Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela Madsena

Filozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?
19.05.2016 - Tereza Hadravová

Nebeská noc. Film o viditelnosti (M. Madsen, 2003)
V roce 1688, po četbě základních tezí Eseje o lidském chápání vydaných téhož roku, napsal William Molyneux z Dublinu dopis autorovi Eseje Johnu Lockovi. Předložil mu následující problém, který do dějin filozofie vstoupil pod názvem Molyneuxova otázka: Představte si od narození slepého muže, který dokáže s pomocí hmatu rozlišit kouli a kostku. Představte si dále, že mu byl navrácen zrak. Dokáže nyní tento muž rozeznat oba předměty čistě svým zrakem?
 
Slavná Molyneuxova otázka inspirovala nejen Johna Locka, ale i řadu dalších filozofů (včetně Berkeleyho, Condillaca, Diderota, La Mettrieho či později Helmholtze) k opětovnému zkoumání toho, co znamená vidět, jakým způsobem se zrak pojí s hmatem a v jakém smyslu je, či není vnímání vrozené.  Případ, který Molyneux popsal, neměl v jeho době žádnou skutečnou předlohu; až téměř o půl století později se podařila první operace šedého zákalu, kterou literatura popisuje jako navrácení zraku (a jejíž výsledek si přivlastnili hlavně ti, kteří, podobně jako právě Locke a Molyneux, na úvodní otázku odpověděli negativně). I přes jasnou empirickou evidenci, která by, mohli bychom se domnívat, měla případ jednou provždy rozhodnout, však dodnes Molyneuxova otázka (nejen) filozofy dráždí. 
 
Důvod, proč pacient, kterému moderní věda navrací zrak a jehož chování pozoruje, nedokáže Molyneuxův problém jednoznačně rozetnout, spočívá v tom, že i chování tohoto pacienta je třeba interpretovat a při interpretaci hrají podstatnou roli pojmy, předpoklady a teoretické nánosy, jejichž neproblematický status Molyneuxova otázka napadá. Co vlastně nazýváme „viděním“ a podle jakých kritérií hodnotíme schopnost  „vidět“? Jak se vidění vztahuje k vědění? Navíc jak argumentují někteří současní kognitivní vědci, je vědecká „aura“ Molyneuxovy otázky pouze zdánlivá: ve skutečnosti není takový případ možné replikovat (ať už proto, že – jakkoli neintuitivní se to může zdát –, vidění je v určitém smyslu možné i bez zraku, nebo proto, že ten, komu se zrak navrací, nikdy neuvidí hned, musí se naučit orgán oka nejprve používat a v době tréninku není technicky možné udržet ostatní smyslové modality v karanténě). Otázka je a navždy zůstane pouhým myšlenkovým experimentem, místem odrazu konceptuálních volání.
 
K fantastické představě muže, kterému je obřadně sundána páska, aby poprvé spatřil – co? – barvy, nebo tvary a snad i vzdálenost či okluzi – tedy vztahy, které představují „to viděné“, odkazuje také dánský umělec a dokumentarista Michael Madsen , jehož retrospektivu minulý týden uvedl portál dokumentárních filmů DAFilms. Ve svém debutovém snímku Nebeská noc. Film o viditelnosti (Celestial Night. A Film on Visibility, 2003) na Williama Molyneuxe vzpomíná, ale případ, který jitří jeho imaginaci, se váže právě na opačnou otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?
 
Nebeská noc. Film o viditelnosti (M. Madsen, 2003)
 
Nebeská noc. Film o viditelnosti (M. Madsen, 2003)
 
Vypráví se, že v Japonsku kdysi vládl Císař nebeské noci, od narození slepý. Jeho rádci byli slepci a po jeho smrti vládli ještě řadu let. Jak může slepý vládnout vidoucím? ptá se opakovaně Madsen a ustavuje tak základní téma filmu – znejistění vztahu mezi viděním a věděním, viděním a mocí. Podobně jako Roland Barthes ve své Říši znaků, sbírce krátkých esejových variací na téma prázdného znaku napsaných v Japonsku, i on svůj filmový esej o viditelnosti „píše“ v Japonsku. Barthes své úvahy charakterizuje jako „zrakové vrávorání“; slova, která dobře vystihují i Madsenovy vizuální a zvukové meditace.
 
