Archiv a archeologie

Lze Foucaultův pojem archivu aplikovat na jeden z pořadů Českého rozhlasu? Zamyšlení nad veřejnoprávní archeologií na stanici Plus.
02.04.2015 - Štěpán Kubalík

Michel Foucault ve své pracovně. Jak podle jeho Archeologie vědění vypadají archivní hlubiny Českého rozhlasu?

„Archiv je především zákon toho, co může být řečeno, systém,
který vládne zjevování se výpovědí jako singulárních událostí.“
Michel Foucault: Archeologie vědění

Trocha teorie úvodem

Foucaultův pojem archivu určil historii nové pole zkoumání a stal se jedním z nejfrekventovanějších konceptů poststrukturalismu. Archivem jsou míněny, velmi zjednodušeně řečeno, struktury mocenských vztahů ovládajících celek výpovědí určité epochy, společnosti, kultury či civilizace. Tyto podmínky určují, jaké výpovědi z obrovského množství v daném jazyce zformulovatelných tvrzení budou upřednostněny, jaké upozaděny a které vůbec nevzniknou či nebudou považovány za smysluplné, a tudíž hodné zaznamenání – a budou tedy nenávratně zapomenuty. Ne všechny myslitelné kombinace znaků (pro jednoduchost: ne všechny gramaticky správně utvořené výroky) mohou být proneseny kdykoli, kýmkoli a za jakékoli situace. „Nezáleží na tom, kdo mluví,“ cituje Foucault v této souvislosti frázi vyzdvihující na jednotlivci nezávislý význam (a případnou pravdivost) jako hlavní hodnoty výpovědi a dodává: „Ale to, co říká, neříká odkudkoli.“

Zkoumání archivu spočívá v odhalování tzv. historického apriori – tedy „a priori, jež není podmínkou platnosti soudů, nýbrž podmínkou reality výpovědí“; nejde o to, co umožňuje „legitimizovat nějaké tvrzení, nýbrž (co umožňuje) izolovat podmínky objevování se výpovědí.“ Jde tedy o zkoumání pravidel, jichž si nejsme v okamžiku pronášení výpovědi vědomi. Nicméně, tato pravidla výskyt výpovědí řídí (proč právě v této konkrétní situaci, v této konkrétní podobě bylo možné pronést to, co bylo proneseno). Tyto podmínky se ukazují teprve s časovým odstupem, pro aktuální výpovědi je nelze popsat: „Pro nás samotné (je) nemožné popsat náš vlastní archiv, protože se nenachází uvnitř pravidel, podle nichž mluvíme.“

Skutečnost, že pouze některé výpovědi jsou myslitelné v určitých situacích a jen za podmínky, že je pronesou lidé v určitém postavení, je jednoznačně výrazem distribuce moci ve společnosti. Na výpovědi se tudíž přestáváme dívat jako na nevyčerpatelný zdroj významu, který těžíme interpretací, ale chápeme je jako „statek – konečný, vymezený, žádaný, použitelný (...), který počínaje svou existencí (...) klade otázku moci; statek, který je ze své podstaty předmětem boje, a to boje politického.“

Monument nebo dokument?

Foucaultovo pojmosloví se připomíná, když čteme charakteristiku jednoho z pořadů Českého rozhlasu Plus, který se nazývá prostě Archiv Plus. Tento pořad, vysílaný každý pátek od osmi hodin večer, je věnován prezentaci výsledků propátrávání archivu Českého rozhlasu. I svoji činnost označují tvůrci pořadu shodným termínem, jaký používá Foucault, když hovoří o zkoumání archivu: věnují se archeologii („Poslouchat archivní rozhlasové záznamy je činnost, která se podobá archeologii, nebo chcete-li, zlatokopectví: než narazíte na žílu, čeká vás spousta hlušiny, ale výsledek pak stojí za to.“). V jakém smyslu hovoří o archeologii Foucault? V souladu se svým pojetím archivu nepovažuje jednotlivé promluvy za dokumenty, ale za monumenty: nestavíme se k nim jako k něčemu, co by mělo mít interpretovatelný význam, ale jako k faktům, jejichž výskyt lze pochopit jedině v celku ostatních faktů; izolovány jsou jen mlčenlivými pozůstatky minulosti – monumenty dávno zaniklých civilizací – které odhalují tradiční archeologové – samy sebe také nevysvětlují, pouze existují a odkazují k minulosti. „Archeologie nechápe diskurs jako dokument, jako znak jiné věci, jako prvek, jenž má být transparentní, u nějž je však třeba překonávat obtížnou neprůhlednost (...), nesnaží (se) rekonstruovat, co si mohli lidé myslet, chtít, zakoušet, o co usilovali, po čem toužili přesně v té chvíli, kdy jimi byl diskurs vysloven.“

Není ale mým záměrem zde upozorňovat na nějakou povrchní, nahodilou terminologickou podobnost mezi Foucaultovými pojmy a popisem dramaturgie jednoho pořadu ČRo. Domnívám se, že připomenutí Foucaultovy koncepce archivu zde má své věcné opodstatnění.

„Archiv Plus nabízí autorský pohled na výročí týdne a měsíce, převratné historické události i dějiny všedního dne. Známé i zapomenutější osobnosti, události a příběhy, které měly význam pro českou, slovenskou, někdy i evropskou a světovou historii dvacátého století.“ V případě pořadů Archivu Plus se bezesporu jedná o dokumentární tvorbu; jde jednoduše o historické dokumenty. Práce s historickým materiálem je specifickým typem dokumentární tvorby, která zcela vychází ze svědectví, jež po sobě zanechali sami účastníci událostí, o nichž má dílo pojednávat. Jakým způsobem se dá v tomto žánru uplatňovat „autorský pohled“? V podstatě se nabízí pouze dvě možnosti. Za prvé lze historické materiály používat jako ilustraci explicitní interpretace událostí, dokumenty jsou v takovém případě vybrány a poskládány tak, aby doložily preferovaný výklad dějin. Tato interpretace dodává výslednému tvaru jednotící strukturu. Druhou možností je přístup, který bychom mohli označit jako velmi volně pojatou „foucaultovskou“ archeologii, tedy nechat dochované zdroje promlouvat samy za sebe – ovšem v jejich úhrnu – a pokoušet se vysledovat v této mase památek pořádající princip, „zákon toho, co mohlo být řečeno“.

Archiv v praxi

Jaká strategie se nachází v pozadí dokumentů z pořadu Archiv Plus? Obávám se, že ani jedna. Jsem si dobře vědom, že uskutečnit druhý typ projektu by znamenalo v podstatě reprodukovat dobové vysílání v jeho úplnosti. Nemohu tedy zcela vážně tvůrcům vyčítat, že se nevydali touto cestou. Ale je nezbytné ji uvažovat, abychom měli představu, co znamená o ni usilovat, nebo na ni naopak rezignovat. Skutečný zádrhel tedy spočívá v tom, že se autoři nevydali ani druhým směrem: své koláže nepředkládají jako doplněk či potvrzení zvolené interpretace historických událostí, ke které by se explicitně přihlásili a vystavili by se tak možné polemice. Výsledkem jejich práce je jakýsi hybrid: na jednu stranu jsou jednotlivé archivní materiály předkládány jako neproblematicky vystihující dané období, jako kdyby dokázaly samy za sebe, vytržené z kontextu, jednoduše vyjevovat význam; na druhou stranu je nám ale předkládán výběr záznamů, který se zkrátka musel řídit nějakým kritériem, a zároveň je doprovázen, byť velmi úspornými, komentáři tvůrců. Tyto komentáře nejenže neosvětlují princip výběru prezentovaného materiálu, ale často jen cosi „významně“ naznačují. Získáváme tak sice jednoznačně ideologicky (v širokém smyslu toho slova, tj. jistý systém hodnot prosazující) filtrovanou prezentaci minulého období, která se ale díky absenci otevřeně přiznaných východisek pokouší tvářit jako odhalování jediné pravé povahy historických událostí.

Svoji námitku směřuji především na „nekonečný“ seriál – proplétající se mezi těmi díly Archivu Plus, které jsou věnovány oněm „příležitostným“ tématům, jako jsou výročí, významné osobnosti apod. –, jenž posluchačům přibližuje události odehrávající se před čtvrtstoletím od aktuálního vysílání. V letošním roce jsme si prozatím mohli vyslechnout pět pořadů spadajících do této řady: druhého ledna byl cyklus věnován volbě nového československého prezidenta v prosinci 1989, šestnáctého pak novoročnímu projevu nově zvoleného prezidenta Václava Havla (a dalším lednovým událostem), dvacátého února byl odvysílán díl přibližující Havlův projev v Kongresu USA a další jeho aktivity z února 1990, týden na to se relace věnovala dění v československém parlamentu v únoru 1990 a prozatím poslední odvysílaný díl s názvem Drancování, odsun a vězeňský syndrom se zaměřil především na odsun sovětských vojsk a opět na pracovní program prezidenta Václava Havla.

Pro lepší představu o práci autorů pořadu s archivními materiály postačí, soustředíme-li se na tento poslední odvysílaný díl. V něm si jednak vyslechneme zcela nekritickou adoraci podnikatele Tomáše Bati – jehož slova pronesená během březnové návštěvy Zlína působí, podle autora pořadu, „mezi tehdejší záplavou stížností, výmluv a sebemrskačství (...) jako poselství z úplně jiného světa“. Bez dodání jakéhokoli širšího kontextu je tu odvysílán rozhovor, v němž Baťa mimo jiné vykresluje idylickou představu demokratické společnosti, z níž se ale jaksi vypařily jakékoli vlastnické vztahy a souvislost mezi nimi a politickými zájmy jedinců. Ovšem asi úplně nejvýmluvnějším příkladem je uvedení ukázky z Hovorů z Lán, v níž Václav Havel uvažuje o analogii mezi vězeňským syndromem, jímž trpívají propuštění trestanci, a pocity většiny členů společnosti, která přechází z totalitního zřízení na demokratické. V tomto úvodu zazní: „Věříme, že jak její téma (Havlovy úvahy), tak vyznění jsou pro naši společnost právě dnes hluboce aktuální.“  Není obtížné odhadnout, k jaké současné události mluvčí odkazuje a jaký postoj svým výrokem posluchačům podsouvá. Nehledě na zoufale schematické vidění světa, k němuž se tím hlásí, připadá mi takto ahistorické a manipulativní zacházení s dobovým pramenem jako výraz skutečně hluboké bezradnosti tváří v tvář historickým dokumentům a možnostem jejich poznání.

Ve světle uvedených poznámek mám za to, že by bylo nejlepší (přičemž pomíjím vysoké náklady), kdyby Český rozhlas zdigitalizoval celý svůj archiv a dal jej posluchačům volně k dispozici na internetu. Domnívám se, že tak by odvedl lepší veřejnou službu, než jakou nabízí v podobě Archivu Plus.





další blogy autora:

Hrdinové s otazníkemŠtěpán Kubalík si ve svém blogu o rozhlasových dokumentech klade otázku, proč si neumíme spojit události minulé s aktuální situací. Je na vině jednoduchá schematičnost představy o hrdinství?01.10.2015 - Štěpán Kubalík
Postavíš se tváří v tvář válce a žasneš,
že je to možné
Štěpán Kubalík si v souvislosti s dokumentárním cyklem Příběhy 1. světové války klade otázku, zda vůbec dokáže současné lidstvo pochopit hrůzy války a poznat svého nepřítele.13.08.2015 - Štěpán Kubalík

Nic netrvá věčně. Dokument a smysl koncůRozhlasový dokument Beznaděj – někdy zvítězíš, právě když prohraješ Karolíny Opatřilové vyprovokoval Štěpána Kubalíka k opětovnému položení otázky po hranicích dokumentu. Jaký je rozdíl mezi dokumentem a reportáží?11.06.2015 - Štěpán Kubalík
Téma a příběhPrestižní přehlídky Prix Europa 2014 se mezi desítkou nejlepších zúčastnil i český radiodokument Máma v kalhotách. Jak se liší od vítězného švédského díla?29.01.2015 - Štěpán Kubalík
Mezi reportáží a rozhlasovou hrouŠtěpán Kubalík srovnává obsahovou náplň i způsob zpracování dvou „vlajkových lodí“ radiodokumentu Českého rozhlasu – pořadů Dobrá vůle plus a Radiodokument.20.11.2014 - Štěpán Kubalík
Ne každý dokument je vidětPrvní příspěvek dok.blogu pojednává o poetice rozhlasového dokumentu26.09.2014 - Štěpán Kubalík

   poslední blogy:
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil