Architektura jako tvář doby

Janis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?
30.11.2017 - Janis Prášil

Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry

Experimentální filmy Místa, která čekají Jana Bušty a Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry Haruny Honcoop spojuje kromě tématu architektury ještě několik dalších jmenovatelů. Obě díla svou premiérou v nedávno otevřeném Centru architektury a městského plánování v Praze letos v září reprezentovala významné události. První ze snímků odstartoval výstavu nových stavebních projektů Praha zítra?, druhý zahájil šestý ročník festivalu Film a architektura. Oba svým originálním konceptem představují architekturu jako portál k veřejné debatě o městské krajině, která zrcadlí historické procesy.

Místa, která čekají

Bušta ve své třináctiminutové eseji zhodnotil unikátní rozměry projekční plochy určené primárně pro prezentaci architektonických projektů. Monumentální obrazové pole, tvořící široký pás o rozměrech 8 × 24 metrů, rozlišení 8K a atmosférický soundtrack proměnily projekci krátkého experimentálního filmu v imerzní zážitek. Díky originálnímu pojetí tak místo informativní prezentace stavebních projektů vznikla esej, která se zaměřuje především na estetické hledisko objektů a městské krajiny. Kamera Braňa Pažitky, který se podílel například na filmu Križáček a spolupracuje s předními dokumentaristy, se nechá unášet rytmickým střídáním horizontál a vertikál nákresů a stavebních plánů, obvodových stěn a železničních kolejí, abstrahuje linie zákoutí a struktur. Prozkoumává město jako živý měnící se organizmus, který – uzavřen do jednoho dne – rytmicky proplouvá od úsvitu nad historickým centrem po soumrak nad hlavním nádražím. Leitmotiv tikotu hodin a ruch města plně nahrazují doprovodné slovo a posilují smyslovou působivost snímku. Bušta coby autor experimentálních doku-dramat, jako Televise bude! nebo jeho chystaný celovečerní debut o dětských obětech kolektivní sebevraždy Á-B-C-D-É-F-G-H-CH-Í-Jonestown, projevuje svůj zájem o formální a stylistický experiment i v Místech, která čekají. Pracuje zde s děleným obrazem, paralelním dějem v několika obrazových polích, změnou jejich velikosti a poměru stran, či střihovou montáží, zmnožováním a překrýváním motivů. Obrazy stavenišť, městských zákoutí, nebo budov se stávají uměleckým objektem.

Na věčné časy

Ceaușescův palác, jeden z největších administrativních komplexů světa a symbol totalitní moci, svou monumentalitou a příběhem upoutal česko-japonskou režisérku Harunu Honcoop natolik, že se vydala po stopách architektury vzniklé od padesátých let do rozpadu Sovětského svazu. Za tímto účelem během následujících čtyř let procestovala jedenáct zemí východního bloku. Z materiálů natočených na jejích cestách vznikla série krátkých experimentálních filmů, které dohromady tvoří kompaktní hodinový celek nazvaný Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry. Pokusila se v něm o ojedinělou systematickou prezentaci stavebních monumentů komunistické epochy, na které nahlíží nejen jako na děsivé pomníky totalitního režimu, ale též jako na fascinující architektonický fenomén se specifickým tvaroslovím a estetikou.


Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry

Honcoop se zaměřuje na rozmanitou škálu objektů nesoucích stopy doby. Kromě reprezentativních staveb snímá plastiky, obytné domy, hotely nebo nádraží a sleduje estetickou působivost tvarů, napětí, křivek a struktur, které rytmicky komunikují s významotvornou zvukovou koláží. Kromě originální formy a smyslové působivosti oslovuje také bohatstvím odkazů na historický kontext. Napříč různými regiony nalézá doklady oficiální architektury propagující společnou komunistickou ideologii. Odkrývá působivost propagandistického umění, které fascinuje monumentálním měřítkem a futuristickým konceptem.

Autorka v těchto stavbách neodhaluje jen společný ideologický obsah, ale i rozmanitou podobu socialistické architektury vycházející z lokální historie. V mnohovrstevnaté mozaice perspektiv, pohledů, hlasů a zvuků nalézá příběhy konkrétních regionů. Místo a jeho historii nechává promlouvat citáty představitelů státní moci, jako Lenin, Tito, Heinrich Himmler, János Kadár, J. F. Kennedy nebo Zdeněk Nejedlý. Jejich slova uvozují kapitoly s ojedinělými archivními materiály, hudební stopou nebo vizuálním pojetím. Barvitá série miniportrétů, která startuje příznačně v Moskvě, odkud se přesouvá do Berlína, Varšavy, Prahy nebo Budapešti, vznikla ve spolupráci s umělci jednotlivých zemí, ať už to byli místní architekti, kteří vybírali místa natáčení, nebo autoři elektronického hudebního doprovodu jednotlivých kapitol. Počáteční myšlenka se tak rozrostla do projektu, který nejenže zajišťoval mezinárodní štáb, ale výrazně zarezonoval i v zahraničí, což dokládá zařazení snímku do hlavní soutěže švédského festivalu ArchFilmLund. Dílo poroste i dále díky plánované cestě autorky po památkách oficiální architektury v Číně.

Kromě estetické a historické roviny Honcoop přidává ještě vrstvu času. Vystihuje pnutí mezi nedávnou minulostí a přítomností a upírá svou pozornost k současné debatě o budoucnosti staveb, které jsou jako symboly represivního režimu z hlediska architektonické hodnoty opomíjeny nebo odsuzovány. Svým interaktivním projektem, jehož součástí je kromě filmu i webový portál, plánovaná výstava nebo videomapping, režisérka vnáší nové podněty do veřejné debaty o tom, jak nakládat se stopami totalitní minulosti – zda je smazat jako bezcenné, nebo uchovávat jako doklad historické etapy. Snaží se zvýšit informovanost a probudit zájem veřejnosti podobně jako výstava kurátora Adama Gebriana Praha zítra?, jejíž součástí má být do budoucna rozsáhlá online databáze stavebních projektů přístupná veřejnosti. Oba projekty podporují debatu o tom, jakou tvář bude mít naše minulost a budoucnost.
 





další blogy autora:

Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil
Smrt jako turistická atrakceJanis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.27.07.2017 - Janis Prášil
Tahle země je našeJanis Prášil o Klusákově novém filmu Svět podle Daliborka13.07.2017 - Janis Prášil
Zaostřeno na Rusko Janis Prášil reflektuje nový film Martina Ryšavého Slepý Gulliver, který měl svoji premiéru na 20. MFDF Ji.hlava a letos na jaře vstoupil do českých kin.27.04.2017 - Janis Prášil
Postižená společnostJanis Prášil reflektuje loňské nejúspěšnější dokumentární dílo Normální autistický film Miroslava Janka. Co bylo Jankovým klíčem k úspěchu? 09.03.2017 - Janis Prášil
Strnadovi: Soukromý sen o svoboděJanis Prášil ve svém letošním prvním dok.blogu přináší reflexi nového snímku Heleny Třeštíkové19.01.2017 - Janis Prášil
Umělecký dokument mezi kinosálem a galeriíJanis Prášil reflektuje snímek Evropský architekt Bohuslav Fuchs, který měl na 20. MFDF Ji.hlava premiéru, a polemizuje s možnostmi uvádění dokumentů v galeriích i v kinech.17.11.2016 - Janis Prášil
Kultura jako produktSlovenský dokumentarista Miro Remo letos dokončil dva celovečerní dokumentární filmy. Nespoznaného, o němž jsme v novém dok.revue vydali rozhovor, a Cooltúru, na kterou v novém dok.blogu reaguje Janis Prášil15.09.2016 - Janis Prášil
Skrytý potenciál stínuJanis Prášil ve svém novém blogu reaguje na nový snímek Kanaďana Marka Lewise, který znova pojímá symfonie velkoměsta moderní doby18.08.2016 - Janis Prášil
Může obraz mediálního obrazu odhalit pravdu?Na Slovensku v roce 2014 volili prezidenta. O dva roky později vznikl film Těžká volba Zuzany Piussi o prezidentských kampaních. Jak vypadá obraz mediálního obrazu ideálního slovenského prezidenta?09.06.2016 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Televize na plátněMediální analytik Milan Kruml z pozice dlouholetého dramaturga ji.hlavské sekce Reality TV komentuje nejen letošní kurátorský výběr televizních pořadů.12.10.2017 - Milan Kruml
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil
Co je to konstruktivní žurnalistika?Mediální analytik Milan Kruml ve svém dalším blogu představuje koncept konstruktivní kritiky a žurnalistiky, přičemž vychází z diskutované knihy dánského novináře Ulrika Haagerupa Constructive News.31.08.2017 - Milan Kruml
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Smrt jako turistická atrakceJanis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.27.07.2017 - Janis Prášil
Poznámky z Letní filozofické školy 2017Andrea Slováková přináší poznámky z Letní filozofické školy. Napříč mnoha obory od matematiky přes psychiatrii až po politologii se rozprostíralo téma přetržitosti a kontinuity.20.07.2017 - Andrea Slováková
Tahle země je našeJanis Prášil o Klusákově novém filmu Svět podle Daliborka13.07.2017 - Janis Prášil
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková
Když mladí nejsou tak úplně mladíMediální analytik z České televize Milan Kruml tentokrát ve svém blogu uvažuje o pojmu mladý televizní divák. Kdo to vlastně je a proč?22.06.2017 - Milan Kruml