Hrdinové s otazníkem

Štěpán Kubalík si ve svém blogu o rozhlasových dokumentech klade otázku, proč si neumíme spojit události minulé s aktuální situací. Je na vině jednoduchá schematičnost představy o hrdinství?
01.10.2015 - Štěpán Kubalík

Vlasta Burian parodoval exilového ministra zahraničí Jana Masaryka (zdroj: ČRo)

Český rozhlas v letošním roce realizuje rozsáhlý projekt s názvem Hrdina.cz. Myšlenka projektu byla inspirována především letošním šestistým výročím upálení Jana Husa a zároveň také sedmdesátým výročím Pražského povstání a ukončení druhé světové války. Součástí projektu je tak například seriál Rádio Retro 1938–1945 přinášející komentované koláže z dobového vysílání a představující málo známé příběhy z období druhé světové války. Anebo také právě probíhající hledání současného hrdiny v cyklu Hrdinové kolem nás vycházející z příběhů jedenadvaceti žijících Češek a Čechů, „kteří se rozhodli ve správný okamžik udělat správnou věc“. Nyní bych se chtěl zmínit o jiné sérii pořadů spadající pod tento rozsáhlý projekt, a to o Hrdinech s otazníkem, deseti krátkých (trvajících kolem deseti minut) hraných dokumentech, které mezi čtrnáctým a pětadvacátým zářím odvysílaly stanice Radiožurnál, Dvojka, Vltava a Český rozhlas Plus. Na Plusu byly jednotlivé díly odvysílány v pořadu Pro a proti, kdy po uvedení jednoho dílu cyklu vždy následovala debata dvou hostů. Postupně tak přišla řada na klasické „problémové“ postavy našich dějin dvacátého století, jako jsou bratři Mašínové, Vlasta Burian (pro jeho působení za protektorátu), Emil Hácha, Julius Fučík, Ludvík Svoboda či Pavel Wonka. Bohužel na žádnou hrdinku se nedostalo; máme jen samé hrdiny.

Jak uvádí sami autoři, smyslem seriálu a navazujících debat mělo být „rozptýlit černobílé vnímání osobností, které se nejednoznačně zapsaly do české historie posledních několika desítek let“. To není vůbec neambiciózní úkol. Podmínkou takovéto „dekonstrukce“ by ovšem ze všeho nejdříve mělo být přestat uvažovat v kategoriích „padouch, nebo hrdina“ a zaměřit se spíše na jednotlivé činy, motivace k nim a dobové souvislosti. To se většině dílů seriálu více méně daří. Soustředí se na kritické období života zvolené postavy a pokouší se, nakolik jim to velmi úsporná stopáž dovolí, umožnit posluchači zapojit vlastní představivost, postavit sebe sama na její místo a posoudit povahu jejích činů. V této souvislosti ale působí rozporuplně anketa na internetové stránce každého dílu (např. zde o bratrech Mašínech), v níž mají posluchači možnost hlasovat, zjednodušeně řečeno, opět na prosté ose dobro–zlo a jakékoli jemné nejednoznačnosti jdou stranou.

Nicméně pokud jde o naplnění snahy „rozptýlit černobílé vnímání“ historických postav, naráží seriál na jedno podstatné omezení. A tím je představa o povaze morálního dilematu, kterému musí hrdinové čelit. Až na díl o Pavlu Stehlíkovi, českém vojáku na misi v Afghánistánu v roce 2010, mají všechny sledované činy obdobnou povahu: jde o rozhodnutí učiněná v situaci, kdy je strana zla jasně identifikována. Z našich moderních dějin si tvůrci seriálu celkem tradičně vybírají dva takové nepřátelské režimy: nacistické Německo a totalitní komunistický stát. Jednotlivé postavy jsou tudíž posuzovány v podstatě pouze podle toho, nakolik se dokázaly této nepřátelské síle postavit na odpor (anebo naopak jí podlehly) a zda zvolené prostředky byly adekvátní. Typickým příkladem je Vlasta Burian přemítající o svém selhání, když přijal roli Jana Masaryka v nacistickém propagandistickém rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem. Anebo Miloš Kopecký meditující nad svojí účastí v režimním televizním dokumentu o emigraci. Oba podlehli v kritickou chvíli nátlaku ze strany protivníka, neobstáli a následně svých činů litovali, případně se je snažili odčinit. V tom spočívá jádro nejednoznačnosti jejich hrdinského statusu: nedokázali obstát vůči nátlaku nepřítele bezvýjimečně.

V seriálu se tak nesetkáme s případem, kdy by předmětem dilematu bylo rozhodnutí, co je vlastně vůbec správné učinit, čeho se vyvarovat a podle jakých základních hodnotových ukazatelů se lze v takové situaci ještě orientovat (do jisté míry se snad vymyká případ prezidenta Háchy, ale jeho situace je vykreslena jako postrádající skutečnou možnost volby). Je pozoruhodnou shodou okolností, že rozhlasový „rok hrdinů“ připadl právě na letošek, kdy je celá Evropa včetně naší země vystavena novému historickému dilematu, který nás nutí zaujmout stanovisko. Současná imigrační vlna z Blízkého východu nabízí příležitost osvědčit, jaké zásady skutečně vyznáváme. Nejedná se o situaci, která by nás stavěla do opozice proti jednoznačně vymezenému nepříteli, kterého je nutné porazit (jak je tomu u většiny vybraných hrdinů s otazníkem). Zde se musíme opřít o vlastní úsudek a empatii. Náš postoj vůči uprchlíkům by se měl orientovat základním smyslem pro solidaritu s potřebnými a pro lidskou důstojnost, která by měla být uznávána zcela univerzálně.

Je tedy trochu nešťastné, že zaobírání se hrdinskostí činů postav naší minulosti není s to oslovit naše dnešní rozhodování a jednání: ani z dokumentů samotných, ani z navazujících debat není nijak zřejmé, jaké poučení bychom si mohli odnést ze sledování jejich osudů pro naši současnost. A většinové postoje obyvatel naší země, včetně jejich politických reprezentantů, potvrzují, že jsme si skutečně nic neodnesli. Domnívám se, že z velké části je na vině právě příliš schematická představa o povaze odvážného či hrdinského činu, která spočívá v odolání nátlaku přicházejícímu zvenčí, od jasně daného nepřítele, a nikoli v překonávání vlastních předsudků a v ochotě skutečně se spolehnout na základní hodnoty, o kterých si namlouváme, že je vyznáváme. V této souvislosti se hodí připomenout analogii, která se dostala v poslední době do oběhu právě v kontextu debat o uprchlické vlně: na jednu stranu oslavujeme Nicholase Wintona jako hrdinu, ale jakoukoli spojitost jeho zkušenosti s naší přítomností si nepřipouštíme.




   poslední blogy:
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil
Co je to konstruktivní žurnalistika?Mediální analytik Milan Kruml ve svém dalším blogu představuje koncept konstruktivní kritiky a žurnalistiky, přičemž vychází z diskutované knihy dánského novináře Ulrika Haagerupa Constructive News.31.08.2017 - Milan Kruml
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Smrt jako turistická atrakceJanis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.27.07.2017 - Janis Prášil
Poznámky z Letní filozofické školy 2017Andrea Slováková přináší poznámky z Letní filozofické školy. Napříč mnoha obory od matematiky přes psychiatrii až po politologii se rozprostíralo téma přetržitosti a kontinuity.20.07.2017 - Andrea Slováková
Tahle země je našeJanis Prášil o Klusákově novém filmu Svět podle Daliborka13.07.2017 - Janis Prášil
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková
Když mladí nejsou tak úplně mladíMediální analytik z České televize Milan Kruml tentokrát ve svém blogu uvažuje o pojmu mladý televizní divák. Kdo to vlastně je a proč?22.06.2017 - Milan Kruml
Tvůrci počítačových her a idea autorstvíKinematografie i počítačové hry jsou kulturními průmysly a bezesporu vznikají kolektivně. V čem se však liší přístup autorů filmových děl a počítačových her?15.06.2017 - Helena Bendová