Dokument – zločin vykonaný na bulváru

Filozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?
27.06.2019 - Petr Fischer

Po premiéře filmu Český sen (2004) se objevily výkřiky, že tvůrci manipulovali lidmi a uváděli je v omyl. Takové filmy si prý nezaslouží označení dokument. Co si tedy dokumentu může a nemůže dovolit?

Ta otázka se mi pořád vrací, v poslední době stále častěji. Poprvé se mi postavila do cesty po premiéře filmu Michaela Moora Bowling for Colombine (2002). Tehdejší kandidát na prezidenta Václav Klaus označil film za manipulaci a důsledně v souvislosti s Moorem vyškrtl slovo dokument. To, že šlo o documentary feature, tedy o celovečerní (divácky zaměřený) film dokumentárního charakteru, v němž jsou takové „manipulace“ v zájmu hry povoleny, Klause moc nezajímalo. Kde je tedy etická hranice dokumentu?

Totéž se opakovalo po premiéře filmu Český sen (2004) Víta Klusáka a Filipa Remundy. Tehdy se roztrhl pytel s výkřiky, které požadovaly vrácení peněz do Státního fondu kinematografie, protože Remunda z Klusákem manipulovali lidmi a uváděli je v omyl. Filmy, které manipulují a záměrně uvádějí v omyl, jedno že pro hru samu, prý nemají právo nést označení dokument. Šlo o senzaci, říkalo se, o slávu mediální i na bulvárech, a něco takového si dokument nesmí dovolit. Jenže co si ještě může dokument dovolit? Kde je hranice možného a nemožného? Dá se nějak změřit či nastavit jako clona do kamery, která pak v nevhodnou chvíli zapípá a řekne: „STOP“?

V televizi běží řada pořadů, které jsou zařazovány mezi dokumenty a v nichž kamera bezostyšně leze lidem do postele, někdy i do vnitřností – to když se odhalují všelijaké třinácté komnaty operačních zákroků či bujících rakovin, a manipuluje se tak s lidským strachem. Tvůrci se vydrží dívat dlouho a „stop“ říkají většinou jen tehdy, když si o to řekne snímaný člověk. Zdá se tedy, že etická hranice dokumentu je na straně snímaného subjektu, který nabízí svou intimitu do té míry, kam až to dokáže. Rakouský režisér Ulrich Seidl toto předávání a nabízení intimity umí protáhnout hodně daleko, takže v divákovi, který sleduje takový společenský striptýz, vzniká pocit studu, odporu a hnusu. Přitom Seidl často dokumentární scény dohrává, což je nakonec úplně jedno, protože tak jako tak jde o zobrazení skutečných možností reality lidské existence, přítomné v osobní, ale u Seidla ještě více v kolektivní fantazii. Dokument dokumentuje tuto imaginativní realitu v jejích možnostech, tak jako Český sen dokumentoval algoritmy reklamního stroje a práce s mozkem konzumentů.

Vzpomínám, jak se při projekci Seidlova filmu Ve sklepě (2014) na jihlavském dokumentárním festivalu jedna dívka zoufale rozbrečela, protože už nebyla schopna sledovat předváděnou show rakouských úchylností. „Proč to ukazujete? Proč to točíte? Tohle je zločin!!!“ Hranici tedy překročil tvůrce? Snímaný subjekt? Divák, který nevydržel? Nebo hranice vzniká ve společném působení celého trojúhelníku? A dá se tato hranice určit nějak jinak než tím, že se film pustí (pomineme-li samozřejmě, že film nesmí porušovat zákonné normy) a ukáže se, co a jak? A nakonec se nabízí otázka míry: je větším zločinem časosběrné hromadění emocí Heleny Třeštíkové, Klusákovo zkoumání virtuálního nacisty Daliborka, nebo třeba Seidlovo předvádění rakouských společenských perverzí?

Je skutečně předvádění rakouských společenských perverzí ve filmu Ulricha Seidla Ve sklepě (2014) zločinem, jak prohlásila zděšená divačka?

Film je dotykové médium, jakkoliv se zdá, že se nás přímo fyzicky – médiem samým – nijak nedotýká. Dokumentární film, který navíc odkazuje přímo k realitě, se nás dotýká právě proto, že vždy nějak překračuje hranice dobrého vychování. Vynáší na veřejnost to, co ve společnosti běžně není vidět, co se schovává, za co se potenciálně stydíme. Oko kamery odhaluje neviděné, a pak to ve filmu nabízí k veřejné voyeurské podívané. A ještě ke všemu se tváří, že toto je realita sama. Dokumentární film je v tomto smyslu vždy bulvární, protože zveřejňuje tajemství a dává ho k dispozici bezohledné veřejnosti. Dokument (ale ještě spíše film jako takový) je zločinem vždy. Spoluviníkem jsou tvůrci, diváci a „herci“. Je to společné spiknutí, v němž se dotýkáme neviděného a v jistém smyslu zakazovaného. Český sen ukazující mechanickou hloupost a sofistikované programování konzumentů; Michael Moore odhalující perverzní moc zbraně; Helena Třeštíková zobrazující nutnost proměny a rozpadu vztahů, nebo rozpad osobnosti. A divák je pak tím, kdo soudí za spáchaný zločin, kterého se účastnil, přičemž jen menší skupina lidí je obvykle schopná v kritickém soudu za toto spolupachatelství přijmout odpovědnost.

Klausovo „Ne, ne, ne…“ Moorově dílu i politická a ideologická kritika Českého snu (státní peníze nemůžou podporovat podrývání systému) jsou výrazem zuřivé obrany spolu-viníka, který se odmítá přiznat, a přitom právě na něm je paradoxně nejlépe vidět, že byl filmem skutečně dotčen a že tudíž film byl filmem, ba dokumentem.

V tomto smyslu by se nakonec dalo říct, že otázku po etické hranici dokumentu nelze nikdy zodpovědět předem. Objeví se teprve ve chvíli, kdy se potenciální viníci sejdou v jednom místě a dovedou společnou věc do konce, nebo ne. A nikdo z nás nikdy předem neví, zda bude schopen zločin vykonat, natož aby dokázal říct, že se k němu je schopen přihlásit. Vinu přece nesou vždy ti druzí…     

Film Michaela Moora Bowling for Colombine z roku 2002 označil ve své době Václav Klaus za manipulaci a důsledně v souvislosti s Moorem vyškrtl slovo dokument. Překročil Moore opravdu hranice dokumentu? A čím? 




   poslední blogy:
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková