Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentu

Janis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét
07.02.2019 - Janis Prášil

Marek Kuboš v 90. letech se svými dokumenty vítězil na festivalech po celém světě, posledních 14 let se však marně pokouší zrealizovat další autorský projekt. Svůj plánovaný snímek Záložna stopnul, když nesehnal lidi, kteří by byli ochotni mluvit na kameru. Natáčení snímku Život plyne dál zastavil poté, co ho obyvatelé vesnice ze strachu z médií málem zlynčovali a musela zasáhnout policie. Takže se rozhodl rezignovat na svůj talent a v Posledním autoportrétu (2018) se veřejně loučí s kariérou dokumentaristy. Snímek, který získal zvláštní uznání v sekci Mezi moři na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a další ceny na slovenských festivalech Art Film Fest nebo Cinematik, přesahuje rozměr osobní zpovědi a poukazuje na proměnu nejen slovenského společenského ovzduší v novém tisíciletí.

Svobodná devadesátá

V uvolněné a svobodné atmosféře 90. let se točilo snadno, lidé neměli problém otevřeně mluvit na kameru, popisuje Kuboš podmínky, za jakých vznikala jeho první díla. O dvacet let později se k postavám vrací a navštěvuje hrdiny svého snímku Železniční stanice. II. třídy – Kraľovany z roku 1998. Zjišťuje, že dříve odvážní se nyní bojí říct, co si myslí, aby nepřišli o práci. Vrátila se atmosféra strachu, která tu v devadesátých letech nebyla. Je to jako za komunistů, přirovnává současnou společenskou atmosféru k dobám totality v Kubošově snímku režisérka Zuzana Piussi.

Poslední autoportrét je výjimečný v tom, že podobně jako dokumentární eseje Slepý Gulliver (2016) Martina Ryšavého pojmenovává společenské jevy. Vystihuje podmínky, v nichž tvoří současná špička slovenského dokumentu, pro kterou se vžil název Generace 90. Kuboš na svém příkladu ukazuje střet tvůrce s novým druhem nesvobody, která je jiná než před rokem 1989. Nespočívá v ideologii, ale v nekontrolované moci médií. Z těchto podmínek se zrodil nový typ „hrdiny“, který využívá přítomnost kamery k vlastní sebeprezentaci, pro seriózní dokumentaristiku však představuje problém, protože má minimální výpovědní hodnotu.

Krize autentického člověka

Kuboš tento typ postavy prozkoumává na příkladu sedmdesátiletého účastníka televizní soutěže Česko Slovensko má talent, zpěváka Jozefa, jenž má nacvičené, co bude říkat, a vymyšlené, z jakého úhlu ho bude kamera zabírat. „Neautentické“ postavy přicházejí na objednávku zábavního průmyslu a nalézají cílové publikum jak u televizních obrazovek, tak na sociálních sítích. Opačným příkladem je „autentická postava“ stárnoucího alkoholika Jana z Kubošova nerealizovaného snímku Život plyne dál. Svou nehranou přítomností před kamerou a životním osudem obnovuje pocit důvěry v pravdivost mediálního obrazu.

Poslední autoportrét ukazuje, že postkomunistická země zažila v 90. letech poryv tvůrčí svobody, ale že tato svoboda je krátkodobý jev, vyskytující se v okamžicích politického tání v 60. letech nebo během výměny režimů. V této dočasné tvůrčí svobodě se však zrodila výrazná generace tvůrců, která je schopná popsat novou společenskou realitu. Kuboš nyní kromě svého prvního hraného filmu připravuje i střihový dokument s pracovním názvem +/- 90, sestavený z rozhovorů, jež pořídil se svými kolegy při natáčení Posledního autoportrétu. Snad se mu přece podaří nalézt cestu, jak i v podmínkách limitované svobody pravdivě uchopovat realitu.

 





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová