Homo Cynismus

Jan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.
05.04.2018 - Jan Gogola ml.

Republika Jágr

„Pane ministře, dneska už víme, koho budeme volit.“ „Né, mě přece volíte za koblihu, ne?“ V salvách bujarého smíchu pronesl první větu jeden z návštěvníků veletrhu zemědělské techniky a tu druhou tehdejší ministr financí Andrej Babiš, který hlouček kolemstojících pozval na panáka. Jedná se o situaci z filmu Ondřeje Šálka Republika Jágr, v němž Babiš poznamenává: „Tak Jaromír Jágr byl vždy pravičák a myslím si, že uznává ty hodnoty, že člověk to musí uchopit do rukou, že je to v jeho silách se sám vypracovat, že to není stát, který by se měl o nás starat. Že bychom měli být samostatní. On se spoléhá sám na sebe a tak by to mělo být i v životě, že lidi by se měli spoléhat sami na sebe…“ Tyto věty Babiš pronesl jako člen vládní koalice s KDU-ČSL a ČSSD, s níž dnes jedná o nové společné vládě, a to s tichou respektive hlasitou podporou komunistů neboli stran, jejichž program je založený na roli státu a pro které, alespoň ideově vzato, by mělo být velkopodnikatelské hnutí principiálním politickým protivníkem. 

Jedná se přitom o komunistickou stranu, která na konci roku 1989 vyloučila ze svého středu Milouše Jakeše. Ten se ve filmu Milda svěřuje s tím, že to nejhorší, co se může člověku stát, je vyloučení ze strany, jejímž generálním tajemníkem ještě pár dnů předtím byl. Z tohoto traumatu se vyznává nedlouho poté, co v obýváku svého útulně zařízeného bytu křičel na polemizujícího režiséra Pavla Křemena, že s ním hovoří podobně jako prokurátor vyslýchající Miladu Horákovou. Když se v jiné pasáži filmu disident František „Čuňas“ Stárek na úvod hospodského setkání představí jako člověk, který seděl ve vězení, když Jakeš seděl na ÚV KSČ, tak mu Jakeš letargicky odpoví, že tak jde život. Ten jeho šel i tak, že čerstvě založenou rodinu opustil kvůli studiu v Moskvě: „Tak tři roky byly zase pryč, toho rodinného života.“ Anebo tak, že za celá desetiletí strávená na ústředním výboru nezažil podle svých slov ani jedno přátelství.  

„Subjekty inštinktívne kolaborujú s niečím, čo ich ničí a robí bezvýznamnými. Trénujú neľudské perspektívy; utiekajú sa k chladu a veľkosti. Ich súhlas je adresovaný všetkému, čím ‚sami‘ nie sú, ale čo pomáha zatvrdnutému ja zabudnúť sa vo veľkom celku,“ píše v knize Kritika cynického rozumu (česky dosud nevyšla) německý filozof Peter Sloterdijk a charakterizuje tak i životní situovanost Jakeše zatvrzeného v celku velké ideje natolik, že ani s třicetiletým odstupem není schopný vnímat odlišnou zkušenost člověka sedícího vedle něj u piva.

Jakkoliv se ovšem Jakeše podařilo jeho soudruhům vyloučit ze strany se záměrem, že spolu s ním vyloučí i svůj podíl na vedení minulého režimu, tak z našich dějin jeho ani jeho éru vyloučit nelze. Jednohlasné ano při volbě předsedy ANO či třeba společné ano tohoto hnutí se soudruhy z komunistické strany v průběhu volby předsedy sněmovní komise pro kontrolu GIBS jsou přitom akorát zviditelněním kontinuity politického cynismu, který je stále v pohotovosti, akorát v uniformě jiného pluku: „Peniazom je všetko jedno. Ide o médium, v ktorom sa prakticky uskutočňuje stotožnovanie rozličného. Má jedinečnú silu uvadzať rozličné na společného menovateľa.“ KSČ jako společný jmenovatel různého je dnes nahrazena společným jmenovatelem v podobě ANOligarchie, funkcionáře stranického vystřídal funkcionář marketingu a cynismus Národní fronty se převtělil do cynismu Národní firmy.

Milda

Jestliže Jakeš uzavírá film tvrzením, že svět má vypadat tak, jak je popsaný v Manifestu komunistické strany, tak manuálem naší doby je Manifest strany firemní, která je vůdčí silou na cestě k materializovanému horizontu, a to snad za jakoukoliv cenu, což je právě ta situace, kdy je penězům neboli jejich vlastníkům všechno jedno. A není k tomu třeba ani pobytu cizích vojsk, tentokrát si jako okupanti sebe samotných vystačíme sami. Až s dychtivou dobrovolností se vzdáváme limitů týkajících se například střetu zájmů, trestního stíhání či evidence ve svazcích StB. Možná že motivací k volbě i takto kvalifikovaného premianta republiky je zahalení našich vlastních vin a prohřešků anebo těch, k nimž se teprve chystáme.

V každém případě se jako homo cynismus chováme jako celek, protože podoba nejen zde zmiňovaných hlav státu vyrůstá z těla společnosti. A mocní naakumulují jen tolik moci, kolik je jim umožněno. A to rovněž jednáním předcházejících i neomafiánských politických garnitur, ale i těch seriózních, které v povznášejícím kosmopolitním diskurzu nechaly například kategorii národa štítivě ležet jako sprostotu na ulici, aby tak nahrály těm, kdo se ji rozhodli sprostým způsobem uchopit. 

Odstupu ostatně nakonec podléhá i samotný Sloterdijk, jehož analýza sociálně-politického cynismu jakýmsi zen-cynismem až bezradně končí: „Čo sa dá ešte dodat? … V šťastných okamihoch, keď sa všetko darí, takže sa aj ten najenergickejší čin rozpúšťa v nečinnosti a my sme spontánne unášaní rytmom života, sa jako euforická jasnosť alebo pokojne v sebe odpočívajúca vážnosť náhle prihlási odvaha. Prebúdza v nás pritomnosť.“ Splývání s vesmírem je nepochybně podstatný předpoklad celostního vnímání, akorát si pak pro samotnou kontemplaci nemusíme všimnout třeba toho, jak kolem nás profrčí lid obrážející volební autobus Zemák s konečnou na Hradě, kde z něho bývalý prognostik v roli Mildy Tuzemáka vystoupí. Na Hradčanech pak ve snaze potupit premiéra mává hůlkou jako čakanem na návsi, aby tak akorát poukázal na mentální rozměr svůj a českého kontextu, který si ho dvakrát po sobě zvolil. „Cynik napadá vonkajší svet, pokúšajúc sa zbaviť ‚vnútorného konfliktu‘. … ;zlosť druhých ho zabáva. … ;vie si vychutnať vlastnú exhibicionisticků tendenciu; cynizmus je metódou dištancovania; narcistickú slasť vyvoláva obdiv vlastných duchaplných výrokov; napokon, vtipy sú vtipné samy o sebe.“ A o něco dále Sloterdijk dodává: „Individuálnu psychiku třeba odvodzovať od kultúry aspoň v takej miere, jako kultúru od psychiky.“

„Jako pro ten bulvár, když to řeknu zjednodušeně, to, že on je věřící, není nic moc zajímavýho… Prostě Jarda je věřící, hm. Jsme tady národ ateistů, takže se řekne hm a přejde se to, protože nás to nezajímá,“ poznamenává ve filmu Republika Jágr fotograf bulvárních novin v autě, v němž u Jágrova domu čeká hodiny na to, až Jarda vyjde ven, aby se ho mohl cvaknutím spouště potajmu zmocnit. Cvak. Dnes Jágr nehraje kvůli nedávnému zranění. A my jsme nejen bez víry, ale také bez důvěry. Právě takto emblematickou máme vládu. Vládne nedůvěra.  

Majitel stánku z úvodu dnešního blogogo vyzývá s Babišem postávající, ať pijí do dna, protože s místopředsedou vlády se nepije každý den. Jestli tam ještě nejsme, tak jakoupak asi bude mít to dno podobu…?


Autor je režisér, dramaturg a pedagog.




   poslední blogy:
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Krimi na obrazovce – jinak, a přesto stejněMediální analytik České televize Milan Kruml v dnešním blogu odhaluje trendy v televizních kriminálkách a odvážných pokusech německé televizní stanice o jejich inovaci skrze účinkování reálných policistů spolu s herci.16.08.2018 - Milan Kruml
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil