Dostat se lidem pod kůži

Petr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.
25.04.2019 - Petr Fischer

Z německého TV pořadu Menschen hautnah (v překladu Dostat se lidem pod kůži). Foto: WDR

Podle jedné staré definice je smyslem umění zobrazovat něco, co obvykle zobrazitelné není. Dotýkat se něčeho, čeho se obvykle nedotýkáme, nebo se ani dotknout neumíme; slyšet neslyšené, vidět neviděné. Umění se tedy podobá něčemu, čemu se kdysi říkalo zázrak, jak občas u svých „uměleckých akcí“ připomíná Kateřina Šedá. A každý takový zázrak je objevením nových souvislostí, nových obzorů, kusu nového světa.

V dokumentárním filmu se takové umělecké objevy obvykle týkají sociální reality, méně už pojmově idealizovaných procesů, které v něm vládnou, či strategií, díky nimž se nám vůbec něco zjevuje, případně způsobů zobrazování, konceptualizace, jinak řečeno je tu více praxe než teorie. Oko kamery v dokumentu nejčastěji proniká sociálním polem přes konkrétní lidi, přes hrdiny, na jejichž příbězích se předvádí a má ukázat i něco, co není ryze individuální a co individualitu nějakým způsobem přesahuje, takže si to po zhlédnutí dokumentu můžeme kromě emocí odnést s sebou. Něco, co se stává majetkem humanity vůbec, zázrak proměněný v trvalou a přenositelnou, ale i znovu obnovovanou a variovanou zkušenost.

Pozoruhodné je, že v tomto smyslu mohou být dokumentárním uměním i televizní publicistické série, sloužící k přiblížení hraničních sociálních jevů, jejichž zkoumání má na první pohled poněkud bulvární nádech, neboť se zdá, že kamera jde především po senzaci, která diváky zaručeně přitáhne. Německá veřejnoprávní televize WDR kupříkladu už 23 let vysílá cyklus Menschen hautnah, tedy doslova něco jako Dostat se lidem pod kůži. Když jsem o Velikonocích v Řezně náhodou viděl kousek dílu Nejsme chudí, jen nemáme peníze (Wir sind nicht arm, wir haben nur kein Geld), pojednávajícího o životě několika rodin s nedostatkem prostředků na obživu, došlo mi, že tohle umění jakožto odhalování či zjevování sociálního zázraku dnes zatraceně potřebujeme.

Ne snad, že bych netušil, že budeme sledovat problémy s nákupem jídla, starosti o dětské oblečení či o možnost studovat na střední škole, která ani pro děti v bohatém Německu není samozřejmá. To všechno jsem už buď zažil, nebo někde viděl či slyšel vyprávět. Šlo o uvědomění jiného typu. O vědomí, že tyto zkušenosti s hranicí nejobyčejnějších starostí se tu předvádějí právě proto, že jsou už společnosti cizí, že je nechce mít, že je nevidí nebo nechce vidět. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, nemohlo by být téma do pořadu Menschen hautnah vůbec zařazeno. Televize je musí předvádět, čímž mimochodem plní svou veřejnoprávní roli, protože se ve společnosti běžně nezjevuje. Ba co víc, ani si je už nepřipouštíme, neumíme si je představit.

Právě ztráta sociální představivosti je zřejmě jednou z hlavních příčin dnešní krize západních společností. Schopnost představit si odlišnou sociální realitu a potýkat se s ní jako se svou, tedy projevit soucit, je přesně to, co Rousseau a po něm řada dalších považuje za základ lidské společenské smlouvy. Přicházíme-li o toto pojivo, pak není divu, že společnost dělá dojem chaotického fragmentárního tělesa, které si samo se sebou neví rady.

Kamera v Menschen hautnah nahrazuje tuto amputovanou sociální imaginaci tím, že se ji ve velmi věcně (citově se tu nevydírá) podávaném obrazu snaží u diváků znovu spustit, což chladné médium televize (nezapomínejme na Marshalla McLuhana), vyžadující účast, participaci, dokáže velmi rychle a snadno. Publicistika se tak stává uměním právě proto, že náhle nechává pocítit něco dávno necítěného.

Jistě, máte pravdu, je to naprostá banalita, která zdánlivě beze stopy zmizela ze scény ve chvíli, kdy jsem po pár minutách přepnul na Evropskou ligu ve fotbale. Jenže něco tu navzdory všemu přece jen zbylo; něco banálního, leč důležitého po takových setkáních nakonec vždycky zůstane – a právě z takových banalit žije život. Osobní i ten společenský.






   poslední blogy:
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Spor o umění aneb Když média bavíMediální analytik Milan Kruml přibližuje žabomyší spory rakovnických zastupitelů o novou sochu Sisyfa, která by od letošního léta měla stát v Rakovníku. O místní „kauze“ vtipně informoval i rakovnický týdeník Raport. A pak prý že z novin už zmizel humor!11.04.2019 - Milan Kruml