali, přičemž také představili působivé technické řešení. Divák se pohybem mezi vystavenými objekty automaticky napojoval na  odpovídající zvukovou stopu, která mu zněla do sluchátek. Expozici tohoto typu se tím zároveň podařilo dodat to nejdůležitější, totiž soundtrack.
     Ani jedinečná povaha výstavy coby imerzní audiovizuální instalace, jejíž působivost spočívala jak v technickém provedení, tak v bezprostřední blízkosti nejrůznějších typů „ikonických artefaktů“, však nezabránila pokušení zážitek (z tohoto zážitku) zaznamenat prostřednictvím filmu. Výsledkem je dokumentární film, jenž má komentovat a dokumentovat výstavu, která dokumentuje život a tvorbu Davida Bowieho. Zajímavější než toto zacyklení je ale fakt, že snímek se výstavního rámce pokouší držet i v rovině vlastní prezentace.
     Namísto klasické filmové distribuce volí takový distribuční režim, kdy se film a výstava znovu sjednocuje v časoprostorově definovanou, limitovanou a pochopitelně unikátní událost odehrávající se na velkém plátně v rámci sítě participujících kin (ve střední Evropě je možné dokument spatřit právě nyní, v listopadu – ve vybraných rakouských kinech 6. a 9. 11., v Polsku a v Německu se promítá 18., resp. 23. 11.). Což je ostatně již známý a exklusivními divadelními a hudebními přenosy prověřený způsob uvádění, který má ovšem v daných případech jasné opodstatnění.
     Vzhledem k  tomu, že snímek David Bowie is natočil Hamish Hamilton, úspěšný režisér živých televizních přenosů (např. zahajovací a závěrečné ceremonie londýnských olympijských her v  roce 2012), je možná škoda, že se celý dokument do kin nedistribuoval již rovnou během dernisážového večera ve V&A, kdy byl údajně také natočen. Výstava stávající se filmem v přímém přenosu, to by bylo ještě o poznání unikátnější.

Co se týče vztahu mezi kinem a galerijním prostorem, mezi filmem a výstavou, stojí v  centru aktuální pozornosti film jakožto rozpadající se entita, jejíž dějiny a specifika jsou dnes reflektovány prostřednictvím výstavních projektů. Příklady výstavních blockbusterů ale ukazují, že součástí tohoto fenoménu je i proměna samotného média výstavy, která své sebepotvrzení stále častěji hledá právě prostřednictvím filmu a/nebo skrze praktiky s ním spjaté. To by nakonec mohlo být také jedním z důvodů, proč na portálu jinak věnovanému teorii a kritice dokumentárního filmu reflektovat výstavní médium.


Medailon autora


Lenka Střeláková absolvovala filosofická a umělecko-teoretická studia na Fakultě humanitních studií University Karlovy a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Je šéfredaktorkou jlbjlt.net [jelibojelito] a stínovou editorkou Artyčok.tv. Kriticky se věnuje především pohyblivému obrazu na pomezí kina, galerie a databáze.




   poslední blogy:
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém blogu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž měl světovou premiéru na prestižním festivalu Visions du Réel v Nyonu a 3. října vchází do českých kin. Podle Tesaře dodává filmu originalitu snaha Johany Ožvold vytvořit ke zvukům odpovídající obrazy, doslova připoutat hudbu k jejím fyzickým generátorům a prostředím jejich šíření. Koncem října bude snímek soutěžit na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka