Choroba, tvár, krajina – 5. október

Mária Ferenčuhová svůj první letošní blog věnovala filmu slovenského kameramana Martina Kollára 5. október, který má svoji premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterrdamu.

Sú témy, na ktoré ako diváci obyčajne nemáme náladu. Znepokojujú nás, rušia, poukazujú na našu vlastnú konečnosť. Nevyžadujú od nás občiansky postoj a vlastne ani názor. Iba prijatie. Možno aj preto vážne ochorenia, zväčša s drastickým priebehom liečby a nezriedka aj s fatálnym koncom, neprenikajú do autorskej dokumentárnej tvorby  na Slovensku príliš často.

To, že som použila všeobecný pojem „ochorenia“, je vlastne veľmi príznačné. Rakovina, ako jedna z najčastejších príčin úmrtia v civilizovanom svete, ale aj ako dočasná súčasť života mnohých vyliečených zostáva v slovenskej spoločnosti v istom ohľade stále tabu. Vágnosť pojmu „ochorenie“ o tomto tabu nielen svedčí, ale ho aj priživuje.

Zo všetkých médií na nás pritom vyskakujú informácie o laboratórnom a farmaceutickom výskume rakoviny, o nedávno prevalené afére nemocnice, ktorej zamestnanci predávali do zahraničia chemoterapeutiká určené pre slovenských pacientov, ale i správy o  alternatívnych a netoxických metódach liečby onkologických chorôb. Lenže práve ony robia z rakoviny čosi zvecnené, inštrumentalizované a odtrhnuté od prežívania chorého.

Len veľmi málo filmových tvorcov túto hranicu zvecnenia choroby a inštrumentalizácie jej liečby prekročí. Len málo ich presne pomenuje tému, neuhne od nej pohľadom, a zároveň citlivo sprevádza chorého čo možno najdlhšie, niekedy až do samého konca, ako to robia napríklad „thanatografické“ (thanatologie je věda zabývající se umíráním a smrtí – pozn. red.) dokumenty Epilóg (2011) Manna Lanssensa alebo Zbohom, Hollywood (2013) Hernyho Corru.

Na Slovensku sa o citlivé zachytenie vnímania a prežívania človeka s tumorom celkom nedávno pokúsil fotograf a kameraman Martin Kollár vo svojom režijnom dokumentárnom debute 5. október – v portréte svojho brata, ktorý sa pred plánovaným chirurgickým zákrokom vyberie na niekoľkomesačnú cyklotúru.

5. október však nie je thanatografickým filmom. Sleduje iba výsek času: obdobie pred operáciou. Zachytáva teda človeka, ktorý stále žije život zdravého a veľmi na ňom ľpie, hoci si so sebou ako živý batôžtek všade nosí svoj nádor. Iba veľmi pozvoľna, podľa diára takmer 5 mesiacov po diagnostike, sa odhodláva na život pacienta. Nevieme, prečo to trvá tak dlho, dokonca naisto nevieme ani to, či je nádor zhubný, akurát z diára sa dozvieme, že operáciou sa šance muža na prežitie zvýšia z 8 % na 50 %.

Martin Kollár vo svojom filme nebúra spoločenské tabu rakoviny. Nehovorí o nej, nepomenúva ju, rakovina v tomto prípade nie je témou filmu. Kollár však cielene pracuje s najzreteľnejšími vizuálnymi indexami „fatálnej choroby“: sníma bratovu zdeformovanú tvár, vyšetrenie magnetickou rezonanciou, pridáva denníkovú zmienku o operácii aj s prognózou prežitia. No zároveň divákom ponúka aj iné, dôležitejšie indexy, a to indexy vnímania choroby hlavným protagonistom. Sú dvojaké: úzkosť z jej zvecnenia (a teda z „liečby“, resp. boja proti nej), ktorá sa napríklad v úvodnej nemocničnej scéne prejavuje držaním tela protagonistu, a akúsi samozrejmosť života s nádorom, ktorú vidíme prakticky vo všetkých ostatných obrazoch. Až tieto indexy vnímania choroby určujú tému filmu: je ňou zostrené, bdelé, takmer zenové vnímanie sveta okolo; prežívanie každého okamihu tak, akoby bol posledný.

Takéto vnímanie je typické pre človeka, ktorý si svoju smrteľnosť pod vplyvom choroby uvedomuje naliehavejšie ako ostatní. Takéto vnímanie je typické aj pre fotografov (a umelcov všeobecne) či filozofov. Autor filmu Martin Kollár je v prvom rade fotograf. Film tak ponúka zdvojené vnímanie: citlivosťou fotografa sa nám snaží sprostredkovať citlivosť protagonistu.

Základnú kostru filmu 5. október tvorí minimalistický naratív o zdravom človeku s nádorom, ktorý sa má premeniť na pacienta. No živé telo filmu utvárajú predovšetkým fotografické obrazy krajiny viac alebo menej zasiahnutej civilizáciou. Kollár nám núka krásu v čistom stave, krajinné výjavy s doslova metafyzickým presahom – od vzdušných vírov na hladine mora, cez choreografie kŕdľa sťahovavých vtákov vo vetre, až po „solarisovské“ riasy vo vode. Zároveň si pozorne všíma veselé i smutné strety i zrážky prírody s ľudskou činnosťou – kravy zvedavé na stan, mŕtvu líšku, ktorá skončila ako  basreliéf na ceste, čajky vytŕhajúce zemiakové hranolčeky priamo z ruky, i zem premenenú umelinovým súknom na artefakt. Kollár stále konfrontuje prírodnú krajinu s umelými prvkami: rieku s továrňou, horizont s priemyselnými budovami, kopec s cikcakom vozovky. Prípadne porovnáva mieru umelosti dvoch umelých vecí:  makety diaľnice a „živej“ diaľnice, ktorá je však kontrolovaná figurínou robotníka mávajúceho umelou rukou.

Podobne ako hľadá vizuálne kontrasty i analógie vo viditeľnom svete, nenápadne ich nastoľuje aj v súvislosti s chorobou svojho brata. Ako krajina prijíma zásahy ľudskej činnosti, odhodláva sa aj protagonista prijať zásahy medicíny do svojho tela.

Metafory, ktoré Martin Kollár (alebo jeho brat) v súvislosti s chorobou používa, nie sú vojenskými metaforami boja proti zákerne útočiacemu nepriateľovi nasadzujúcemu sily na hlavnom fronte, prípadne aj na skrytých pozíciách, či potreby jeho ostreľovania gama lúčmi alebo ničenia chemickými zbraňami, na aké poukazovala už Susan Sontagová v knihe Choroba ako metafora (1977). Nepoužíva ani metafory tajných služieb vyhľadávajúcich nepriateľa vo vlastných radoch, s ktorými medicína narába dnes, napríklad pri popisovaní onkologickej imunoterapie. Ide skôr o prírodné metafory rastu a úbytku, metafory meniacej sa tváre krajiny, metafory očakávania alebo symbiózy – podľa kresbičky v diári doslova tehotenstva! –, teda metafory, v ktorých je nádor vnímaný ako súčasť tela a choroba ako súčasť života postihnutého človeka. Sontagová píše, že militantná terminológia permanentného ohrozenia i vyzývanie na „boj“ s chorobou pacientov nevyhnutne vysiľujú, tak ako vojna vysiľuje celú krajinu. Kollárove metafory gestácie, rastu a následného „cisárskeho rezu“ sú naopak znakom prijímania choroby a zbierania síl na stret s civilizáciou, na zrážku s medicínou, o ktorej vie, že krajinu jeho tela môže zničiť, ale môže ju aj zachrániť pred skazou. A to aj napriek ich biologickej neadekvátnosti i znepokojivej prírodnej scéne, kde Kollárov brat, malá postavička v zelenom, blúdi v kopcovitom lese a napoly vydesene, napoly odhodlane nakoniec pozrie do kamery. 

5. október je výnimočný vo viacerých ohľadoch. Je nielen dielom fotografa s jedinečným pohľadom, ale prináša aj zmenu paradigmy vo vnímaní chorôb s dôrazom na vnímanie pacienta, ktorý s chorobou viac žije než na ňu zomiera. Táto nenápadná zmena orientácie, toto zaostrenie pozornosti na prijímanie choroby ako súčasti života – súčasti, ktorá sa vymkla spod kontroly ako rieka z koryta – je pre mňa rovnako významné ako premena protagonistu zo spustnutého cyklistu s marxovskou bradou na charizmatického muža v klobúku.





další blogy autora:

Nespoznaný – bulvár alebo citlivý portrét?Bouřlivé diskuze vyvolal slovenský film Nespoznaný o životě Richarda Müllera. Mária Ferenčuhová však Remův film obhajuje a srovnává jej s Cooltúrou, jež Nespoznanému předcházela.01.12.2016 - Mária Ferenčuhová
Kríza filmového komentára vo filme GardaIvan Ostrochovský svým filmem Garda pobouřil nejen slovenské historiky a dostal se tak do nepříliš bezpečné pozice. Jak z této krize ven a zda se v ní Garda ocitla oprávněně, píše ve svém blogu Mária Ferenčuhová.23.07.2015 - Mária Ferenčuhová
Tak ďaleko, tak blízko... ale ako vlastne?Strukturální analýza nového celovečerního dokumentu Jara Vojteka14.05.2015 - Mária Ferenčuhová
Rozpomínanie sa a spomínanie.
Slovenské dokumentárne filmy s terapeutickým účinkom
Jak se současné slovenské dokumenty vyrovnávají s minulostí? Má ponor do hlubin minulosti i terapeutický rozměr? A kde začíná obrušování hran? I o tom je nový blog Márii Ferenčuhové.05.03.2015 - Mária Ferenčuhová

O čom hovoríme, keď hovoríme (a robíme filmy) o dejináchNárod v dokumentu, aneb co o dokumentární reflexi slovenského „já“ prozrazuje srovnání Křehké identity Zuzany Piussi a Ve stínu krále Svatopluka Jakuba Julényho11.12.2014 - Mária Ferenčuhová
O číslach, viditeľnosti a Audiovizuálnom fondeMária Ferenčuhová se bude v prostoru dok.blogu pravidelně věnovat slovenskému dokumentu. Ve svém prvním příspěvku hodnotí, k jakým výsledkům vedla zvýšená finanční podpora dokumentární tvorby v posledních pěti letech.09.10.2014 - Mária Ferenčuhová

   poslední blogy:
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil