Archiv a archeologie

Lze Foucaultův pojem archivu aplikovat na jeden z pořadů Českého rozhlasu? Zamyšlení nad veřejnoprávní archeologií na stanici Plus.
02.04.2015 - Štěpán Kubalík

Michel Foucault ve své pracovně. Jak podle jeho Archeologie vědění vypadají archivní hlubiny Českého rozhlasu?

„Archiv je především zákon toho, co může být řečeno, systém,
který vládne zjevování se výpovědí jako singulárních událostí.“
Michel Foucault: Archeologie vědění

Trocha teorie úvodem

Foucaultův pojem archivu určil historii nové pole zkoumání a stal se jedním z nejfrekventovanějších konceptů poststrukturalismu. Archivem jsou míněny, velmi zjednodušeně řečeno, struktury mocenských vztahů ovládajících celek výpovědí určité epochy, společnosti, kultury či civilizace. Tyto podmínky určují, jaké výpovědi z obrovského množství v daném jazyce zformulovatelných tvrzení budou upřednostněny, jaké upozaděny a které vůbec nevzniknou či nebudou považovány za smysluplné, a tudíž hodné zaznamenání – a budou tedy nenávratně zapomenuty. Ne všechny myslitelné kombinace znaků (pro jednoduchost: ne všechny gramaticky správně utvořené výroky) mohou být proneseny kdykoli, kýmkoli a za jakékoli situace. „Nezáleží na tom, kdo mluví,“ cituje Foucault v této souvislosti frázi vyzdvihující na jednotlivci nezávislý význam (a případnou pravdivost) jako hlavní hodnoty výpovědi a dodává: „Ale to, co říká, neříká odkudkoli.“

Zkoumání archivu spočívá v odhalování tzv. historického apriori – tedy „a priori, jež není podmínkou platnosti soudů, nýbrž podmínkou reality výpovědí“; nejde o to, co umožňuje „legitimizovat nějaké tvrzení, nýbrž (co umožňuje) izolovat podmínky objevování se výpovědí.“ Jde tedy o zkoumání pravidel, jichž si nejsme v okamžiku pronášení výpovědi vědomi. Nicméně, tato pravidla výskyt výpovědí řídí (proč právě v této konkrétní situaci, v této konkrétní podobě bylo možné pronést to, co bylo proneseno). Tyto podmínky se ukazují teprve s časovým odstupem, pro aktuální výpovědi je nelze popsat: „Pro nás samotné (je) nemožné popsat náš vlastní archiv, protože se nenachází uvnitř pravidel, podle nichž mluvíme.“

Skutečnost, že pouze některé výpovědi jsou myslitelné v určitých situacích a jen za podmínky, že je pronesou lidé v určitém postavení, je jednoznačně výrazem distribuce moci ve společnosti. Na výpovědi se tudíž přestáváme dívat jako na nevyčerpatelný zdroj významu, který těžíme interpretací, ale chápeme je jako „statek – konečný, vymezený, žádaný, použitelný (...), který počínaje svou existencí (...) klade otázku moci; statek, který je ze své podstaty předmětem boje, a to boje politického.“

Monument nebo dokument?

Foucaultovo pojmosloví se připomíná, když čteme charakteristiku jednoho z pořadů Českého rozhlasu Plus, který se nazývá prostě Archiv Plus. Tento pořad, vysílaný každý pátek od osmi hodin večer, je věnován prezentaci výsledků propátrávání archivu Českého rozhlasu. I svoji činnost označují tvůrci pořadu shodným termínem, jaký používá Foucault, když hovoří o zkoumání archivu: věnují se archeologii („Poslouchat archivní rozhlasové záznamy je činnost, která se podobá archeologii, nebo chcete-li, zlatokopectví: než narazíte na žílu, čeká vás spousta hlušiny, ale výsledek pak stojí za to.“). V jakém smyslu hovoří o archeologii Foucault? V souladu se svým pojetím archivu nepovažuje jednotlivé promluvy za dokumenty, ale za monumenty: nestavíme se k nim jako k něčemu, co by mělo mít interpretovatelný význam, ale jako k faktům, jejichž výskyt lze pochopit jedině v celku ostatních faktů; izolovány jsou jen mlčenlivými pozůstatky minulosti – monumenty dávno zaniklých civilizací – které odhalují tradiční archeologové – samy sebe také nevysvětlují, pouze existují a odkazují k minulosti. „Archeologie nechápe diskurs jako dokument, jako znak jiné věci, jako prvek, jenž má být transparentní, u nějž je však třeba překonávat obtížnou neprůhlednost (...), nesnaží (se) rekonstruovat, co si mohli lidé myslet, chtít, zakoušet, o co usilovali, po čem toužili přesně v té chvíli, kdy jimi byl diskurs vysloven.“

Není ale mým záměrem zde upozorňovat na nějakou povrchní, nahodilou terminologickou podobnost mezi Foucaultovými pojmy a popisem dramaturgie jednoho pořadu ČRo. Domnívám se, že připomenutí Foucaultovy koncepce archivu zde má své věcné opodstatnění.

„Archiv Plus nabízí autorský pohled na výročí týdne a měsíce, převratné historické události i dějiny všedního dne. Známé i zapomenutější osobnosti, události a příběhy, které měly význam pro českou, slovenskou, někdy i evropskou a světovou historii dvacátého století.“ V případě pořadů Archivu Plus se bezesporu jedná o dokumentární tvorbu; jde jednoduše o historické dokumenty. Práce s historickým materiálem je specifickým typem dokumentární tvorby, která zcela vychází ze svědectví, jež po sobě zanechali sami účastníci událostí, o nichž má dílo pojednávat. Jakým způsobem se dá v tomto žánru uplatňovat „autorský pohled“? V podstatě se nabízí pouze dvě možnosti. Za prvé lze historické materiály používat jako ilustraci explicitní interpretace událostí, dokumenty jsou v takovém případě vybrány a poskládány tak, aby doložily preferovaný výklad dějin. Tato interpretace dodává výslednému tvaru jednotící strukturu. Druhou možností je přístup, který bychom mohli označit jako velmi volně pojatou „foucaultovskou“ archeologii, tedy nechat dochované zdroje promlouvat samy za sebe – ovšem v jejich úhrnu – a pokoušet se vysledovat v této mase památek pořádající princip, „zákon toho, co mohlo být řečeno“.

Archiv v praxi

Jaká strategie se nachází v pozadí dokumentů z pořadu Archiv Plus? Obávám se, že ani jedna. Jsem si dobře vědom, že uskutečnit druhý typ projektu by znamenalo v podstatě reprodukovat dobové vysílání v jeho úplnosti. Nemohu tedy zcela vážně tvůrcům vyčítat, že se nevydali touto cestou. Ale je nezbytné ji uvažovat, abychom měli představu, co znamená o ni usilovat, nebo na ni naopak rezignovat. Skutečný zádrhel tedy spočívá v tom, že se autoři nevydali ani druhým směrem: své koláže nepředkládají jako doplněk či potvrzení zvolené interpretace historických událostí, ke které by se explicitně přihlásili a vystavili by se tak možné polemice. Výsledkem jejich práce je jakýsi hybrid: na jednu stranu jsou jednotlivé archivní materiály předkládány jako neproblematicky vystihující dané období, jako kdyby dokázaly samy za sebe, vytržené z kontextu, jednoduše vyjevovat význam; na druhou stranu je nám ale předkládán výběr záznamů, který se zkrátka musel řídit nějakým kritériem, a zároveň je doprovázen, byť velmi úspornými, komentáři tvůrců. Tyto komentáře nejenže neosvětlují princip výběru prezentovaného materiálu, ale často jen cosi „významně“ naznačují. Získáváme tak sice jednoznačně ideologicky (v širokém smyslu toho slova, tj. jistý systém hodnot prosazující) filtrovanou prezentaci minulého období, která se ale díky absenci otevřeně přiznaných východisek pokouší tvářit jako odhalování jediné pravé povahy historických událostí.

Svoji námitku směřuji především na „nekonečný“ seriál – proplétající se mezi těmi díly Archivu Plus, které jsou věnovány oněm „příležitostným“ tématům, jako jsou výročí, významné osobnosti apod. –, jenž posluchačům přibližuje události odehrávající se před čtvrtstoletím od aktuálního vysílání. V letošním roce jsme si prozatím mohli vyslechnout pět pořadů spadajících do této řady: druhého ledna byl cyklus věnován volbě nového československého prezidenta v prosinci 1989, šestnáctého pak novoročnímu projevu nově zvoleného prezidenta Václava Havla (a dalším lednovým událostem), dvacátého února byl odvysílán díl přibližující Havlův projev v Kongresu USA a další jeho aktivity z února 1990, týden na to se relace věnovala dění v československém parlamentu v únoru 1990 a prozatím poslední odvysílaný díl s názvem Drancování, odsun a vězeňský syndrom se zaměřil především na odsun sovětských vojsk a opět na pracovní program prezidenta Václava Havla.

Pro lepší představu o práci autorů pořadu s archivními materiály postačí, soustředíme-li se na tento poslední odvysílaný díl. V něm si jednak vyslechneme zcela nekritickou adoraci podnikatele Tomáše Bati – jehož slova pronesená během březnové návštěvy Zlína působí, podle autora pořadu, „mezi tehdejší záplavou stížností, výmluv a sebemrskačství (...) jako poselství z úplně jiného světa“. Bez dodání jakéhokoli širšího kontextu je tu odvysílán rozhovor, v němž Baťa mimo jiné vykresluje idylickou představu demokratické společnosti, z níž se ale jaksi vypařily jakékoli vlastnické vztahy a souvislost mezi nimi a politickými zájmy jedinců. Ovšem asi úplně nejvýmluvnějším příkladem je uvedení ukázky z Hovorů z Lán, v níž Václav Havel uvažuje o analogii mezi vězeňským syndromem, jímž trpívají propuštění trestanci, a pocity většiny členů společnosti, která přechází z totalitního zřízení na demokratické. V tomto úvodu zazní: „Věříme, že jak její téma (Havlovy úvahy), tak vyznění jsou pro naši společnost právě dnes hluboce aktuální.“  Není obtížné odhadnout, k jaké současné události mluvčí odkazuje a jaký postoj svým výrokem posluchačům podsouvá. Nehledě na zoufale schematické vidění světa, k němuž se tím hlásí, připadá mi takto ahistorické a manipulativní zacházení s dobovým pramenem jako výraz skutečně hluboké bezradnosti tváří v tvář historickým dokumentům a možnostem jejich poznání.

Ve světle uvedených poznámek mám za to, že by bylo nejlepší (přičemž pomíjím vysoké náklady), kdyby Český rozhlas zdigitalizoval celý svůj archiv a dal jej posluchačům volně k dispozici na internetu. Domnívám se, že tak by odvedl lepší veřejnou službu, než jakou nabízí v podobě Archivu Plus.





další blogy autora:

Hrdinové s otazníkemŠtěpán Kubalík si ve svém blogu o rozhlasových dokumentech klade otázku, proč si neumíme spojit události minulé s aktuální situací. Je na vině jednoduchá schematičnost představy o hrdinství?01.10.2015 - Štěpán Kubalík
Postavíš se tváří v tvář válce a žasneš,
že je to možné
Štěpán Kubalík si v souvislosti s dokumentárním cyklem Příběhy 1. světové války klade otázku, zda vůbec dokáže současné lidstvo pochopit hrůzy války a poznat svého nepřítele.13.08.2015 - Štěpán Kubalík

Nic netrvá věčně. Dokument a smysl koncůRozhlasový dokument Beznaděj – někdy zvítězíš, právě když prohraješ Karolíny Opatřilové vyprovokoval Štěpána Kubalíka k opětovnému položení otázky po hranicích dokumentu. Jaký je rozdíl mezi dokumentem a reportáží?11.06.2015 - Štěpán Kubalík
Téma a příběhPrestižní přehlídky Prix Europa 2014 se mezi desítkou nejlepších zúčastnil i český radiodokument Máma v kalhotách. Jak se liší od vítězného švédského díla?29.01.2015 - Štěpán Kubalík
Mezi reportáží a rozhlasovou hrouŠtěpán Kubalík srovnává obsahovou náplň i způsob zpracování dvou „vlajkových lodí“ radiodokumentu Českého rozhlasu – pořadů Dobrá vůle plus a Radiodokument.20.11.2014 - Štěpán Kubalík
Ne každý dokument je vidětPrvní příspěvek dok.blogu pojednává o poetice rozhlasového dokumentu26.09.2014 - Štěpán Kubalík

   poslední blogy:
Televize na plátněMediální analytik Milan Kruml z pozice dlouholetého dramaturga ji.hlavské sekce Reality TV komentuje nejen letošní kurátorský výběr televizních pořadů.12.10.2017 - Milan Kruml
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil
Co je to konstruktivní žurnalistika?Mediální analytik Milan Kruml ve svém dalším blogu představuje koncept konstruktivní kritiky a žurnalistiky, přičemž vychází z diskutované knihy dánského novináře Ulrika Haagerupa Constructive News.31.08.2017 - Milan Kruml
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Smrt jako turistická atrakceJanis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.27.07.2017 - Janis Prášil
Poznámky z Letní filozofické školy 2017Andrea Slováková přináší poznámky z Letní filozofické školy. Napříč mnoha obory od matematiky přes psychiatrii až po politologii se rozprostíralo téma přetržitosti a kontinuity.20.07.2017 - Andrea Slováková
Tahle země je našeJanis Prášil o Klusákově novém filmu Svět podle Daliborka13.07.2017 - Janis Prášil
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková
Když mladí nejsou tak úplně mladíMediální analytik z České televize Milan Kruml tentokrát ve svém blogu uvažuje o pojmu mladý televizní divák. Kdo to vlastně je a proč?22.06.2017 - Milan Kruml