Vytěsnit vidění, získat čistou viditelnost. Madsen si ve filmu hraje s myšlenkou, že jednou formou takového ne-vidění je pohled přístrojů vytvořených k tomu, aby nám, alespoň na první pohled, pomáhaly vidět (vidět lépe, více, déle) – kamer a fotoaparátů, pro něž je Japonsko symbolem, ať už z hlediska uživatele, či výrobce. Na začátku filmu si Madsen kupuje kameru, s níž je celý film natočen. Prodejce jej ujišťuje, že „to, co natáčí, je přesně to, co vidí.“ Opravdu? ptá se Madsen překvapeně. Je vztah mezi natáčením a viděním takto jednoduchý? Není natáčení, jak s pomocí obchodního zástupce firmy SONY artikuluje později, vposledku neslučitelné s viděním? Co vlastně vidí turisté na palubě vyhlídkového autobusu, jejichž tváře částečně zakrývají kamery všeho druhu (a jež pozorně snímá ta Madsenova)? 
 
Nevyhnutelná sebereflektivita jeho filmových úvah se završuje v mcelweeovsky neohrabaném, mírně teatrálním gestu – Madsen pevně zavírá oči a jako slepý se prochází po zahradě v Kjótu, místy, kde snad kdysi pobýval i sám Císař nebeské noci; kameru má přitom obrácenou do své vlastní tváře. Co vidíme, je směšné, ale obraz se postupně osvobozuje od mírně trapného, ostentativně bláznivého chování hlavního protagonisty, kamera se uklidňuje, odpočívá, vnímá vítr, s pomocí jemného remixu zvukové stopy dosud natočeného materiálu se něco vrací, něco přestává být důležité. 
 
Vyprazdňování smyslu bez ztráty nároku na smysl je společný jmenovatel Barthesových japonských črt. „Vidění bez komentáře“, takto Barthes popisuje japonské haiku. „Smysl je v něm pouhý záblesk, drápanec světla,“ píše. „Jenže záblesk haiku nic neozařuje, nevyjevuje; je to záblesk fotografie, velmi pečlivě (po japonsku) nachystané, ale u které se zapomněl založit do aparátu film.“ 
 
Něco podobného, zdá se mi, pasuje i na onu ztišenou pasáž Madsenova snímku. Vyprazdňování obrazu bez ztráty nároku na zobrazitelnost – náhlé zachvění smyslu tam, kde jen někdo zapomněl vypnout kameru. A ona na svět chvíli hleděla svým slepým okem. 
 




další blogy autora:

Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Film jako filozofický prostorFilozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici. 11.05.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová
Jak se daří dokumentu v časopise Film-PhilosophyTereza Hadravová se vydává do útrob archivu vědeckého časopisu Film-Philosophy, kde pátrá po textech týkajících se dokumentárního filmu.11.02.2016 - Tereza Hadravová
O důvodech k neudělení cenyPodle Terezy Hadravové se za nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí může skrývat vícevýznamová struktura. Dá se výrok letošní poroty zpochybnit?17.12.2015 - Tereza Hadravová
Útěcha (hladu) filozofiíTereza Hadravová ve svém textu přibližuje vztah filmu a filozofie, jemuž je věnována i jedna ze sekcí 19. ročníku MFDF Ji.hlava08.10.2015 - Tereza Hadravová
Kino jako filozofie bez filozofaFilmy mohou filozofovat, říkají někteří teoretici. O jakých filmech mluví, a proč nemluví o dokumentech? Tereza Hadravová se ve svém prvním příspěvku věnuje jedné z podob setkávání – a míjení se – filmu a filozofie.02.07.2015 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová