Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?

Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce
24.01.2019 - Radim Procházka

V závěrečné scéně našeho filmu se skupinka vedlejších postav příběhu fotí na oslavě vítězství prezidenta Miloše Zemana a jeden z nich pobaveně utrousí: „Jestli je tady ještě nějaký Putinův agent, pojďte se taky vyfotit!“ Pak další z nich zvedne směrem k naší kameře prostředníček. Završuje se tak jedna z linek filmu, kterou nebudu více rozvádět, abych nespoileroval. 

I když je vliv putinovského Ruska na současnou českou politiku veřejným tajemstvím, mám pocit, že si ho stále dostatečně neuvědomujeme. Ani my jsme mu možná nakonec ve filmu nevěnovali takový prostor, jaký si zaslouží. Přitom je zřejmé, že právě tyhle finanční, zpravodajské a jiné proudy dokážou dostat do parlamentu lidi, kteří se bojí vlivu mikrovlnných trub na světovou politiku a vydělávají na obchodu s chudobou. Jen migrační krize by byla k úspěchu podobných existencí málo. Potvrzuje to nejnověji i příběh českého seniorského „teroristy“, který v domovské obci platil za soucitného muže s harmonikou, než ho přes sociální sítě ulovila česká nacionální scéna a zatemnila mu mozek strachem z imaginárního nepřítele. Lidé jsou ale ve většině racionální, je to vidět na výsledcích komunálních voleb, kde zdravý rozum a lidské i profesionální kvality jednotlivců tradičně vítězí. Nebo do nich jen populisté zatím neinvestovali dost úsilí a peněz, aby se o nich jejich voliči dověděli a dorazili i k těmto urnám splnit „vlasteneckou povinnost“.   

Zdá se, že „naše dělo“ jsme měli ve svých rukách (díky Michailu Gorbačovovi) jen na omezenou dobu po roce 1989 a teď už jsme zase naplno v zájmové sféře Moskvy. Je příznačné, jak málo jsme se s kolegou Robertem Sedláčkem v letos už 20 let starém filmu Tenkrát o sametové revoluci věnovali mezinárodnímu kontextu. Ono je vždycky lepší vidět vše jako vlastní vítězství. Film se reprízuje téměř každý rok a Člověk v tísni jej promítal jako jakýsi filmový manuál, „jak se dělá revoluce“, i v Bělorusku. Jenže tam to nikdy nebylo „jejich dělo“, tam byl na Putina nejen náš film krátký. Nyní je zase analogicky snadnější vidět příčiny porážky v transparentním, i když trochu koženě, vystupujícím Michalu Horáčkovi, domnělém vekslákovi, gamblerovi i vítači v jednom, než přemýšlet o tom, proti jaké přesile nejen on, ale i ostatní demokratičtí kandidáti stáli. V této perspektivě to nakonec bylo až překvapivě těsné.     

Kolega Robin Kvapil začal s filmovou diagnózou porážky od sebe a svých kolegů. Nabízí upřímnou a jedinečnou sondu do zákulisí volebního štábu, kde se před očima diváků rodí v přímém přenosu nejrůznější strategická rozhodnutí a debaty často přerůstají ve spory o to, jak nejlépe postupovat. Má být kandidát v Poslanecké sněmovně, když jeho návrh nejmenovat do funkce policejní mlátičku vyvolal ohlas a lidé začínají svolávat demonstrace, nebo vyrazit na týdny organizované setkání se sympatizanty v Plzni?


Není náhodou, že ve štábu textaře jde velmi často o hledání nejvhodnějších slov a pojmenování. Neustále se vše zapisuje a přepisuje… Má se Michal Horáček po oznámení kandidatury Miloše Zemana postavit proti svému „ponižování“ nebo proti samotnému Zemanovi? A co proti němu má postavit? Svůj program, nebo prostě jen sám sebe? Má útočit na kariérismus Jiřího Drahoše, nebo je to příliš osobní, zvláště když protikandidát ho v tu chvíli výrazně poráží v předvolebních průzkumech? Přiznám se, že tyhle pasáže patří k mým nejoblíbenějším. Připomínají složitost a nejednoznačnost každého jednání, a politického zvlášť. Zpřítomňují „nepopsaný list“ předtím, než se zaplní politickými hesly, taktikou pro televizní debatu nebo třeba „komunikační strategií v otázce uprchlíků“.    Zachycují zrod myšlení, učení se politice, třeba naivní či emotivní, ale opravdový.

Dlouhé hodiny debat a hledání nejpřesnějších formulací v zákulisí střídají veřejná vystoupení, ve kterých je jen těžké mít situaci plně pod kontrolou, byť jste přípravou strávili hodiny a hodiny. Rozhodnutí diskutovat v bulvární TV Barrandov znamená, že se musíte bolestivě smiřovat s podmínkami, které kladou oni: Zvou další hosty, kteří s tématem přímo nesouvisejí, aby vytvářeli mlhu bonmotů. Dovolí „satiru“ v podobě kytky donesené mluvčím prezidenta, která má „suplovat“ chybějícího protikandidáta, ale ještě předtím vás nesmyslně onálepkují za toho, kdo „není prospěšný pro lidi“. Jste na jejich hřišti a musíte hrát podle jejich ne-pravidel.     

Zlatý hřeb kampaně – zmíněné (ne)jmenování kozla zahradníkem alias komunistické mlátičky kontrolorem – můžete ve filmu vidět prakticky od začátku do konce. Mezi stovkami hodin záznamů z notebooku jsme našli větu Robina Kvapila „Mám nápad!“, kterou to všechno začalo.  

Ale dojde i na shora zmíněné svědky Putinovy. Ten výraz jsem si záměrně vypůjčil z názvu loňského skvělého filmu Vitalije Manského, který je tomu našemu v jedné věci podobný. Jako aktivní účastník tehdejšího budování putinovského kultu a autor v jedné osobě Manskij zpětně hodnotí onu dobu, kdy se v Rusku lámalo nejen tisíciletí, ale i křehká demokracie. Z jeho filmu tak vyrůstá i současný příběh české politiky, jehož malý výsek jsme se pokusili zaznamenat a zobecnit. Manskij má výhodu, že vypráví o vítězném globálním záporákovi, my jsme natáčeli sice klaďase, ale pouze lokálního a ještě k tomu čtvrtého v pořadí… Manskij ve filmovém komentáři utrousí, že se dnes za svůj tehdejší „propagační“ film nestydí, že s časem dokonce dozrál. Co si o svém působení (téměř) v politice myslí kolega Robin Kvapil? Na to se budete muset zajít podívat do kina. Startujeme už dnes a příležitostí není mnoho, tak je nepropásněte!
 




   poslední blogy:
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil