Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?

Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce
24.01.2019 - Radim Procházka

V závěrečné scéně našeho filmu se skupinka vedlejších postav příběhu fotí na oslavě vítězství prezidenta Miloše Zemana a jeden z nich pobaveně utrousí: „Jestli je tady ještě nějaký Putinův agent, pojďte se taky vyfotit!“ Pak další z nich zvedne směrem k naší kameře prostředníček. Završuje se tak jedna z linek filmu, kterou nebudu více rozvádět, abych nespoileroval. 

I když je vliv putinovského Ruska na současnou českou politiku veřejným tajemstvím, mám pocit, že si ho stále dostatečně neuvědomujeme. Ani my jsme mu možná nakonec ve filmu nevěnovali takový prostor, jaký si zaslouží. Přitom je zřejmé, že právě tyhle finanční, zpravodajské a jiné proudy dokážou dostat do parlamentu lidi, kteří se bojí vlivu mikrovlnných trub na světovou politiku a vydělávají na obchodu s chudobou. Jen migrační krize by byla k úspěchu podobných existencí málo. Potvrzuje to nejnověji i příběh českého seniorského „teroristy“, který v domovské obci platil za soucitného muže s harmonikou, než ho přes sociální sítě ulovila česká nacionální scéna a zatemnila mu mozek strachem z imaginárního nepřítele. Lidé jsou ale ve většině racionální, je to vidět na výsledcích komunálních voleb, kde zdravý rozum a lidské i profesionální kvality jednotlivců tradičně vítězí. Nebo do nich jen populisté zatím neinvestovali dost úsilí a peněz, aby se o nich jejich voliči dověděli a dorazili i k těmto urnám splnit „vlasteneckou povinnost“.   

Zdá se, že „naše dělo“ jsme měli ve svých rukách (díky Michailu Gorbačovovi) jen na omezenou dobu po roce 1989 a teď už jsme zase naplno v zájmové sféře Moskvy. Je příznačné, jak málo jsme se s kolegou Robertem Sedláčkem v letos už 20 let starém filmu Tenkrát o sametové revoluci věnovali mezinárodnímu kontextu. Ono je vždycky lepší vidět vše jako vlastní vítězství. Film se reprízuje téměř každý rok a Člověk v tísni jej promítal jako jakýsi filmový manuál, „jak se dělá revoluce“, i v Bělorusku. Jenže tam to nikdy nebylo „jejich dělo“, tam byl na Putina nejen náš film krátký. Nyní je zase analogicky snadnější vidět příčiny porážky v transparentním, i když trochu koženě, vystupujícím Michalu Horáčkovi, domnělém vekslákovi, gamblerovi i vítači v jednom, než přemýšlet o tom, proti jaké přesile nejen on, ale i ostatní demokratičtí kandidáti stáli. V této perspektivě to nakonec bylo až překvapivě těsné.     

Kolega Robin Kvapil začal s filmovou diagnózou porážky od sebe a svých kolegů. Nabízí upřímnou a jedinečnou sondu do zákulisí volebního štábu, kde se před očima diváků rodí v přímém přenosu nejrůznější strategická rozhodnutí a debaty často přerůstají ve spory o to, jak nejlépe postupovat. Má být kandidát v Poslanecké sněmovně, když jeho návrh nejmenovat do funkce policejní mlátičku vyvolal ohlas a lidé začínají svolávat demonstrace, nebo vyrazit na týdny organizované setkání se sympatizanty v Plzni?


Není náhodou, že ve štábu textaře jde velmi často o hledání nejvhodnějších slov a pojmenování. Neustále se vše zapisuje a přepisuje… Má se Michal Horáček po oznámení kandidatury Miloše Zemana postavit proti svému „ponižování“ nebo proti samotnému Zemanovi? A co proti němu má postavit? Svůj program, nebo prostě jen sám sebe? Má útočit na kariérismus Jiřího Drahoše, nebo je to příliš osobní, zvláště když protikandidát ho v tu chvíli výrazně poráží v předvolebních průzkumech? Přiznám se, že tyhle pasáže patří k mým nejoblíbenějším. Připomínají složitost a nejednoznačnost každého jednání, a politického zvlášť. Zpřítomňují „nepopsaný list“ předtím, než se zaplní politickými hesly, taktikou pro televizní debatu nebo třeba „komunikační strategií v otázce uprchlíků“.    Zachycují zrod myšlení, učení se politice, třeba naivní či emotivní, ale opravdový.

Dlouhé hodiny debat a hledání nejpřesnějších formulací v zákulisí střídají veřejná vystoupení, ve kterých je jen těžké mít situaci plně pod kontrolou, byť jste přípravou strávili hodiny a hodiny. Rozhodnutí diskutovat v bulvární TV Barrandov znamená, že se musíte bolestivě smiřovat s podmínkami, které kladou oni: Zvou další hosty, kteří s tématem přímo nesouvisejí, aby vytvářeli mlhu bonmotů. Dovolí „satiru“ v podobě kytky donesené mluvčím prezidenta, která má „suplovat“ chybějícího protikandidáta, ale ještě předtím vás nesmyslně onálepkují za toho, kdo „není prospěšný pro lidi“. Jste na jejich hřišti a musíte hrát podle jejich ne-pravidel.     

Zlatý hřeb kampaně – zmíněné (ne)jmenování kozla zahradníkem alias komunistické mlátičky kontrolorem – můžete ve filmu vidět prakticky od začátku do konce. Mezi stovkami hodin záznamů z notebooku jsme našli větu Robina Kvapila „Mám nápad!“, kterou to všechno začalo.  

Ale dojde i na shora zmíněné svědky Putinovy. Ten výraz jsem si záměrně vypůjčil z názvu loňského skvělého filmu Vitalije Manského, který je tomu našemu v jedné věci podobný. Jako aktivní účastník tehdejšího budování putinovského kultu a autor v jedné osobě Manskij zpětně hodnotí onu dobu, kdy se v Rusku lámalo nejen tisíciletí, ale i křehká demokracie. Z jeho filmu tak vyrůstá i současný příběh české politiky, jehož malý výsek jsme se pokusili zaznamenat a zobecnit. Manskij má výhodu, že vypráví o vítězném globálním záporákovi, my jsme natáčeli sice klaďase, ale pouze lokálního a ještě k tomu čtvrtého v pořadí… Manskij ve filmovém komentáři utrousí, že se dnes za svůj tehdejší „propagační“ film nestydí, že s časem dokonce dozrál. Co si o svém působení (téměř) v politice myslí kolega Robin Kvapil? Na to se budete muset zajít podívat do kina. Startujeme už dnes a příležitostí není mnoho, tak je nepropásněte!
 




   poslední blogy:
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Kam s dokumentem? aneb Poučení z německé debatyMediální analytik Milan Kruml ve svém únorovém blogu představuje možnou budoucnost vztahu mezi dokumentem a televizí, jež se hojně diskutovala na festivalu Berlinále.21.02.2019 - Milan Kruml
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Zprávy na míru – hrozba tradičním médiímMediální analytik Milan Kruml tentokrát přichází s upozorněním na aktuální dění a statistiky ve vztahu společností Facebook a Google a mediálního světa. 22.11.2018 - Milan Kruml
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka